Scaevola

Na první pohled jde o dobrý nápad, zvlášť když vás už v prvních záběrech tvůrci přesvědčují, že to myslí opravdu vážně a ani roztomilé oběti se nebojí. Jenže pak nadejde chvilka oddechu a divák se stihne zamyslet, což nevyhnutelně vyústí v to, že se celá zápletka rozsype jako domeček ze sirek. Jak se mohou emzáci orientovat v prostoru? Jak mohli lovci očividně ovládaní pouze instinkty vylidnit celá města? Jak je možné, že je nikdo nevylákal a nepřelstil dělobuchy? Cože všechno jejich pařáty rozseknou a co už ne (sýpka versus kapota náklaďáku)? Tyhle a podobné otázky se vyrojí a zkazí celkový dojem, a to speciálně ve chvíli, když na konci stačí rána z brokovnice. Možná je proto škoda, že se film koncentroval na osobní rovinu jediné rodiny a zcela tak zanedbal výstavbu fikčního světa, protože právě v ní spočívá poutavost a přesvědčivost podobného typu snímků, nesází-li tento na přímočarou, vysokooktanovou akci, nebo hlubokomyslné poselství o stavu civilizace.

Je obtížné hodnotit televizní počin, který na jednu stranu odvážně zabrouzdal do ne tak úplně mainstreamových vod s náměty, které budou asi většině národa k smíchu, na straně druhé si počíná nejapně a hloupě, co se řemesla týče. Druhé shlédnutí celého seriálu mne utvrdilo v dávném pocitu, že sice premisa je nosná, avšak tvrdohlavě ploché herecké výkony, nahodilostí přetékající zápletky a až na některé díly nudná režie pouze zdůrazňují hrozivě nedotažený scénář. Ostatně A. Vašíček možná přináší neobvyklé vidění světa, ale jako scénárista nestojí s prominutím za nic a většina dílů je jen nezáživnou ilustrací jeho odvážných myšlenek se záplavou oslích můstků, pročež mi není jasné, kdože mu vůbec scénáře svěřil. Nicméně musím dodat, že několik dílů se povedlo (čarodějnicko-ufologický "Pozdní návrat"; výjimečně dobře natočená "Brána andělů" a s přihmouřením všech očí "Jeskyně běsů"), ostatní včetně nadpočetné druhé řady zachraňuje jen nucená chemie mezi po většinu času zbytečnou hlavní hrdinkou a nabubřelým alter-egem autorovým.

Některé dílčí nápady a celková idea na jiné pojetí pohádky dávají smysl, ale snímek nedokáže patřičně zaujmout a triky jsou z dnešního pohledu už nepřesvědčivé, natož aby byly strašidelné v době svého vzniku. Navíc roubovaná zápletka s princem, který se jen neobjeví jako v klasickém příběhu, ubírá přepracované pohádce na působivosti.

Pominu-li vachrlaté poselství o nutnosti ponechat odrostlému dítěti dostatek prostoru a přijmout, že přijde čas, kdy už nebude sdílet názory rodičů, uvízne mi v paměti především bolestně pomalá kamera (zvedající se bránu vidím před očima ještě dva týdny poté) a nikam neplynoucí, tichý příběh. Z mého pohledu jde o unylé vyprávění bez potřebného dějového oblouku a jakéhokoli vyvrcholení, ale samozřejmě jsem zvyklý spíše na jiný typ filmů.

Patrně by bylo vhodné hned v úvodu říci, že mé hodnocení je bohužel poznamenáno skutečností, že mi již není deset a ani patnáct let a že můj oblíbenec Císař je ve snímku nezáživnou a prvoplánově nepromyšlenou karikaturou sebe sama. Poslední díl ságy (snad, asi, možná, když nevydělají dost…) odvážně přinesl čerstvé zápletky ve snaze propojit nové se starým, leč příběh nedostal potřebný prostor, aby se mohl plně rozvinout. V třeskutě rychlé kombinaci se tak střídají nevytěžené zápletky z minula a nelogičnosti nových momentů: Vše začíná zbytečně zkratkovitým a trhavě sestříhaným počátkem, který by vzhledem ke spádu zápletky klidně mohl být vyprávěn až od pouštního festivalu a nic by se ve skutečnosti nestalo. Posléze již minule naznačené zápletky (vzájemné stahování hrdinky a antihrdiny směrem k tolikrát akcentované, ale nikdy nehledané rovnováze Síly; sociální motivy povstání a osvobození otroků apod.) uplývají bez povšimnutí do prázdna a pro lacinou velkolepost dochází k upozadění nosných motivů a postav, přičemž byl promrhán i potenciál herecky asi nezdatnějšího člena štábu, kterým je A. Driver. K tomu se přidávají také nelogické body scénáře (nejvíc do očí bije, že přestože měl kdysi k dispozici surovinové, vědecké i lidské zdroje celé galaxie, dokázal Císař vybudovat nejničivější flotilu všech dob – a ještě ji osadit zástupy oddaných vojáků – až tajně kdesi na zapadlé planetce, ač se očividně věnoval především budování svého osobního kultu), a konečně i zbytečně překombinovaný a vrstvený závěr, který má zcela přiznaně jediný cíl, a totiž složit – byť zaslouženou – poctu zesnulé princezně, během čehož plýtvá neustále ožívajícími postavami, aniž by jim umožnil cokoli změnit nebo ovlivnit. Závěrečná vesmírná bitva pro bitvu samu pak spočívá pouze v hromadění strojů na jednom místě bez jakéhokoli ohledu na jejich sílu, což je naneštěstí v příkrém protikladu k přístupu starších dílů ságy. Velkolepost útoků na Hvězdy smrti či všemožné vesmírné a planetární stanice totiž tkvěla v tom, že byly i v rámci space opery realisticky vzato předem ztracené, ale zde se náhle hraje na vytahování galaktických es z rukávu ve stylu „Potřebujeme armádu lodí? Tak mávneme a ony přiletí!“ Vše naznačené sice zdánlivě zapadá do přehnanosti fikčního univerza, avšak jednotlivé detaily a jejich vyznění mu neodpovídají natolik, že přes neustálé vytěžování pěkných, avšak starých hudebních motivů už nejde o klasické „Hvězdné války“, ale o jakousi aluzi z úplně jiné doby a z jiného kulturního paradigmatu, jež spíše než na převyprávění tradičních mýtů spoléhá na přespříliš rychlé střídání barev a frajerské hlášky. A proč tedy není mé hodnocení ještě horší, jak by se mohlo z komentáře zdát? Inu nostalgie, sladká návnada v podobě sedmé epizody a odvážný úkrok stranou osmičky mi stále ještě pletou hlavu.

V. Kerekes je sice sexy děvče k pohledání, jenomže její postava má jedinou funkci - zdržovat děj, který je už sám od sebe myšlenkově děravý a bez pořádného spádu. Určitě lze ocenit, že se tvůrcům podařilo nashromáždit sympatické postavy, vystavět skutečně nepříjemného padoucha (navíc vracejícího se, což se u kriminálek příliš nevidí), ale na druhou stranu umělecky prezentovaná kamera zbytek nezachrání. Navíc nerealistická řešení ve srovnání s "Případy 1. oddělení" bijí do očí.

Posuzuji-li snímek z hlediska televizní pohádky jednorázově určené pro sváteční večer a pro nic jiného, musím být spokojen. Doba se zřejmě konečně posunula, takže dobří králové a šlechtici již nejsou zdegenerovanými hlupáky, ač zlí králové stále vystupují jako směšné figurky vyvolávající spíše než odpor posměch, a i ostatní postavy konečně v rámci pohádkového světa plní svou předpokládanou funkci, přičemž komika posléze plyne především ze střetů jejich postojů a očekávání. Co však hlavně přidává kladné body k hodnocení, je vývoj postav (Honza se učí chápat širší svět, princezna naopak sestupuje z růžového obláčku atp.) a herecká exhibice M. Ebena a J. Prachaře. Naopak zbytečně protahovaný závěr kazí celkový dojem, jako by cílem bylo zaplnit přesně daný vysílací čas. Aby však bylo hodnocení kompletní, musím dodat, že pokud bych snímek posuzoval mimo vymezený prostor televizní pohádky, můj kladný dojem by notně poklesl.

Jednoduše přímočará snaha o zrealističtění žánru vyznívá místy utahaně a někdy levně, ale po většinu času baví svým mile nerozumným způsobem a obtíže jsou snad jen s rozsahem, který přes pouhých 87 minut stopáže trpí značně protahovaným závěrem bez patřičné gradace. Nejnapínavější je totiž úvodní prohledávání starého domu a první lov. Nicméně celkově jde o jeden z lepších snímků žánru o boji znevýhodněného člověka s obludou.

Jistěže na prostoru 80 minut romantického televizního snímku nelze rozehrát kdovíjaké drama s nesmírnou řemeslnou zručností, propracovanou myšlenkou a oslnivými výkony hlavních představitelů, ale přijmete-li jako výchozí fakt, že nic nečekáte a že můžete cynicky komentovat kterékoli laciné zamrkání, věcnou hloupost a oslí můstek, pak si musím položit jednoduchou otázku: Kdo by nechtěl žít ve světě, kde jsou všichni oslniví, milí a šťastní? Pro večer ve dvou po těžkém dni je snímek zkrátka ideální a jinak nic.

U "Vyvoleného" jsem si nebyl jist, o co se tvůrci pokouší, při sledování "Rozpolceného" jsem pouze bezdeše zíral na hereckou příležitost J. McAvoye, ale teprve "Skleněný" mi vysvětlil, k čemu M. N. Shyamalan během většiny své kariéry směřoval. Film, který je po řemeslné i vypravěčské stránce metatextem všech komiksových snímků, pracuje s touhou vidět nadpřirozené i ve světě, jenž je řízen chladnou logikou, která je v konečném důsledku stejně fantaskní jako jakékoli zjevení v plášti a elasťácích, a přeci nechává dostatek prostoru pro argumentaci obou stran. Ač tu místy skřípe logika a psychologický profil postav je čistě účelový, závěr je bez diskuse podmanivý už tím, jak chápe sám sebe.