Jezinka.Jezinka

Není to historický velkofilm, jako byla Kleopatra nebo Sissy (a nejen proto, že v hlavní roli není persona tak oslnivě krásná, jako v případě představitelek dvou shora jmenovaných), není to dokument, protože na to je tam málo vysvětlení a věcné provázanosti, či jak to nazvat, navíc na to, aby to mohl být dokument, se tam moc kecá o ničem, nemluvě navíc o věcech jako je sociální fantasmagorie při cestě M-T z Toskánska po smrti otce (a ani nešeptajíc o scéně, co jí spáchala matka na téma, že nepřijela na otcův pohřeb, odmítám věřit tomu, že by matka, která sama o dvě děti přišla, chtěla po dceři, aby cestovala ve vysokém stupni těhotenství nebo těsně po porodu), ze všeho nejvíc je to úvod do učiva o Marii Terezii pro základní a střední školy zahalený do velmi hezkého kostýmního hávu. Mezinárodní účast s sebou pro diváky všech zemí přinesla neokoukané tváře, například ty navoskované kníry hraběte Esterházyho, ale i dobře vybrané tváře známé, jako pro mě překvapivě třeba Vojtu Kotka do role Františka Štěpána. Nikdy by mě nenapadlo, že může hrát něco jiného než pubertálního blba. Může a ne špatně. Z žánrů drama/historický/životopisný je to vcelku nedramatické, možné dramatické vrcholy to bere objížďkou, na historii příliš mnoho chyb a z prstu vycucaného žvanění, snad jen životopisné to je. Přesto je to film, zejména první díl, který diváky u obrazovek udrží, za což budiž vzdána chvála, zvoláno hosana a i bych si snad trochu zaplýtvala v použití koření, kdybych neměla obavu, že tvůrci pak na tom bobkovém listu usnou.

Nikdy nehrajte baseball s velkým mužem v pruhovaném tričku.

Vica Kerekes je sexy pro muže, jimž stačí málo, reálně je to šmudla poněkud vulgárního vízoru laciné štětky. Ku podivu i tak jí člověk přeje dobrý konec. Linie se zamilovaným párkařem není příliš propracovaná, ale v životě mnoho milostných příběhů také nemá ozdobné kudrlinky. Anna Čtvrtníčková nehraje zrovna intenzivně na sentimentální strunu citlivé duše divákovy. Hlavními postavami tady bez debat jsou čert a anděl a lidské figury jsou jen křoví sloužící k exhibici těch dvou. Někomu je to málo, já jsem s pošťuchováním těch dvou spokojená, proč by měla pohádka mít za každou cenu nějakou na pilu tlačící milostnou linii dvou rádoby romantických idiotů, když se i z té milostné linie může stát roztomilá fraška? Všechno, co se odehrává v nebi, je vtipné. Úcta se s tím dělat si z někoho legraci nikterak nevylučuje. Proti prvnímu Andělovi to má trochu sestupnou tendenci, je tu však mnoho podstatných ale, kvůli kterým i tentokrát dávám pět hvězd. Jen nerozumím tomu, proč jsem pohádku nekomentovala hned poté, co jsem ji viděla.

Vezměme známé motivy a pokusme se vytvořit originální příběh. Je velmi pravděpodobné, že se to nepovede, ale ani tak se nemusí jednat o filmovou katastrofu, taky to tedy nemusí být nic skvělého. Sympatický čert je konfrontován s naivním chlapcem, sympatickým, pokud byl tím naivním chlapcem, velmi rychle však na nervy lezoucím. Pak se v příběhu objeví kuchařka Marjánka, až na první výstup na odstřel, a komtesa Terezka, která to za ženy zachraňuje. Proti tomu je opět nepůvodní ale zábavné peklo, které má svět jako reality show. V porovnání s loňskými pohádkami by skvost bylo prakticky cokoliv, posuzováno samo o sobě jen průměr. Třeba se to příště podaří lépe a třeba příště bude Piškula nejen roztomile valit oči ale i hrát. edit 31. 5. 2018, v porovnání s Čertovinami, tedy s čertovskou pohádkou s níž je Nejlepší přítel vrstevníkem, je přítel přeci jen slabší. A protože tam to není na to hvězdu přidat, logicky tady hvězdu ubírám.

Zavři očka, zavři tady člověk slyší tolikrát, že má chuť nějaké oko vydloubnout. Strašně vlezlá písnička.

Jednoduchý, na hlavu postavený, příběh rámuje vystoupení tanečnice s hezkým tělem, trhanými pohyby a výrazem tak křečovitým, že člověk přemýšlí, zda trpí zácpou nebo nějakou otravou. Dva výtečníci nemají na útratu, neuvěřitelným způsobem okradou přehrávajícího šilhavého mladíka a pak se jeden pokusí okrást druhého, přičemž daný chytrák nepozná svou ženu od vousatého muže (aniž by žena byla vousatá). Druhý z výtečníků vzápětí okrade prvního, aby na konci nakonec zcela nelogicky vrátili peníze onomu šilhavému blbounovi a padli si do náruče. A jak se tak chlapci objímají, předvádí kolem nich své křeče ona urputná tanečnice.

Myšlenka, aby paní Šéfová a Milouš měli svůj film, byla jistě záslužná a generace vyrostlá na Studiu Kamarád, kde se právě tato dvojice pravidelně objevovala, by jistě šílela štěstím, kdyby. A těch kdyby je mnoho. Kdyby scénář nebyl tak nehorázně stupidní, kdyby to nebylo tak křečovité a nevtipné, kdyby tam byla nějaká sympatická postava, kdyby Klára Jandová nebyla tak zoufale šeredné netalentované dítě, kdyby z toho aspoň měl divák pocit, že herci si to užívali (přitom evidentně neměli radost ani z možnosti cpát se buchtami), kdyby to na řídký děj nebylo tak dlouhé. A tak dávám velkoryse dvě hvězdy za doznívající dětskou nostalgii s tím, že tenhle film mě iritoval už v době, kdy byl nový. Lidé nezasaženi nostalgií takto velkorysí nejspíš nebudou.

Všechny použité prvky by v pohádce byly fajn, modernizace, humor (spíš pokus o něj), technika, rozmazlená princezna, nedorozumění, kdyby to nebylo použito v celku, který je neuvěřitelná slátanina. Škoda takového obsazení v pohádce tak špatné.

I zachtělo se skojíkavě recitujícímu princi splnit přání otcovo, a když už byl do světa s bratry vyslán, nevěstu, byť maličkou, sobě našel, která upříst, utkat a ušít košili za jediný den dovedla, jsouc ana k tomu trávou, po níž Trávničkou slula, povzbuzována. I upředla, utkala a ušila, načež zazvonily zvony svatební a z trochu nevzhledné loutky se překrásná Jaroslava Schallerová stala, která, s tehdy ještě mladým a v roli prince uvěřitelným, Vítězslavem Jandákem na trůn usedla. Pokud let věku vašeho ještě čísla deset nedosáhlo, velmi poetickou tuto divadelně pojatou pohádku shledáte, kdož věku vyššího jste, možná i škleb cynický se vaší tváří mihne.

Netypická, ne příliš často vysílaná, takže v současnosti poněkud zapomenutá, pohádka o vánocích, poště a svědomí. Kuchařka, která by mi měla tendenci neustále rvát plískánky, a krom mě celému širokému okolí, by mě poněkud zneklidňovala (plískánky = bramboráky), a to přes to, že zmíněné jídlo mám ráda. Jaký člověk, taková přání a jak vidno, zparchantělý degenerát má zparchantělá přání. Oproti tomu kuchařka, která vědoma si svých profesních nedostatků, chtěla hrnec, co uvaří všechno, měla přání zdánlivě přízemní, leč ve svém důsledku praktické. Spletitost a nepřehlednost byrokratického aparátu je tu ztvárněna snad ještě lépe než ve dvanácti úkolech pro Asterixe. Zazní vtipy, které by asi feministkám způsobily cukání palců, koutků, koutů, obočí a možná by se cukaly celé, ale všichni ostatní se u hlášek typu: "Posadíme ho na kozlík?" "Ne, je to dárek, dejte ho mezi houpací koně, ať si zvyká na chomout", budou bavit. Konec je takový, jako celá pohádka, vtipný, otázkou je, zda ho lze považovat pro všechny za šťastný.