vesper001

Koncentrák jako mašinérie, která vezme člověku úplně všechno. I když ho náhodou fyzicky nezlikviduje, připraví ho o celý život, co předtím měl, a když pak tu ještě dýchající trosku vyvrhne, připraví ji i o tu nepatrnou jistotu brutální rutiny, skomírání a umírání. Vrhne přeživšího ho prázdného prostoru, kde i dříve známé věci jsou cizí nebo bezvýznamné, lidé neznámí, budoucnost jen slovo, štěstí abstraktní pojem. Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela. „Vytrvávají, protože mají cíl. Každý potřebuje nějakou životadárnou utkvělou představu, něco, co v něm udržuje ducha.“ A když pak člověk zjistí, že to byla jen představa, zbydou mu jen holé ruce. V lepším případě dvě. Potěšil mě „náš Otík" a Daniel Craig, ale s filmy o věznění nadlouho končím. Začínám z nich mít klaustrofobii.

Jestřába milovala slepička až do posledního peříčka. Když dravého opeřence zavřeli do líhně, vydala se neohroženě za ním. Brutálních scén je tu jen pár, co asi leckomu vadí, ale mně stačí jen naznačit. Osprchovat kameru a herce červeným inkoustem umí kdekdo. Přestože mi německý kokrháč ani jeho milá nebyli sympatičtí (Hermiona promine), zaujalo mě to jako studie dvojí tváře odvahy. Zatímco Daniel má odvahu zbrklého Jánošíka, Lena naopak pragmatickou odvahu zamilované ženy, který stojí v kontrastu s jejím nezletilým zjevem. Trochu mi vadil závěr, jak vystřižený z gangsterky a skutečné události prominou, ale závěr, kdy notně opelichaný dravec a stále úhledná slepička mávnou křídly a uletí všem, se mi moc pravděpodobný nezdál.

Snad žádný film o ženských klášterech se bez toho neobejde: šikana a lesbení. Sama jsem jeden ženský klášter kdysi navštívila a utkvěly mi dvě naprosto jiné věci: pach dezinfekce nebo snad posvěceného leštidla a jak se sestry k sobě chovaly s archaickou zdvořilostí a tak dokonale uhlazenou laskavostí, až mě to děsilo. Jako kdyby nebyly z masa a krve, ale z vosku. Na téhle Jeptišce mě děsilo ještě něco jiného: jak Suzanne její blízcí uvězní v klášteře ne pomocí fyzického násilí, ale psychického teroru, který způsobí, že musí dlouho trpět ve svém vězení, než se osvobodí nejdřív její duch a pak i tělo. Není to špatný film, ale těch dvou klišé, která jsou otřepanější než polní strašák, už mám po krk.

Román Hrozné děti prý vznikl během 17 dní při jedné z Cocteauových odvykaček. Casting filmu nejspíš taky. Při vší úctě k autorovi i předloze, tohle je hrozný. Paul je dřevo, a když nastaví kameře svůj unylý výraz usínajícího telete, litujete, že jeho milý Dargelos nemířil přesněji. Ano, Paul je totiž teplárna s pozastaveným výkonem, aby se tak řeklo. Pak je tu jeho sestra Elizabeth, protivná a afektovaná bytost s vizáží cherubínského chlapce, což zápletce s náznakem incestu dává ještě úchylnější rozměr. A kamarád Gérard je do Elisabeth zřejmě zamilovaný, tudíž nejspíš taky gay. Vím, že teď vypadám jako negramotný česnek, ale je to tak. Hrozné děti jsou důkazem, jak to dopadne, když ignorujete lidovou a léty prověřenou moudrost: Neberte drogy. Nikdy nikomu neberte drogy. (titulky zde)

Aspoň už vím, jak poznám upíra. Napomádované tupé, podle nálady, úplňku nebo svých dnů mění barvu očí, hraje si na strkanou s auty, houpe se na stromech jak orangutan a je zářivě bílý, anžto se štědře pudruje moukou. No a tenhle ovád nechutný sbalí bledničkovou Bellu (tím, že na ni upřeně civí jak vejr – hoši, tak takhle!), jenže neví, jak to s ní zaonačit, přesněji dělat, aniž by ji nakazil. Že by stačil kondom a těsný náhubek nikoho z těch ozubených nanicšprtů nenapadne. Ne, ti co Stmívání, Rozbřeskávání a Svítání nebo jak se to všechno jmenuje, nominují na hnůj století, se pletou. Tohle by získalo tak maximálně nominaci na záložní film na televizním kanálu pro nespavé děti.

Zlý pán se sexuální kapacitou nosorožce v říji, stádo antilop a černý muž pod bičem justice. Úplně špatné to není, ale nosorožec se musí maskovat lépe, než si nasadit černé brýle a vyrazit na žirafí ples. Mně to připadalo, jako když jsme si o prázdninách v lese hráli na Mlčení jehňátek. To se schováte a jste zticha, víme?

Nula od nuly pojde. Psychopadouch mi nesmírně připomínal lysohlava ze Se7en, detektiv ale není Brad Pitt ani omylem a místo černého rádce tu je zbytečná, ale sympatická Carrie-Anne Moss. Tento guláš spatlaný z jasnovidění, paranenormality a brutality spíš absurdní, než hnusné, nakonec nemá skoro žádnou chuť, což je jev, k němuž dochází, když se ingredience navzájem pobijí a diváci pob… ale tak :), napínavé to bylo, dokud člověk mohl doufat, že to bude něco jako Se7en.

Fňuk filmů o smrtelných a smrtících diagnózách jsou mraky, tenhle je ale jiný. Nemocná je nejen akutně nesympatická, ale navíc ukazuje, že příznakem každé vážnější nemoci je zvýšená hladina sobectví. Ať jde o ženu s rakovinou nebo muže s rýmou, každý nemocný myslí na sebe, na sebe a pak až na sebe. A čím je mu hůř, tím víc omezuje už tak omezený prostor, kam zahnal všechny své blízké, až nakonec vše zaplaví Mé nemocné já. Výjimky existují, samozřejmě, stejně jako existují víly a vlkodlaci (tzv. pravděpodobnost „prý“). Milly je navíc taková ta přátelská mihule, kolem které jen tak proplujete a ona se na vás přisaje a odsaje, až když z vás zbude jen ohlodaná kostra. No a Jess je ke své smůle rybka k nakousnutí. Oběma přihrávají dva mořští slimáci, horší exemplář je klučina Kit, který patří k Milly a Jessin Jago Bago Mago (nebo jak). Ani blízcí nemocných to nemají lehké, když nemoc ignorují, pacient je lítostivý a nevrlý, když ji dramatizují, je lítostivý a nevrlý. Tady je střední cesta opravdu zlatá. Pro obě strany.

Uvědomění si života. Někdo musí narazit do stromu, někdo ztroskotat na pustém ostrově a živit se pár měsíců kobylkami a medem divokých včel a ti nejnatvrdlejší musí onemocnět. Pokud možno nevyléčitelně. A to říkám bez cynismu. Je to paradox, že si začneme vážit toho, co vytrhneme hlavovému lvu z tlamy, svobodu oceníme, když konečně probouráme plot a život, co se hodně zkomplikuje, má najednou smysl žít. Někdy. A pokud je tu někdo, kdo nás k tomu poznání dovede. A dobrá zpráva jako odměna pro ty, co dočetli až sem: tenhle film není patetický. Ani kýčovitý. Tedy Skoro.

Další z francouzských filmů o tom, co všechno si pomyslíte, když potkáte muslima, ale bojíte se říct i pomyslet. Sami je ale citlivý fajn kluk a jeho postavení nezáviděníhodné. Nesnáší fotbal (aby ne), s holkami to moc neumí a situace v nové nóbl škole ani v dočasné rodině nejsou vůbec růžové. Paradoxem je, že Sami je normální, i když je jiný, zatímco zbohatlíci a jejich spratci se sice výjimečnými cítí, ale nejsou. Rodinný film bez cukrkandlu, patosu, klišé, nejapných vtipů a solidním dějem? Kdo to kdy viděl (jinde než ve Francii)?