Spálené stodoly

Vesnické drama na pozadí detektivky. Spálené stodoly jsou horský statek, podle výměry a výnosu mléka (viz film) na naše poměry z těch větších. Jeho "předsedkyní" a majitelkou je Rosa (příjmení se nedozvídáme). Přestože jej nevede železnou rukou, její "dělejte si co chcete" však implicitně znamená: "Když neuděláte to, co říkám, tak buď selžete nebo vás bude trápit špatné svědomí. Beze mě nejste nic." Do života v zaběhnutých kolejí infiltruje náhle vražda, která jednotilvé vztahy vyhrocuje. Toho si všímá i vyšetřující soudce Larcher, který se po dobu pobytu na statku a v nedalekém městečku, dostává do Rosina vlivu, skoro až jako rodinný příslušník. Konec příběhu je otevřený na všechny strany: Dokáže Rosa opět stmelit rozvácenou rodinu? Udrží statek? A je vůbec kladnou postavou? - Freudova vzpoura synů zde není namířena proti otci, jak je to obvyké, ale proti matce, která ho zastupuje (otec, zde patří spíš mezi syny). (10.11.2014)

Chladné a není to tím sněhem, triviální a je to tím příběhem (i když o něj tu moc nejde, spíše o nalívání čistého vína a taky červeného a skotské). Nu což, alespoň pro jednou nechal Delon bačkory nenatažené a ještě dostal pár švýcarských franků na kafe.. A mimochodem, poslouchat Jarreho hudbu ze Spálených stodol v uzavřené místností, byl by asi tak po hodině šroubovák zapíchnutý do vlastního čelního laloku jediným možným východiskem.. (10.11.2014)

Příkladná ukázka toho, pro co JÁ osobně miliju FILM jako takový. " Staré dobré poctivé " francouzské krimi v kombinaci se silným psychologickým dramatem a všemi nezbytnými atributy, pro které ho mám tak rád. Volně plynoucí snímek, na obou stranách silní protivníci ( na straně jedné Simone Signoret, jako matka chránícího svého syna, na straně druhé, soudce v podání charismatického Alaina Delona ) snažícího se vypátrat vraha dívky, která byla zavažděna jednoho večera ve zdejší vesnici. Nejsilnějšími momenty celého snímku jsou bezesporu ty, kdy v jednom záběru jsou oba dotyční, ta jejich vzájemná konfrontace. Zde se " hraje " výrazovými prostředky, nikoliv akcí. Jeden záběr, jeden jejich vzájemný pohled, vydá za hodiny " vysvětlování ".Režisérovi Jean Chapotovi se podařilo vystavět vskutku silný krimi příběh a na pozadí ( či v popředí, jak chcete ... ) všeho toho ukázal, jakt tvrdý život a vztahy na vesnici dokážou být ( a také byly ) . To vše podpořeno vynikajícími hereckými výkony, citlivou kamerou a nesmírně působivým hudebním doprovodem Jeana Michela Jarreho, (pro kterého to byla první filmová spolupráce.) Žánrový klenot, který mi zůstával po dlouhou dobu utajen, o to více jsem si ho nyní vychutnával. A ten KONEC...jeden z nejpůsobivějších, co jsem kdy na filmovém plátně viděl. Shodou okolností to byl za krátkou dobu druhý ( tím prvním byly Následky lásky) KONEC ( byť úplně jiný ) , který mě pohladil po duši. Ikdyž jak říkám, v tomto případě trochu jinak. Nejkrásnější na tom všem je fakt, že ani na chviličku nezapochybujete nad tím, že by to mělo být jinak a oběma představitelům " TO " věříte. Alain Delon odchází s penězmi v kapse kabátu sněhovou závějí, Simone Signoret vchází do svého domu, spouští se hudba a jdou titulky...NÁDHERA! p.s. a ANO uživ. D. Moore, také mi probleskla hlavou myšlenka na Fargo a na maličký okamžik ještě na toto http://www.csfd.cz/film/264940-dum-hruzy/ (26.10.2010)

V mládí velmi krásná Signoretová nepostrádá jistý šarm ani v pozdějším věku, a tak si zaslouží být i ve Spálených stodolách Sluncem. Delon sice působí jako nezkušené ucho, nakonec se však ukáže jako důstojný soupeř autoritativní Rosy. Chladná zimní krajina, neobvyklá hudba (aby ne, když autorem je elektronický mág Jean-Michel Jarre), časté snímání obrazu ze vzduchu, kontrast vesnice a města - na venkově, o samotách nemluvě, ještě drží lidé spolu. Město je už z hlediska vztahů prohnilé. Závěr možná působí nečekaně, ale je logickým vyústěním příběhu. Nejsilnější je poslední setkání dvou rivalů - on ví, že ona ví, stejně jako ona pochopí, že i on ví. Nic jiného s tím už udělat nemohou, jelikož se v té chvíli navzájem respektují. Viděno znovu po dlouhém čase... (10.11.2014)

Áno, je to kvalitná psychologická dráma so skvele napísanými postavami a je nepochybne hereckým koncertom Simone Signoret, ktorá tak trochu zatieňuje zámerne utlmeného Delona. Lenže ja mu nejak toho sudcu neverím, on je predsa srdcom aj dušou policajt s trochu rebelskými praktikami. V Spálených stodolách je skutočne za suchára, ktorý sa prispôsobuje dospelému vážnemu štýlu rozprávania. Najmä netreba očakávať krimi a napínavé vyšetrovanie, ústredný zločin je tu katalyzátorom k vypusteniu potlačených emócií vnútri každej postavy a my tak sledujeme niečo v zmysle "konečne sme si povedali, čo sme potrebovali". Záverečná pointa je kvázi prekvapivá, ale vzhľadom na predchádzajúci dej nepodstatná. Čo bol ale zase zámer a správny. Objektívne viac za štyri, ale filmy sú hlavne o subjektivite ich vnímania. Nie všetko inteligentné vás musí osloviť. (07.05.2014)