F.W.Colqhoun

Satirická kulturně-politická moralitka, která klame tělem tak, že se pomalu stává tím, za co se vydává - povrchní komedií. Některé linie jsou výborné [Dennis Quaid jako Bush s krycím jménem Staton * ten člověk zahraje jakéhokoliv prezidenta * ve druhém volebním období zjistí, že v novinách a knihách píší zajímavé věci, zatímco Defoe jako Dick Cheney nad ním díky tomu ztrácí kontrolu], jiné jen dobré [píča Mandy Moore navazuje upřímný vztah s emocionálním mrzákem Hughem Grantem]. Z filmu si odnesete řadu zapamatováníhodných bonmotů ["cílem teroristů je zničit život na Zemi tak, jak jej známe..."], konverzační část rozhodně nenudí. Hugh Granta jako citově proouzeného kreténa žeru, ale nezvládnutí komediálního výkonu nelze vyčítat prakticky nikomu zúčastněnému. Snímek kupodivu spíš než v humoru či kritické zžíravosti ztrácí body v tempu vyprávění, režijním vedení a souhře jednotlivých linií [které jako fragmenty fungují dobře] a cílením k závěrečné katarzi, jež je při odhalování ultimátní zla typu ignorantský prezident či televizní pořady o plnění infantilních snů jaksi potřeba. Vyvrcholení se bohužel odehraje jen v úzkém rámci politické konformity. Není to zdaleka tak pitomé, jak se to tváří.

K dývku jsem dostal sadu 3D brýlí. Co může bejt na rybách tak spektakulárního, že bych měl čumět ve 3D? Po prvním záběru na kozy jsem už seděl v křesle proti televizi s papírovými brýlemi usazenými pevně na nose. Ryby totiž stojí za hovnajs, jako celá CGI, ale o to může jít jen velmi naivnímu divákovi. Odborník vychutnává camp ...a ty kozy. Žádný takový ty záběry na prsa uhnízděný v molitanem vycpaných, až ke krku napasovaných podprsenkách, ale opravdový [i falešný] cecky vytažený režisérským pokynem na světlo bóží. Kozy ve vodě, side-boobs, down-boobs, kozy ve vzduchu [paraglide], kozy třoucí se o kozy. Žádný malý, minimálně střední. Jestli se Vám zdá, že věnuji v komentáři pozornost jen jedné z nepodstatných složek, vězte, že kozy neslezou z plátna. A hrají na Oskara. Nicméně film je hlavně fantastická legrace. Hned na začátku se zasmějeme krátkému výkonu Richarda Dreyfusse, pobrukujícího si Show Me The Way To Go Home, a jste-li natolik zralými diváky, že vám je nepřetržitě jasné, že v tom filmu nikoho nikdo na kost neohlodal a lze se smát všem těm šíleným nápadům jako boj proti piraním brokovnicí resp. rotorem motorového člunu a ryby se prokousávají masem na silikonové implantáty, pocit, že je to blbost, Vaši schopnost užívat si ničím nebržděnou jízdu neochromí - s tím do toho jdete. Čirá zábava.

Proč už se takové netočí? Protože je to pasé. Bohužel pro nás. Antonioniho obvyklá témata jako zbytná a pochybná úloha intelektuála, rozpad tradičních hodnot, existenciální tortura, děsivá povrchnost a prázdnota, nuda, v případě La Notte víc než cokoliv jiného komunikační vakuum a suchá konvenčnost vztahů, se za těch čtyřicet let stala normou i v těch nejřáchandovějších komediích. A komentovat s jistým pobouřením normu je neslušné, když se notabene vynořují problémy úplně jiného kalibru. Třeba pocit, že si nežijeme dost dobře. Sledování Noci proto produkuje sentiment, stesk po stýskání si na hodnoty, které si současné publikum z valné části již nepamatuje, když ne rovnou pobouření, o co těm zbohatlíkům, téměř plačky procházející překrásnými záběry vybourávaných italských měst a funkcionalistických vil, jde. Časem naprosto netknutá zůstává formální stránka. Kamera fascinuje od prvního záběru [odraz města v nemocničních oknech], režie vodí Mastroianiho, Vitti a Moreau po šachovnici über-fotogenických kompozic celé dvě hodiny a zabaví Vás, i kdybyste sledovali film bez titulků. Pakliže Vás nebude rušit perfektní provázanost se smutnými sděleními ovšem. Až po dvou shlédnutích a rešerši na IMDb jsem se dozvěděl, že v tom hraje Umberto Eco! Jestlipak ten píše, protože musí...

Transsiberian celkem dobře zastupuje typ filmu stižených vrchní-prchni-syndromem, produkujících takové to nutkání na postavy na obrazovce častovat doporučeními jako "nechoď tam", vyhoď to", nebuď kráva" apod. a stejně to k ničemu není - jde tam, nevyhodí to, je kráva, a člověku bělají od svírání opěradel lenošky klouby. Tak drsný jako nervák s Abrhámem to ale není. Postavy, zajímavé mimochodem, naštěstí nepáchají nerozumné věci jen ze scénáristova plezíru, jejich blbost dává celkem smysl [zvlášť postavě Emily Mortimer lze její její jednání v situaci provdanosti za square-guye Woodyho Harlensona hodně věřit] a rozehrávají na ploše snímku s využítím obvyklých ingrediencí ne úplně předpokládatelný příběh, evokující cosi mezi Hirchcockem, Agathou Christie a bondovkou v prvotřídně evropském režisérském balení a koukavých zauralských ex-interiérechc [ale co já vím, možná se to točilo někde v Litvě]. Nadsamec Woody Harlenson je coby majitel železářství a člověk, kterého do severní Číny vyslala církev, nečekaně přesvědčivý, Emily mírně na pěst a Kate Mara [bez monoklu] vážně pěkná. Škoda, že nedošlo na saunu - takhle v tom sněhu moc záminek [kromě mučení] ke svlékání nebylo.

Myšlenkou Adjustemen Bureau jsem si plánoval okořenit splínovitou náladu po prezidentské volbě. Synopse slibovala cosi velmi paranoidního a já jsem byl s ohledem na výsledky voleb podobným myšlenkám nakloněn. Namísto očekávané paranoidní jízdy, zákeřně domyšlené tak, aby v divákovi odkazy na jeho zkušenost zvyklala jistoty, se mi dostalo obstojného romantického příběhu na pozadí myšlenkově velmi nekonzistentní teo-fantasy. Kauzalita mě vždycky brala, ha ha ha. Už jen proto mi tohle útěšný blábolení o volbě, síle lásky a následných změnách plánu atd. lezlo krkem a na úrovni zápletky bavilo spíš sisyfoskou snahou kloubit nesmiřitelné koncepty - osud a svobodnou vůli - než elaborovaností. Zejména rafinovaná mi připadala teze, že všechno je pevně dané, ale když trochu zatlačíte, budete chtít a hlavně budete se mít rádi, dané to není. Je to tak šílené, že by se na tom dalo postavit náboženství. [Možná už postavil - v religioistice nejsem nejsilnější, dejte mi prosím eventuálně vědět.] Matta Damona bych ale volil, i když jsem se nenarodil v Brooklynu, nýbrž v Jablonci nad Nisou, a Emily Blunt, ač tváři připomíná holku s kořeny v Innsmouthu a ze svého talentu neukazuje tolik jako v My Summer Of Love [nápověda pro prasáky: opalovačka v lukách], je kromě nezpochybnitelných půvabů i ukrutně britsky sympatická. Sečteno a podtrženo - snímek nenudí hlavně tehdy, když nasírá.

Mno. Míkova komedie nezapře divadelní předlohu, což výjimečně nemyslím v dobrém. Dialogy šustí papírem až hanba, scéna už nemůže být statičtější a vychovávanej jsem se cítil být nepřetržitě celých osmdesát minut. Díky poněkud krotkému svazáckému humoru vyniká o to víc normalizační podtext snímku, ujišťující diváka, že socialistická rodina, uhnízděná v prostorově nevyhovující bytovce, ač se to tak nemusí zdát, skutečně není dysfunkční, plní své funkce a funguje jako spolehlivá hráz buržoazním nešvarům. Ty kromě dobytka Krampola reprezentuje babička Stelly Zázvorkové s jejími předsudky vůči mladým a zálohami v osobách statných mužů. Realisticky uvažující baba, dlužno dodat. Skutečnou perlou je typově přesná kreace Petra Nárožného, jehož postava usedlého manžela, otce a blba se ocitá ve víru událostí poháněných do spirály jedině a výhradně ženskými postavami, které se prostě * přiznejme si to * přesně vyjadřovat neumí. Nebo nechtějí. Z filmu si odnáším také jedno předsevzetí. Být drsný jako Vladyka. Koule na to zeptat se maminky dívky, jestli ji "naučila polykat", jsem ještě neměl.

Tykwerova interpretace Kieslowskiho námětu a scénáře vyšla skvěle. Kieslowského transcendentální aspirace vypadají v Tykwerově božských záběrech architektury skvostně a Tykwer je zjevně u vytržení, že už zase někdo běží o život, notebene věčný. Nerad bych se tváří v tvář Nebi rouhal, ale podání scénáře nemohlo být nádhernější snad ani v podání věhlasného polského režiséra. Při kýčem zavánějícím záběru výjezdu z tunelu do dechberoucí krajiny italského venkova jsem utržil husí kůži zvící barimandlí - morální ocásek filmu může někomu snad nechutnat, zkazit vizuální hostinu tahle eventuální pachuť nemůže. Přísun alegorií a symbolů na stříbrném podnosu Tykwerovy režie je neutuchající a tak ani nevadí z psychologického hlediska wtf-momenty, v rámci alegorie tohoto kalibru nejspíš nevyhnutelné. A v podání Ribisiho s Blanchett vlastně pořád docela baštitelné. Ovšem doufám, že buchty v Nebi, kam se jednoho dne samo chystám, nosí jiný střih jeansů. Ty obepínající zadek Kate jsou odporné.

Německý film [jako] do Hřebejka, se vším dobrým i ne tak dobrým, co z toho vyplývá. Tím lepším je fajn šedesátková atmoška rebelie, která nachází v konfrontaci se státní bezpečností, práskači a dalšími pohůnky režimu nepřítele, bez něhož by to trsání v Kakadu a šoustání po bízkém okolí nebylo ono, slušná výprava a německá romantika. Tím druhým vlastně to samé společně s tušením falše a že [by] to asi zas tak fajn nebylo. Není retro jako retro a tohle tedy Pouta vážně nejsou.

Podvratný antixenofobní nášup, chod druhý [prý ze tří]. Člověk se musí ptát, co všechno je na Tarantinových filmech tak úžasného, že je jejich uvedení vždy považováno za událost. Víc exhibice než herectví hvězd první velikosti? Recyklace? Seberecyklace? Nepůvodní soundtrack? Čím dál nesnesitelnější stopáž? Zjevná záliba v prvotřídním násilí, prezentovaném jako řešení? Neschopnost napsat přirozeně znějící [tedy NE-über-zajímavý] dialog alespoň dvou odlišně se vyjadřujících osob? Základ posledního tarantinovského projektu nahlodat / poukázat na ne každému zjevná popkulturní klišé [pasivita utlačovaných skupin - Afroameričanů, žen, židů] vytvořením anti-archetypů se skví nápad vyprázdnit titul slavného spaghetti-westernu a naplnit jej příběhem osvobozujícího se černého otroka, opakujícího mýtickou cestu postavy germánského reka. To nemá chybu. Tarantino odvážně projevuje vůli opouštět své staré způsoby ve prospěch tradičnějšího vypravěčství [dekonstruovaný mýtus nemá tu sílu], příběh předkládá pro změnu lineárně. Django je navíc dost možná nejzábavnější Tarantinův film, který místy překračuje tenkou hranici frašky [kukly], což mohou někteří diváci [Spike Lee] nést nelibostí. Zbytek známe odminula. Ne-tolik-exteriérů, kolik by si žánr zasloužil, všechny postavy promlouvají jako Tarantino [vypointovaně, zábavně a DLOUZE], jedna z nich tak i vypadá [nebo jako jeho obtloustlá, sýrovatě bílá verze] a před označením zvícím komerční polibkem smrti [konverzační drama] uniká prokládáním důležitých dialogových, interiérových scén [k nejvypilovanější dochází jako posledně u stolu] zbytečnými, ale esteticky podnětnými výjevy bezprecedentního násilí, které jako deus ex machina utíná tarantinovskou samomluvu v místě, kde by se mohla zašmodrchávat. Samostatnou kapitolou jsou neskutečně koukavé herecké výkony. Waltz je k sežrání [jeho merkurická poloha, od filmu k filmu měnící se jen nepatrně, by mohla začít brzy unavovat], Leo a Jackson ho ale ve druhé půli zcela nečekaně překonávají. Fox naopak v * pardon * šedém průměru. Ze dvou filmů tematizujících konec otroctví [Lincoln] bude tenhle svým způsobem pravdivější, užitečnější a poučnější. Snad i proto, že nemá s dějinami společného zhola nic.

Kdo jiný na režisérskou sesli predátořích filmů než osobu jménem Nimrod? K filmu jsem se rozhoupával dlouho a vlastně jen proto, že mi vrtalo hlavou, jak může reprodukční umělec z ghetta Adrian Brody zaplnit místo po fitkových obludách typu Arnie či Dannyho Glovera. Maskáče na něm sice opět visí jako obnošený SS-kabát, nicméně s automatickou brokovnicí na krku se nehrbí zdaleka jako za piánem a podává na charakterního herce obstojně tupý, žánrově vytříbený výkon. Zápletka je bohužel jasnější facky, dokonce jasnější než prvního dílu. Úvodní scéna jako vystřižená z konzolové počítačové hry přivádí do predátorova revíru nejnemyslitelnější a zároveň nejpředpokládatelnější sebranku násilných individuí, pro niž je náruživého lovce z vesmíru skoro škoda. Nic než koukavé napětí ve skupině, tropická panoramata a občasné ozvuky Silvestriho klasiky ale film neskýtá. Predátoří exempláři jsou jaksi bezzubější než kolega, který trápil steroidy rozpouštěné mozky a těla v Guatemale, nebo kde to bylo, nebo už o lov vlastně nějak ztratili zájem a jejich funkce "křoví" lidským dramatům je příliš zřejmá. Navíc jsou o poznání méně fotogeničtí, než jejich kámoši vetřelci, a Ty zastupuje jen vybělené lebka v písku Predátorova tábořiště. Zklamaný může být i ten kdo by [jako já] nápadité obohacení predátořího univerza - pokus o stratifikaci kopíruje zajímavější vetřelčí, "čůráčí" svět [jsou větší a jsou menší, silnější mrdá atd.], což je škoda, protože by se nabízelo zajímavější vymezení. A teď, když jsem si zažehral, mohu s pravdou ven - bavil jsem se dobře.