F.W.Colqhoun

It seems... It seems we are still lacking. Má to jedinou vadu: Steven Soderbergh nepsal, jen točil. Příběh z per Amiel, Begler & Katz se kvalitativně nachází na hraně nastupující éry quality TV. Představuje životné postavy, procházející věrohodným vývojem; série vykazuje (přes záměrnou anachroničnost, podtrženou skvělým elektronickým soundtrackem Cliffa Martineze a Sodeberghovou digitální kamerou) historický smysl a až sociologicky důkladný přehled dobových podmínek. Epizodičnost, související s jednotlivými lékařskými problémy, kazuistikami, a pár dalších much jsou to jediné, co lze Lékařům, pardon Doktorům bez hranic vytknout. Nafrčený doktor Thackery je vědec a zároveň alchymista, zápolící urputně nejen na poli vědy, ale i s vlastním tmářstvím. Obr, jehož divák pozoruje z perspektivy trpaslíka usazeného na jeho ramenou. Brutální nástup Owen, kokain, sebevražda, syntetizérové ataky Cliffa Martineze stanovují niveau hned v prvních minutách: The Knick narovnává falešnou optiku seriálů jako Nemocnice Chicago Hope, Pohotovost (a Nemocnice na kraji města), které nekriticky oslavují pokrok medicíny a čisté motivy oboru. Soderberh & co. činí naopak sadistickou zábavu z odkrývání nepříjemných pravd o tápání po slepé mapě lidského těla i podhoubí, z něhož tato potřeba rostla - korupce, prostituce, potřeb movitých a honby za ziskem. Tvůrci snoubí témata počátku jedenadvacátého století, když akcentují problémy jako gender, rasismus, předsudky, socioekonomické poměry a slepou víru v pokrok a dilemata raného kapitalismu, s dávnými hrdiny v pláštích (na speedu) vynalézajících vynalezené a zároveň tápajících ve slepých uličkách rodících se oborů chirurgie, porodnictví, i dodnes temné psychiatrie. Popás v krvi, výkalech, masu a věrohodně vyhlížející syntetické kůži. I need more bodies.

Proboha, volejte policii! (...) Ta se reorganizuje, madam... Delonovy filmy - ty které režíroval, psal a některé z těch, jenž produkoval, dokonale odpovídají mé představě tzv. "prstících" bijáků 70. a 80. let. Filmů, na které se z jistých důvodů chodilo, ale které vlastně nikoho nezajímaly. Dokonale prázdný je i Le Gang. Derayův oddechový čas, v němž se vše točí okolo Delonova osobního kouzla, zde ohnutého z polohy přirozeného chladného šarmu do tvaru suverénního živelného bonviánství, korunovaného šaškovsky kudrnatou parukou. Exhibice probíhá přesně ve dvou kulisách: V urbánní akci, z nichž jen nádražní honička stojí za pozornost, a na venkově, kde gangster ukazuje svou přívětivou tvář a neméně přívětivou zadnici v trenýrkách při hrátkách s vlčákem a zbytečně oblečenou Nicole Calfan, koupačkách v řece a při pétanque. S hudbou Carla Rustichelliho mají ty veselé časy samopalů v bankovních pobočkách a státovek ve formátu A4 skoro galérkovskou příchuť hříšných lidí nebo takového Fešáka Huberta; pulp fiction předtím, než díky postmoderně začala být cool. Námět by snad v ideálním případě skýtal kromě akčních scén příležitost ohledat dynamiku zločineckých band, ale Deray to drží v poloze drsných hochů, kteří si kryjí za všech okolností záda. Podmanivé a zároveň nudné jako slunečné odpoledne v Provence.

This is your brain. A normal healthy teenage girl's brain. If there is such a thing. Tvůrčí spolupráce Cameron / Rodriguez dávala v hypotetické vyhlídce na oddychový divácký zážitek jistý smysl. Ti dva by mohli v ideálním případě vy-krátit své nedostatky: Cameronův dohled garantuje nejvyšší technický standard, žádná "záměrně" béčková Machete, řeklo by se, zatímco Rodriguez oživí postavy, prvky, jež v posledních filmech hollywoodského Midase hrály roli nanejvýš přebytečné stafáže. Moc jsem se nemýlil. S napojením na osudy charakterově i vizuálně animovaných postav, které představují to, co od vysokoropočtového bijáku soudný člověk očekává, jsem měl daleko menší problém, než s hyperkapitalistickou pohádkou, jež se stejně jako většina debaty na téma útisku maskuje příběhem o emancipaci těla. Příběh sice nechává postavy usilovat o výstup z hřejivé idyly Železného města (jakási hispánská podoba bladerunnerského předměstí s logicky nepatrným úhrnem srážek) do elitního Salemu, vznášejícího se nad skleněným stropem jako jakási anime-Laputa. Snad z dramaturgických, možná z ideologických důvodů nicméně nedostupnost Salemu není zásadně zpochybněna, protože dochází k úhybnému manévru nevysloveného poznání, že zkažený svět zlořáda Novy (skvělá dvouvteřinová role Edvarda Nortona) za to nestojí. A hlavní hrdince je poskytnuta "svoboda těla" a možnost realizovat ji v v Motorballu, strašně zábavné vražedné soutěže pro masy, jejíž první cenou by hypoteticky mohl být společenský postup. Byl jsem příliš líný zjišťovat, jak se záležitost vyvinula v předloze. Mám podezření, že bylo vyznění pro mainstreamový biják upraveno; grafické novely nejsou žádná avantgarda, ale připosraností většinou netrpí. Rozhodujícím prvkem na váhách mezi třemi a čtyřmi hvězdami je angažmá nesourodé skupiny kvalitních herců, kteří dělají, co je v jejich silách. Nortona jsme už zmínili, ale Caspera Van Diena nikoliv a Mahershala Ali je pro (přesně) dvojrozměrnou polohu impresária okupovaného příležitostně loutkářem Novou skoro škoda. I am connected to this body.

Tajná zbraň na Němce v severní Africe? Brandy. Poušť a suchý anglický styl i ve vypjatých situacích jdou k sobě jako pátá hodina a čaj, parlament a střelný prach, nebo třeba "Afrika" a "Korps". Zhruba třetina filmu se odehrává v ohavném režimu day-for-night, ale jinak těší dobrými záběry oslnivě neviditelné pustiny, na jejímž pozadí vystupují utrmácené postavy v koukavých kompozicích jako stíny na zdi platonské jeskyně. Bojové scény natočil Guy Green tak rutinně, až je to skoro osvěžující a (ještě nikoliv Sir) Richard Attenborough vypadá a je zpocený jako Lars Ulrich po tříhodinovém koncertě. Snímek Guye Greena příliš nevyčnívá ze škatulky, pro kterou byl vyráběn: Rychle se redukující plus mínus tucet [Britů] sice představuje mikrokosmos ostrovní společnosti, v níž se to nemilosrdně láme podle třídních / stavovských linií, ale pokud jde o skopčáky v Africe, všichni táhnou za jeden ostnatý drát. Osud postavy je zpečetěn v okamžiku, kdy se vyrukuje s fotografií dětí stravujících potravinové příděly za průlivem. Na rutinně nerutinní cestě tam a zase zpátky ani jeden Arab, Tuarég či černoch ba ani Búr. Bizarní. Well, nobody lives forever...

Zapamatuj si to. Oko za oko, zub za zub. Nutné obdivovat, těžší ocenit, náročné užít si. Natočit film k pohodovému večeru s praženou kukuřicí ale nebyl Marhoulův záměr. A je to dobře. Ptáče je nejambicióznější český film. Plných 169 minut snímku představují po technické stránce dokonalou filmařinu, počínaje suverénní černobílou kamerou, plastickým zvukem, castingem vedlejších rolí, který v tuzemské kinematografii nemá a jistě dlouho nebude mít obdoby (Kier, Keitel, Skarsgård, Sands, Pepper jako věčný sniper a Pavel Kříž v nepoetické roli měšťana masakrujícího zraněného Žida), četnými odvážnými rozhodnutími - ne-hudbou, diváckou nepřívětivostí, tempem skoro čtenářským a explicitním zobrazením východoevropského vidláckého pekla, které nakopnuté Poláky dráždilo již v časech uvedení knihy, aby se k jeho restauraci po řadě let vrátili na celostátní úrovni. Některé scény i v Marhoulově precizní, důsledně neexhibující minimalistické režii vyloženě explodují - v dobrém a někdy i doslova. Na druhou stranu se přes obrovské úsilí potvrdilo, že Kosińskiho román lze ilustrovat, ale ne natočit. Působivost knihy z velké části spočívá v osobnosti dětského vypravěče, který interpretuje události primárním, ale ne hloupým způsobem - a samozřejmě jinak, než jak to činí "dobře" vychovaný a "dospělý" čtenář. Divákovi Marhoulova filmu jsou prezentovány události, v nichž vypravěč figuruje, ale nikoliv z jeho perspektivy. Tento rozměr by nemusel scházet zcela v případě, kdyby měl Marhoul šťastnější ruku při volbě představitele hlavní role. O podobné smůle by se dalo vyprávět mnohé i v případě divácky závislejších projektů, vzpomeňme sérii o Harry Potterovi, jehož producenti se museli dlouhá léta modlit, aby si nikdo nevšiml, jaké dřevo je Daniel Radclife. Ani Petr Kotlár není Haley Joel Osment (nebo Dev Patel, trváte-li na korektnosti); jeho rozsah se tomu Radcilffovu limitně blíží (i když tak zoufalé to není). To, jak na mysl Kotlárova hrdiny doléhají hrůzy, se na herecké úrovni nedozvídáme. Nedokážu odhadnout, do jaké míry šlo o tvůrčí záměr, něco jako pokus navodit vyhoření dětské mysli, ale v takovém případě nutno podotknout, že nejde o hrdinu Kosińskiho předlohy, který události aktivně interpretuje a prožívá. Což je velká škoda. (Nemluvě o nechtěně žertovné skutečnosti, že je Kotlárův "Joska" na časové trajektorii narůstající bídy ke konci války čím dál tučnější.) Chovej se jako komunista.

Tak nám zabili Ferdinanda [Zelinku]. Jak uvedl např. Chřástal, tvůrci ještě zjevně nevědí, že pojmou dvě volná pokračování v rozvernějším tónu, se skleněnou čtvrtou stěnou (1951) či jako parodii na cinema verité (1965). 105% sice už občas zajiskří ironií, většinou jde ale o chřestění řetězy buržoazních nešvarů, vedoucích ke smrtelným hříchům. Manka, závist, loterie věcných cen, rejdy v RaJ, mimomanželské píchačky, víkendové rekreační objekty, ulévání se z práce pro kolektiv, palčivý chtíč (po Škodě 440). Marnost skalních budovatelů lakonicky shrnuje Líbal Josefa Beka: Všichni jsme Češi. V celkem chytré detektivce se spoustou podezřelých "Čechů", v puncovaně proletářském prostředí Hradce Králové excelují uvědomělí soudruzi kpt. Tůma s npor. Líbalem. Prvního jmenovaný nehřeší vůbec (v intencích socialistické i křesťaské morálky), dokonce soucítí s pachateli, a ten druhý se zmůže pouze na kladením sugestivních otázek podezřelým, v rozporu se socialistickou kriminalistikou, jak podotýká světec č.1. (Odpustíme mu, neboť šikanuje reakčního provozního tří stravovacích podniků.) Přestože takto bez kazu, vypadají Höger s Bekem, že v každém okamžiku propadnou společně / vzájemně sodomii, což s ohledem na vztah ke společenskému zřízení nelze. Soudružka sekretářka, o níž probíhá ve druhém plánu soudružsky gentlemanský souboj, jiskření ještě umocňuje - jeden si umí představit, jak o sebe mezi jejími masitými stehny v dialektickém kmitání třou Líbal a Tůma penisy. S bezprecedentní chemií mezi hlavními protagonisty nemohou soupeřit podezřelí Lackovič a Vinklář, ale Vladimír "Kici" Menšík jako sólo ortodoxní hetero-chlívák ano: Dnes je čvrtek. / Zejtra pátek, šiju šiju si kabátek, to je Erben, nebo co? Ďábel.

Dáš si ještě cinzano? / Ty jsi bral stipendium? / Jo, za anglinu. Takhle to mohlo vypadat, kdyby zamířil Štěpán Šafránek na ekonomku. Prim by hrála próza, citoval se výhradně kurzovní lístek a Píšťalka foukala na čuráky. Inu, zahraniční obchod, to je pěkná džungle. Těžko říci, proč má adaptace populární knihy Pavla Frýborta, dávného spolužáka z Gymnázia Ivana Olbrachta, tak špatnou pověst. Snad za to může srovnání s Olmerovým klidem, vyplývajícího z přísunu valut, k němuž se Vekslák výslovně (plakáty v několika záběrech) hlásí, ale jde o lehce nadprůměrný dobový film s velmi slušným Zounarem. I ten se ocitl v nemilosti obdobně nefér a mám dojem, že až jaksi zpětně. Režiséru Janu Prokopovi, který Vekslákem na velkém plátně začal a zároveň skončil, se na základě Frýbortova scénáře daří efektivně navozovat závrať z osudově se naklánějící šikmé plochy, na níž hlavní hrdina sřídavě úspěšně balancuje, aby nakonec... Však víte. A srovnáváme-li s Olmerovým dílem nejpřízemněji, Lucie Benešová odprezentovala na ploše několika filmových okének hutnější erotiku, než na kolik se zmohly dva díly Playgirls. Tak co dámy, půjdeme se vlnit?

Co jsi dělala předtím? / Programátorku v jednom družstvu u nás v Jablonci. Zda nad Nisou či nad Jizerou, zůstává neobjasněno. Ne že by na tom jakkoliv záleželo. Simultánně produkovaný sequel, uvedený pouhé tři měsíce po prvním dílu, instrukce týkající se toho, že by ve druhém dílu mělo být všeho víc, nenaplňuje. Víc než Playgirls 1 to totiž nejde. Pouze se trochu zamíchalo (řekněme) tvářemi. Zmizel Moravec a Kornová, objevili se Balkánec Nedorost, kníratý anděl nikoliv s čertem v těle, nýbrž jaksi při něm (pozn. v neumnělé firemní databázi: enormní falus!) a nepravděpodobný gigolo Slávek Boura. Začaly se aplikovat pokročilé metody, jejichž bezednou jalovost známe i z ponuré profesní přítomnosti. Jestli se mělo jednat o pokus uspokojit dámské publikum, sázka padla na kulhavé hřebce. Záběrů prodejné nahoty, která by stála za filmový materiál Fuji pochybné záznamové kvality, je stejně málo jako v prvním díle, full frontal žádný, odhlédneme-li záběr na zadní polo-koule Nedorostova šourku, který tomu z definice neodpovídá. Furt pomeje.

Otíku, dřív jsi byl jen takovej hajzlík... Ale teď jsi prvotřídní svině. Olmer se s tím nepáral. Už tak dost svérázný vhled poučeného severočeského literáta do problému prostituce převedl na plátno, jak se na první polovinu 90. let sluší: na druhořadém materiálu značky Fuji; s herci, které nikdo jinde nechtěl; s rozpočtem jako na podřadnou reklamu; se scénářem, který by neuhráli ani ti, kteří angažmá odmítli. Nejvěrohodnější štětkou v ansámblu je prakticky nehrající Martina Adamcová. Zestárlo to hůř a víc, než Vávrův Jan Hus. I když je to jako celek vážně tak špatné, že už to není ani podmanivě legrační, najdou se okouzlující jednotlivosti, pro něž na film stojí zato koukat i po bezmála třiceti letech: Zeitgeist, že by se dal krájet; tělo a obstojné herectví Michaely Kuklové; bizarní erotické scény s Miroslavem Moravcem a dalšími nemehly. Skutečnými třešničkami na dortu jsou potom soundtrack z pera Miroslava Vydláka, znějící jako dehonestující karaoke Duran Duran a Tears For Fears. A budhistické meditace v podání Oldřicha Víznera. Zbytek jsou pomeje...

SPOILERY. Už mám dost těch tupců a grázlů, co vládnou v týhle zemi. Nejdřív jsem se polekal, že sleduji další exemplář druhu populárně-historického kýče, na jejímž uhnětení se veřejnoprávní média přežvykováním některých témat vrchovatě podílí. Nikdo soudný nezpochybňuje, že období před rokem 1989 bylo temné, dokonce temnější než jiná, a jsem přesvědčen, že návrat poměrů se vším všudy by si přál málokdo z těch, kteří si pamatují, nebo jsou alespoň dobře informováni. První díl je ale jenom bluf, který na tvorbu (nejen) České televize chytře navazují (a který nedávno obdobně použil Zachariáš v Bez vědomí). To, co se věrohodně tváří jako "jarchovská" šablona ve smyslu komunisti=zlo (resp. zlo=komunisti), připravuje na koukavé zralejší a konstruktivnější zpracování teze, totiž že režim je zlý potud, pokud dokáže být kanálem zla, jehož zdroj může vytrysknout stejně v účelové interpretaci Marxe, jako Adama Smitha nebo sv. Pavla. Existují horší věci než totalita. Třeba nezřízené ambice. Mám Herce rád za to, že se skrze vypráskanou látku dokázal vyjádřit k tomu, co by nás mělo trápit dnes; ne naopak. Výprava snad až příliš temná, ale nikoliv laciná. Žánrové veletoče zábavné. Jan Cina daleko lepší, než v mnohem nejapněji angažovaném Čertím brku. Znám jeden byt v Dejvicích. Tam budeme mít klid.