Willy Kufalt

"Nemohu s ním žít, no nejsem dost silná na to, abych žila bez něj..."  Na základě takové repliky můžete čekat cokoliv, i romantický kýč, nic takového se ale nekoná. Zato se přede mnou odvíjelo psychodrama s mistrovskou gradací, které mi i přes retrospektivní úvod (díky němuž známe částečně vyústění předem) ke konci několikrát vyrazilo dech. Prvních 20 minut Molinaro mistrovsky rozehrává dechberoucí dění takřka beze slov, což o rok později skvěle zopakuje ve Svědkovi ve městě. S příchodem dialogů v návratu časem zpátky se styl trošku změní, ale už záhy dokáže vyvolat další napětí. Jeanne Moreau v postavě tajemné osudové ženy, v níž se přes zdánlivý chlad projeví během proplouvání dvěma barvitými vztahy i silné emoce ve tváři, přesně sedne k atmosféře filmu. Nečekal jsem však, že ji hrající režisér Gérard Oury bude přímo šlapat na paty coby druhý herecký tahoun. Oury předvádí dokonalého cynika ve vizáži galantního podnikatele, dává si to ve velkým i v četných vnitřních monolozích (pro film-noir typických), tedy dokud pozdější události nepohnou se sáhnutím na dno svědomí i bezostyšně jednajícím panem továrníkem. Překvapením pro mě byl i Jean Lefebvre, který zamlada skvěle zvládl postavu mimo svou pozdější ňoumovitou škatulku a umělecké fotografické ambice jeho slídícího agenta pobaví i vyvolají drobnou lítost, jako pozdější konfrontace s manželkou nad ožehavým povoláním. *** Úpřimně, Édouard Molinaro dosud nepatřil k režisérům, které bych obliboval a na základě pozdějších barevných filmů, co jsem viděl, mi až na jeden film (Růžový telefon) připadal spíš jako průměrný rutinnér, kterému se občas něco povede, když zfilmuje úspěšnou divadelní hru se skvělými herci, ale který jinak častěji zpacká slibný potenciál. Nicméně jeho noirové thrillery z konce padesátek? Nářez! [90%]

Íránská kinematografie mě fascinuje svou osobitostí a tohle byl snad první íránský horror, co jsem viděl. Přestože jde o třetí starší horror krátce po sobě, kterému dávám 3*, určitě považuji Dlouhé stíny větra za dostatečně osobitý nadprůměr. Čistá realistická atmosféra íránského zapadákova a jejich obydlí, ne nepodobných těm z Kiarostamiho kokerské trilogie, je tu opět úžasná, dlouhé statické záběry na krajinu či pobývání hlavního hrdiny v opuštěné přírodě působily až magicky. Jsme pohlceni do pomalého děje uprostřed vesnice, v níž se evidentně cosi zlého, temného začne dít, jeden strašák v poli znamená nejen tradiční symbol, ale možná i přímo stvořené, skryté tajemné zlo. Většinou se mi líbilo uchopení námětu plné poetických scén, s poezií plynoucí z možnosti pohlédnout na vzdálené prostředí a procítit jeho jedinečnost. Jenže jakmile dojde v režii íránských tvůrců, tedy Bahmana Farmanary, na klíčové horrorové scény, kde se třeba postavy začnou z ničeho nic svíjet v bolestech na popud krutého neviditelného zla a jednou v noční scéně u jeskyně se pro změnu cosi hrozného začne dít v doprovodu křiku, zatímco na obrazovce nastane na chvíli naprostá tma, spolu s pocitem napětí a záhadné hrůzy ke mě místy zavlály i menší rozpaky... a chvilkový pocit, že zvolený styl a horrorový žánr zas tak dohromady úplně nejdou. Přesto celkový zážitek jisté specifické kouzlo měl, jen zároveň je to po Bashuovi, malém cizinci další film, u něhož se mi nezvykle rozsáhlá, téměř dvouhodinová stopáž zdála v kombinaci s typickým stylem íránských filmů už natáhlá – to zejména v poslední třetině, kde bych očekával větší gradaci i v tempu vyprávění. [70%]

Byl jsem zvědavý na britský kultovní horror 80. let, jehož tvůrce nejdříve napsal knihu, o rok později si ji takto sám zfilmoval a tím spustil celou sérii pokračování i remaků natáčených dodnes. Moc jsem si od pohledu nedokázal představit, co za typ horroru mě přesně čeká a úvodní prolog mě naprosto uchvátil svým nápaditým žánrovým ztvárněním, plným tajemna a hrůzy. Druhá velká hrůzostrašná scéna o něco později, s překvapením vylézajícím z půdy, mě naprosto ohromila svým trikovým provedením a také výjimečně nefantistická hrůza krvavého poranění hřebíkem ve mně s padajícími kapky krve vyvolala až tísnivou hrůzu. :o) To, co se odehrávalo mezi tím, mi však přišlo pro změnu jako nezajímavý rodinný film, v němž mi většina postav, dokud se jim něco nepřihodilo, připadala nevýrazná. Zkrátka jak je Clive Baker neskutečně kreativní v horrorových scénách, ve zbytku Hellraisera jakoby zůstal autorem zaměnitelného spotřebného filmu své doby s průměrným scénářem. Když se postupně rozjel ryzí horror, měl jsem i docela problém přistoupit na logiku zápletky, podle níž se každý, kdo se coby jen náhodou řízne nebo se jinak krvavě zraní, promění vlivem nějakého záhadného ducha v hrůzostrašné monstrum. S návratem záhadné kostky z úvodu do děje se však pozadí zápletky lehce mysteriózně odhalilo, že jsem měl najednou dojem slušného surrealistického horroru. Nejpohltivnější závěrečná třetina (ač jeden souboj s monstrem se mi zdál zbytečně natahovaný) mi určitě povedla dojmy, které byly u mě během filmu až nevyrovnaně rozmanité. Nicméně kolotoč krvavé hrůzy bizarních lidských zbytků v komoře pekelníkově je nezapomenutelný... [60%]

Tento za mě vesměs průměrný až lehce nadprůměrný thriller začínající režisérky je případ filmu, jaký v době vzniku mohl divákovi u obrazovky snadno způsobit i noční můry na pár dalších dnů až týdnů a vy z toho i jistý děsivý účinek, zdařilý nápad a klasickou ikoničnost cítíte... jenže děje se tak hlavně ve dvou úderných horrorových scénách (jeden nečakaný krvavý masakr ve flashbacku a klíčový střet Catherine Deneuve s vrahem odhalujícím svou totožnost), možná ještě v několika dalších temných záblescích, které ty nejúdernější scény obklopí, zatímco zbytek na mě často dýchal dojmem tuctového TV filmu... a ten mě ani navzdory pár osobitým kladům (prostředí rozhlasového studia či ikonický hlas šíleného vraha evokující infantilní břichomluvu) nedokázal ve stejném napětí udržet po celý čas. Jednu ze závěrečných scén si nejspíš budu z filmu dostatečně pamatovat, jen se ve mně po ní probudil pocit, že podobně napínavý a působivý mohl být film po mnohem delší dobu, ač se Deneuve i Dussolier dost snažili a pokus o civilní pojetí se mi líbil. Asi není při pohledu do filmografie Élisabeth Rappeneau překvapivé, že Frekvence smrti zůstala jediným kino filmem režisérky, která poté našla své dlouholeté místo v televizi. [65%]

Ač jsem otevřený různorodým formám a filmovým zážitkům, existuje pár trendů novodobé tvorby, s nimiž často bojuji: rozklepaná kamera, zpomalovací efekty (které se tu ale naštěstí objevily minimálně a jsou překvapivě vtipně využité, takže OK) a brutálně rychlý sled střihů... a těmi brutálními střihy z vteřiny na vteřinu ze záběru na záběr, i celých delších sekvencí s takto zběsilým podáním se to tu hemžilo. V 9. minutě během pěkné scény, kdy se Simon Pegg vtipně vloudí do hotelu s květináčem k staré recepční, jsem se domníval, že zmíněný styl byl jen záležitostí delšího prologu, abych brzy pochopil, že mě až na chvilková zklidnění naopak čeká po celý film! Asi jsem měl dřív předvídat, co mě v doporučeném filmu s přílišnou rychlostí i v názvu může čekat, z některých akčních scén kombinujících rozklepanou kameru se zběsilými střihy se mi místy nedělalo dobře. A přesto celý zážitek po skončení hodnotím pozitivněji, než jsem čekal, protože těch dějových střípků a hereckých výkonů, které mě v tom defilé neustálých střihů i bavily, nebylo zrovna málo a to navzdory tomu, že mi pár vtipů či otravný projev šéfa (Jim Broadbent) nesedly. Druhá polovina mě pak od divokého střetu mladého poldy se záhadným vrahem dostávala napětím, absurdním vývojem děje, mysteriózním odhalením na zámku, ve více scénách až horrorovou atmosférou... Ke konci jsem za divoké půlnoci už jen zíral, nakolik tvůrci již tak brutální styl dokážou v závěrečné sérii akčních scén ještě teprve gradovat. Svým způsobem TO BYLO NĚCO!, celé to parodicky zpracované podobenství střetu mladého muže zákona s kompletně prohnilou vesnickou komunitou, tajně provádějící čistky podobné totalitnímu režimu, takže se mi nakonec dost líbilo. Byť vzhledem k formě si nedokážu představit, že bych si tuto komedii pustil znovu a dlouho jsme se ní prokousával dost btížně na to, abych hodnotil výš. [70%]

Kdyby Michel Blanc obsadil do hlavní dvojrole někoho jiného než zrovna Michela Blanca, nejspíš by se mi i jeho komedie líbila. První minutu jsem doufal, že se můj vztah k tomuto výtečníkovi již zmírnil, jenže naopak záhy jsem si po čase potvrdil, proč se mi Blanc protiví, že mi nepřijde zábavný a hlavně na mě působí tak odpudivě slizce, že bych ho plně snesl snad jen jako nechutného záporáka, nímž ale tu opět není... a aby toho nebylo málo, tak Blanc víckrát ve své vlastní režii snímá svůj slizký obličej v plných detailech a aby toho nebylo ještě méně, řádí tu Michelové Blancové (někdy i najednou v jednom záběru) rovnou dva... to je mi nadělení, ale nějak jsem to přežil. :o) Zápletka o dvojnících z mediálního prostředí není na rok vzniku zdaleka originální, ale pár nápadů včetně experimentálního prvku s mluvícími hlavami postav před kamerou jako v dokumentu se mi líbilo, pár „divných“ scén má svou atmosféru (noční návštěva přelidněného baráku za deště nebo přehlídka dvojníků postav a slavných osobností v čekárně s několika Hitlery na konci – tam mě až mrazilo...) a Carole Bouquet hýří neodolatelným šarmem krásky se svůdným pohledem i nebývalým vtipem. Po většinu času jsem sice zvažoval nižší hodnocení, jenže posledních 10 minut, které plně ovládl svou pozdní přítomností a humorem Philippe Noiret, mi hodně zlepšilo náladu, i s krátkou návštěvou kavárny, jíž zdobily podobizny Bourvila a Jeana Poireta (i přestože to vyvrcholení na mě zpětně působí ve stylu "nevíme, co se zápletkou dál, příliš jsme se zamotali, tak pozveme slavného barda do rozsáhlejšího camea, to dojem pozvedne, na některé již nebohé mistry si aspoň vzpomeneme malým odkazem a spříznění diváci nám odpustí")... ale tak za slabé 3*, no. [55%]

Válečná porážka, která díky jednomu zisku a odvaze k průbojnosti může znamenat vítězství... S postavou egyptského prezidenta Gamála Násira a jeho asi nejzásadnějším aktem znárodnění Suezského průplavu jsem se seznámil až orientačně před filmem. Snímek nás zavádí často do interiérů politických místností, tedy celou situaci včetně mezinárodního konfliktu vnímáme zejména přes rozsáhlé politické dialogy (s občasným nahlédnutím do dění v Násirově rodině nebo proložením krátkých dokumentárních sestřihů). Ale když se mi navzdory černobílému vizuálu se zvláště temným svícením povedlo dostat se do jádra dění, film si udržel můj plný zájem až do konce a většinou mě fascinovalo sledovat detailně a rozsáhle rozehraná politická jednání v zákulisí. Dlouhý závěrečný Násirův projev je tím emocionálním procítěním místy celkem dojemný, očekával bych u politika s tak průbojnými činy „velkolepější“ až lehce bouřlivý tón. :o) Ahmed Zaki v hlavní roli opět přizpůsobil své reálné postavě změněný hlasový projev, během veřejného proslovu dokonce odlišný postoj – je zajímavé si po zhlédnutí pustit pro srovnání kousek z nějakého reálného Násirova projevu na YT. (Hodnocení mezi 4* a 5*, aktuálně nevím proč, jako většího favorita ze dvou politických životopisných filmů s A. Zakim vnímám novějšího Ayama El-Sadata, možná pro zachycení rozsáhlejšího časového období.) [85%]

Téměř celých 106 minut jsem nebyl schopen naladit se na stejnou vlnu s tímto filipínským „skvostem“, který kdovíproč posbíral na domácí půdě hromadu ocenění a byl i zrestaurován do nádherných barev. Do zde uvedených žánrů komedie a muzikálu film patří, ale zároveň je to takový ten absurdní crazy muzikál typu Rocky Horror Picture Show nebo Katakurike no kófuku, který od jisté chvíle začne brutálně přeskakovat z jednoho žánru do dalšího a v spleti šílených nápadů se tu rozvíjí „děj“, v němž se co chvíli může stát naprosto cokoliv – přičemž čím to trvá déle, tím víc se film stává v tomhle směru šíleným, což je vidět asi úplně nejvíc v závěru, kdy po dvou zcela odlišných dějových vyústění z ničeho nic nastává dvojitá svatba. Evidentně mohlo jít v některých směrech o parodii, ale stylově si mě nezískala, ten film mi dlouhodobě připadal jako nezáživná nuda, která se posléze proměňovala v polotrapný chaos s infantilním humorem a později v hodně neukočírovaný chaos. V nejedné scéně dokonce styl humoru a akce v přítomností černochů připomene americké blaxploitation filmy 70. let, zatímco jindy si vezme na mušku i japonské samurajské boje. A já u toho trpěl podobně jako u dvou výše zmíněných šíleností nebo i většiny blaxploitationů, s nimiž jsem měl tu čest. Snad jen muzikálové číslo sester (jeptišek) v akci v poslední třetině se mi dost líbilo a ještě mě pobavil častěji využitý nápad s bílou „animací“ žárovky, která do obrazu krátce probleskne nad hlavou postavy, které najednou cosi docvakne. [30%]

„Co se v jazzu naučíš, v stáru jako když najdeš.“  Tahle absurdně rozverná parodická hříčka pro mě snad neztratila nic ze svého kouzla od doby, kdy jsem se u něj bavil jako puberťák. Tenkrát mě sice zklamalo, že mnohé hudební hvězdy se zde doslova jen mihnou, ale po letech se zase mnohem víc bavím mj. nad zdařilými metafilmovými vtípky, které přináší vypravěč–nápovědník Milan Lasica. Máme zde originální koncept komedie s průběžně vznikajícím scénářem k romantickému filmu, který si sám střílí ze sebe včetně různých klišé zápletek, sentimentu, přehnaných zvratů i překombinovanosti, zároveň z každého kouta tu probíhá nabitá palba vtipných narážek na vše možné, dotažených uprostřed nespočetného množství gagů ab absurdum (např. i zparodování legendy o odklánění se diváků před jedoucím vlakem – tentokrát však plovoucí lodí na plátně :D )... parodují se tu lidová řčení, kterým se stejně jako dalším slovním hříčkám dostává vizuálně doslovnímu provedení, obrací se klasické vyprávění příběhu v divadle, literatuře a filmu za pomoci skvělé průvodní trojice Vyskočil–Svojtka–Augusta, to vše v kulisách známých pražských míst. Do děje je různě zapojena i soudobá československá kulturní scéna, v pojetí opravdu jak z nějaké silvestrovské estrády, přičemž řada známých osobností si vystřihne sebeparodické cameo (major Jirsák vyhlašující celostátní pátrání po ztraceném harmoniu rulezz :D ). Nedotčen ze strany tvůrců nezůstal ani nejdřív z desky plně puštěnej Felix Slováček, který o něco později se svým instrumentálním sólem osvěží film jedinou poklidnější, poetickou chvilkou. Podobně jako u Podskalského Trháku (1980) mám pocit filmu, který na jedné straně z humoru a stylu tehdejších estrád dost vychází, ale na druhé straně je současně i hravě paroduje. Vydařila se i ústřední Hapkova melodie, Švankmajerův animovaný souboj budíka s kouskem masa během titulků či závěrečné live vystoupení Laďky Kozderkové na pozadí svatby vskutku bizarní (a jedem! ♫ :)). Zmíněný Trhák však u mě zůstává o třídu výš, nejen proto, že mě tu Luděk Sobota občas se svou věčně opakovanou jedinou polohou už lehce otravoval. [80%]

Náročně vstřebávám silné, až tísnivě drásavé emoce, když si po skončení třídím dojmy z dramatu Alana Parkera. Již první scéna mě dostala, jak trefně naznačuje napětí a odcizení vyhaslého manželsví, kdy kamera nám dává možnost sledovat nevyrovnaně zoufalé pocity otce, zatímco zvuk nabízí uvolněné dění mezi matkou a čtyřmi dcerami z jiné místnosti, plné odlišných starostí před účastí na večerní akci. Plný kontrastů je zpočátku i upadající vztah George a Faith, kteří jinak (zdánlivě spokojeně) působí na veřejnosti nebo před dětmi – a jinak, když se ocitají sami v domácnosti... ale jen do chvíle, než se situace přes rozvod a opětovná shlédání nevyhrotí ještě víc. Diane Keatonová je tu svým civilně charakterním výkonem naprosto odzbrojující, jak spontánně působí její veškeré barvité emoce a projev, jednou náhle zoufalá, jindy nacházející chvilkovou spokojenost v zůstavajících jistotách a nadějích... a Albert Finney jí svým přesně vystiženým častým neklidem, otrávením a na povrch vyplouvající agresí výborně doplňuje. Opětovně nemastně fádní Weller naštěstí nemá tolik prostoru, aby mi zkazil zážitek z filmu v režii Parkera, který opět zručně zvládá i skupinu dětských herců. Způsobem vyhrocení rodinné situace, silně realisticky ztvárněnými emocemi a stylem s mnoha statickými záběry to občas připomíná až Hanekeho filmy, ani Parker se neštítí až cynicky nepříjemného zvratu v okamžiku poslední naděje, ač oproti svému rakouskému kolegovi mu vůbec není cizí podobně tíživý příběh proložit i humorem, kdy jedna z hádek (po pohřbu v restauraci) působí v rámci závratné vztahové katarze až komediálně, s parodickým zpěvem klavíristky v pozadí... a také ani podobný film nezapomíná Parker osvěžit řádkou poetických záběrů, které až melancholickým způsobem vytváří zvláštně podmanivou podzimní náladu. [90%]