Omnibus

Jako reklama na doutníky působivé, jako výukové video psychoanalýzy měkké a povislé, řekl bych přímo hanebně ochablé. Nudný retro výlet do hlubin lidské mysli. Hledání svatého grálu psychoanalýzy v některém z tělních otvorů. Ve světě podle Freuda je totiž vše jasné jako facka. Války se nevedou o ropu, náboženské rozpory či jen tak z plezíru, kvůli zbytnělému egu, ale o strategické zásoby rákosek, vibrátorů a gigantických rolí toaletního papíru. Já si však dovolím Freudovi oponovat slovy doktora Junga: „Ve vesmíru přece musí být víc než jeden ústřední bod.“       I když například představa Mléčné dráhy, naší galaxie, ve tvaru dámského přirození, ta není úplně marná. Jak do jejího středu letí v raketoplánu nadržení psychoanalytici, řeší problémy technického rázu s defekací ve stavu beztíže, a doufají, že je navigace zavede k vytouženému cíli. A ne někam do prdele :-)       Hodnocení herců: Vicent Cassel tam má jen štěk, ale nemá zábrany - má koule. Viggo Mortensen – má vizi. Michael Fassbender – má problém. S bigamií a bohužel i s hereckým výkonem. Keira Knightley – to je chodící problém. Ale za tu vykloubenou sanici bych jí bez problémů dal Oscara. Nebo Oscarem.       A na holou!

Prý komedie? Houby s octem. Existenciální drama! A dost drsné, když si tam člověk představí sebe. Jistě, opakování stále téhož dne naskýtá spoustu lákavých možností, že? Můžu smilnit, chlastat nebo jako Phil ukrást sekuriťákům pytel pěněz a pak je rozfofrovat. Jenže: cokoli si koupím, druhý den zase nemám! A tak je to se vším. Navíc, i sebehezčí zážitek pozbývá smysl, když na něj pak člověk nemá s kým vzpomínat. A zasadit strom, postavit dům a vychovat syna, to se jaksi za jeden den stihnout nedá. Ostatně, Phil má problém i jen sbalit holku, do které je zamilovaný. A když už člověku z té časové smyčky hrabe, nastupuje deprese největší. Nejen, že veškeré zážitky (dokonce ani případně páchané zlo) nemají smysl a jsou promptně anulovány, ale i sebevražda je marnost nad marnost. Ano, vyzkoušel to mnohokrát. Od skoku pod náklaďák až po pád z kostelní věže (jestlipak se teď na mě dívá Bůh?) Ne, není úniku. Stejně se zase probudíš do toho samého blbého rána a celé to pachtění odnikud nikam začne nanovo. Brr... U jednoho geniálního způsobu, jak se zabít, ponořený ve vaně s toustovačem v rukou, jsem se sice řehtal jako kůň, ale přitom mě skutečně mrazilo hrůzou – velice nestandardní zážitek! Naštěstí to odlehčili tou červenou knihovnou v závěru, jinak by to byl film opravdu na mašli (na topinkovač :-)  P.S. Závidím všem šťastlivcům, kteří to chápali jako komedii. A mimochodem, ani ta blbá charita by nic neřešila. Ta ubíjející časová smyčka by totiž zrušila i veškeré dobro, co by jen člověk za jediný den stihl napáchat.

Už tenkrát jsem z toho příběhu ze života byl spíš smutný. A jestli bych se u toho dnes spíš smál, to se mi raději ani nechce zkoušet. Ale přece jen si pamatuju něco, co mě hodně pobavilo. Nezbytná sexuální pomůcka - velký hrnec s velkýma ušima! Kdo film viděl, ví... To budu muset taky někdy zkusit (s nějakou žirafou :-).

Jo jo. Postapo depresi Darabont umí. Včetně rány z milosti pro někoho z rodiny. Ostatně, to už si vyzkoušel v tom šíleném finále Mlhy . Ale tyhle chodící mrtvoly vzal za špatnej konec, už po pár dílech to byla jen ubíjející rutina. Tuny vyrvaných vnitřností, tisíce cvakajících čelistí a stovky nudných existenciálních rozhovorů na téma „Být, či nebýt?,“ asi aby motivaci postav k jejich jednání pochopil i průměrně blbý zombík. Telenovela hadr. Někde uprostřed druhé série už jsem se i já jen mátožil dějem, nehezky jsem chrčel a vyhlížel jsem některého ze scénáristů k zakousnutí. Přesto se zde najde pár působivých scén a silných momentů. Namátkou: pokec s půlkou plazící se mrtvoly "Je mi líto, co se ti stalo," vysloveným přáním malého kluka „Zabij ho!“ zrušená poprava zajatce ve stodole, pragmatická rána z milosti po porodu a hlavně otcovo vysvětlování Carlovi, že i v normálním světě před apokalypsou by mu máma a táta určitě jednou umřeli, že to je přirozený koloběh života - takže nemá cenu chytat bůhvíjakou depku z toho, že mámu či tátu může něco zakousnout (tomu říkám zdravý přístup ke strachu z budoucnosti v postapo světě).       Bohužel, větší část dialogů je pitomá jak televizní debata s politikem. Jsou nudné, s předvídatelnou pointou, a navíc se fakt hnusně vlečou, jak střeva tahaná z břicha při svačince mrtváků. Přežít 3 série takhle rozcajdaného seriálu bylo ještě náročnější, než pro naše hrdiny přežít v postapokalyptickém světě plném nenažraných chodících mrtvol.           Co mě nejvíc vystrašilo? Jejich plány s pozemkem ve vězení: něco tam pěstovat! Úplně jsem to viděl: scéna rytí záhonu – 10 minut // hlasování, co zasadí – půlka jednoho dílu // sklizeň mrkve – 15 minut // debata o smyslu mrkve (a života) - 20 minut // Ale aspoň by pak tu mrkev mohli použít jako zbraň a vrážet ji zombíkům do očí :-)

„Craigu, leží tamhle!“ - „Tohle nemohl přežít. Počkat... Žije!“ – „Díky Bohu!“ Ano, i za tohle lidi dokážou být Bohu vděční. Že někdo přežil autohavárii. Protože kdyby při ní zemřel, nemohli by ho přece už mučit... A definitivně by ztratili smysl života. Jen v okamžiku slabosti, při prvním závanu smradu ze škvařené lidské kůže, když Elise zaváhá, je třeba si připomenout: „Na tom stole neleží člověk, leží tam monstrum!“ Tenhle film byl pro mne o to drsnější, že jsem tušil, jak to dopadne. Muselo, protože jinak by to byl jen průměrný snímek o pomstě a bolesti (a tu jsme tomu parchantovi přece přáli všichni). Bohužel do finále, místo prostého umlácení lopatou a zahrabání, narval scénárista zbytečně dvě věci navíc. Tu oprátku a WTF dopis. Naopak dvě nejsilnější scény filmu? Že veškerá pomsta je stejně marnost nad marnost: „Takže zítra budeme pokračovat? Vstaneme, nasnídáme se a připravíme si nástroje k mučení...“ – „Já nevím. Já chci jen zpátky svého syna.“ A druhá scéna? Samozřejmě to napůl snězené lízátko, které Elis po svém mrtvém chlapečkovi doma našla a potom ho docucávala. Ještě jednou, naposledy, ucítit na rtech chuť jeho polibků! Aspoň tu nepatrnou trošku jeho slin!

Drsná šavle, jemná skotská (osmnáctiletá!) a kytice čerstvých tulipánů, která byla ve finále zmasakrována, podobně jako mezilidské vztahy. Počáteční ostych obou manželských párů brzy překonán a Christoph Waltz sundává kalhoty (fanynky, netěšte se, trenky si nechal). Jodie Foster otravná jak úředník z berňáku, její muž na přeshubu, Kate Winslet se zvednutým kufrem, jako by se s ní houpal Titanic (i manželství), fénovaný mobil, neskutečně hnusný jablko-hruškový koláč a celou dobu dětinské slovní šarvátky na téma, zda je větší ostuda vychovat ze synáčka grázla nebo práskače.  Alternativní závěr: Výměna manželek. Doporučují čtyři z pěti pasivně agresivních psychologů.

Masožraví králíci mi dnes v noci určitě přihopkají do mého pokojíčku a budou mě strašit. Já bych si ale radši nechal zdát, jak té bordelmamá osahávám nožku ze slonoviny. A hladím ji po stehně výš a výš, ... a výš, až tam, kde... oops! Cože?! Tam má taky slonovinu? :-))       Tuhle parádní jízdu jsem si užíval jako malej kluk svůj první výlet parním vláčkem. No a co, že vlak občas zastavil, aby načerpal vodu a naložil uhlí (a pár tun stříbra). Já jsem bez remcání počkal, až se zase rozjede. Milé a hravé, chvílemi našlapané zábavnými (i doslova koňskými) koninami a nejrůznějšími odkazy, jak přetopený kotel supící lokomotivy. Občas sice vlak zajel na slepou kolej, například do „Little Big Mine“ a zbytečně samoúčelně se vyžíval v kosení rudochů, ale průvodčí vždy cestující zabavil svým ptákem (pardon), takže nakonec žádný pasažér (ani divák) předčasně nevystoupil. Malá rada: výjimečně nečekejte v sále po celé titulky, nebo z těch přidaných záběrů chytíte depku a budete mít problém se z kina vůbec došourat domů! Jako já. A doma to pokračovalo, když jsem z některých komentářů zjistil, že se mi ten film vlastně vůbec neměl líbit... A že byl moc dlouhý. Říkáte dlooouhý vláček? Já nevím, jak dlouhý byl. Já se bavil a tak mě ani nenapadlo tomu filmu počítat vagóny. Ale je fakt, že z nádražního rozhlasu mohli pouštět nějakou jinou odrhovačku...

Když mě oběti ničím nezaujmou, mám pak holt jejich utrpení na háku (i když zrovna tohle nebylo úplně marné – to marné sundávání Toma z háků). Takže podhrabávání se z vězení skrz prasečí kejdu mohla být echt-hnusná scéna desetiletí, ale pro mě nebyla. Kvůli tomu zprasenému scénáři mi záchrana obětí byla buřt - klidně i buřt na lidském sádle opékaný. A otec rodu, ten rádoby nácek, nebyl hrozný, ale spíš k smíchu (což je samozřejmě k pláči). Navíc ostatní členové rodiny plnili jeho příkazy liknavě, bez invence a natolik nedbale až nechápu, že jim už dávno před tím pár obětí nezdrhlo. Z úchyláků mě zaujala (při "ubytovávání") jen Klaudia. Sympaticky zapšklá, věčně ve stínu starší Gilberte, docela introvert, ale rázná. Zkrátka holka do nepohody, která ví, co chce :-) Škoda, že nedostala víc prostoru. Jinak ale film nezaujal, taková slátanina, byť hojně zalévaná kečupem. Navíc kameraman byl na speedu a střihač zobal extázi a u toho já se prostě moc nebavím.

Ach ano, i já jsem v mládí spolu s Ivánkem zálibně koukal do zrcadla a radostně si prozpěvoval „Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit! ...“ :-D      Ale to víte, zub času... Tedy - mě ohryzal, ale na tuhle na kost zmrzlou pohádku byl krátký. Všechny postavičky, od Marfuši až po loupežníky, se mi natrvalo zabydlely v hlavě. A ti loupežníci jsou pěkný ludry. Kdykoli mám chandru a s lebkou v ruce mumlám to svoje: „To be, or not to be, that's the question“, tihle fousáči s ušankami, politováníhodní jak bezdomovci v lednu, mi do toho unisono bručí to jejich: „Loupit... neloupit, sežrat... nesežrat“ a hned je po splínu. Nezbývá nic jiného, než se za Mrazíka jeho autorům jako medvěd poklonit až k zemi. A mimochodem, Original Language Movies se v tomhle případě může jít bodnout. Například postavička Baby Jagy v původním znění zdaleka nemá ty koule (bodejť by taky jo :-D).

(Texty psané kurzívou citují Dorotu Nvotovou z rozhovoru ze 17.6.2013 pro magazín MF OnaDnes)                               Jakákoli CHARITA , která pomůže byť jen pár dětem: 5hvězd! Zpovykaný dokument, který propagaci charity dělá spíš medvědí službu – klidně i odpad! Po těžkém vnitřním boji volím průměr. Onen rozhovor je uveden větou: Slovenská herečka a zpěvačka žije ne jeden život, ale rovnou několik. Můj názor - ano, v tom by mohl být ten problém. Právě čeká dítě, s přítelem se přestěhovali na dva roky do Moskvy. „Než malý nebo malá nastoupí do školy, můžeme cestovat. Pak ale plánujeme zakotvit, ... Představujeme si, že bychom žili v Nepálu nebo někde na ostrově. Uvidíme.“ Aha. A taky: „Kdybych měla na Slovensku žít trvale, muselo by to být v roubence na samotě. Nebo v cikánské osadě. Dělala jsem v nich několik projektů, ... Tam si připadám zase jako v Nepálu.“ To jako vážně? MF: Kde je pro vás doma? „Nikde. Když se řekne domov, nic se mi nevybaví.“ Hmm. Ale ten Nepál má docela ráda... „Člověk vyhledává tento typ destinací, když si potřebuje udělat v hlavě pořádek. Máte krizi ve vztahu, chcete poznat skutečné hodnoty...“ Ovšem, kam si jezdí udělat pořádek v hlavě Nepálci? „Můj nepálský „bratr“ Kumar na dva roky odjel s manželkou do Anglie. Narodilo se jim dítě, vrátili se a jsou nešťastní. Zvykli si na pračku, zažili, co to je, mít soukromí, nebýt pod drobnohledem rodičů. ... Kdyby neodjeli, žili by spokojený život.“ PENÍZE? Mimochodem, causa fungl nová motorka: „Peníze, za které jste na Slovensku chudák, tak tam jste král. A mě baví být král. Utratím tam víc než tady, protože si řeknu: Á co, koupím si to, když na to mám!“ PENÍZE. Nvotová taky v Nepálu už 5 let provozuje cestovní kancelář, která zažívá boom. „Je to cesta, která vás duševně naplní víc, než dovolená v Chorvatsku. Přitom vás vyjde na skoro stejné peníze.“ Tohle snad tesat do kamene! A když slíbím, že budu sirotkům na ulici vysvětlovat, jak špatné je čichat to lepidlo, dostanu u její cestovky slevu? Ale jak říká, Nepál ji fascinuje. „Rychle jsem si tam zvykla, tamnější spontánnost a provizornost souzněly s mojí náturou.“ O stranu dál otázka MF: Je těžké odolávat neustálým prosbám o peníze, když vás Nepálci mají za bohatou Evropanku? „Oni rychle pochopili, že na mě si nepřijdou. Tam, kde se pohybuju, už mě znají a vědí, že si mají dát bacha. Mám prořízlou pusu.“ Závěrem - nechci spoilerovat ten zvrat, tak jen úryvek: ... „Ale po měsíci Bishwa podplatil úředníky, dostal povolení, že vše funguje, jak má ...“ PENÍZE.      Cože?!      I v zemi, která mě zaručeně duševně naplní? Ale abych nekončil tak pesimisticky, takhle si Nvotová pochvalovala svůj (již druhý) rozvod: „Konec manželství znamenal něco lepšího, a to i pro Johnnyho, jen on na to přijde dýl a třeba mi i časem poděkuje. Zůstal v Nepálu, organizuje pomoc dětem...“ Aha podruhé. No jo, no. Asi by mě tím pádem víc zaujal dokument od toho Johnnyho...