angel74

Asi chápu, co tím vším chtěli tvůrci říct, ale stejně mám pocit, že sledovat tenhle film byla jen zbytečná ztráta času. Kdybych ovšem vyznávala zen buddhismus, možná bych mluvila jinak. Koneckonců, vždyť čas je pouze člověkem uměle vytvořená a silně relativní veličina. (45%)

O tradičním gruzínském tanci jsem doposud vůbec nic nevěděla, ovšem po zhlédnutí kontroverzního dramatu s poněkud dvojsmyslným názvem Dokud se tančí musím s respektem uznat, že má něco do sebe. Stejně tak jako představitel hlavní role Levan Gelbakhiani, ten nejenže je typově velmi zajímavý, ale jakožto původně tanečník navíc oplývá i výrazným hereckým talentem, což tady dává okázale najevo. Švédský rodák z gruzínskými kořeny Levan Akin natočil křehký a přitom neobyčejně silný příběh s gay tematikou, který mě svým způsobem okouzlil a dojal zároveň. Jedinou výtku bych měla k nasnímání tanečních scén. Kdyby kameraman častěji zabíral celé postavy a ne pouze jejich torza, mnohem lépe by vynikla estetika pohybu. (80%)

Přestože tahle romantická slaďárna netrvá ani hodinu a půl, měla jsem pocit, že to snad nikdy neskončí. Tak ukrutně jsem se nudila, že jsem se několikrát přistihla, jak přemýšlím nad tím, proč všem postavám hned od začátku zamrzl křečovitý úsměv na rtech. (25%)

Téměř celý svůj život jsem naladěná na stejnou notu jako hlavní postavy filmu, takže jsem se jimi ráda nechala provázet po lesních zákoutích státu Oregon. Kdybych byla odvážnější, určitě bych vyrazila s nimi, moderní civilizaci totiž stále častěji vnímám pouze coby nutné zlo. Americká nezávislá režisérka Debra Granik vypráví mimořádně silný příběh plný zvláštní teskné poetiky, která zanechává nostalgický pocit v duši. I když si myslím, že jsem pochopila způsob uvažování a pohnutky jednání otce i dcery, přece jen mě trochu mrzí, že na konci zůstalo víc otázek než odpovědí. (75%)

Nové zpracování filmu Total Recall mě zlákalo hlavně kvůli Colinu Farrellovi, na něhož je tu sice moc hezký pohled, ale bohužel jeho herecký potenciál zůstal zoufale nevyužit. To ovšem není jediná výhrada, kterou bych k tvůrcům měla. V té záplavě akčních scén a vizuálních efektů se někam ztratila ústřední myšlenka Dickovy povídky „Zapamatujeme si to za vás se slevou”. Když to vezmu kolem a kolem, tak jde o zbytečně vyhozené peníze. Původní snímek z roku 1990 je totiž rozhodně lepší. (50%)

Martin McDonagh vytvořil nesmírně osobitý scénář šmrncnutý svérázným humorem, za který bych mu z fleku dala Oscara. Pokud ho snad nedostane, tak aspoň jedno z předních míst v mojí topce scenáristů má odteď jisté. Takhle silný, hluboce lidský a jímavě niterný příběh o přátelství, touze někam patřit, stárnutí a osamělosti jsem asi ještě neviděla, a to už jsem zkoukla pěknou řádku filmů. Překrásný ostrov ležící západně od pobřeží Irska, kde se celý děj odehrává, jsem si v mžiku zamilovala. Tím však moje okouzlení dojemným dramatem Víly z Inisherinu zdaleka nekončí. Nádherná je také hudba, o níž se postaral Carter Burwell. Za hlavní devizu tohoto snímku bych ovšem bez nadsázky označila skvostné herecké výkony většiny zúčastněných, mezi nimiž vynikají zejména Colin Farrell a Brendan Gleeson. Viděno v DK Střelnice Rumburk. (100%)

‎Bezprostředně po zhlédnutí filmu se mi zdá, že je o trochu povedenější než Špindl s Annou Polívkovou. Zásluhu na tom má především herecká dvojice Hana Vagnerová a Filip Blažek. Pod tíhou všech těch nevtipných trapností, které prachbídný scénář nabízí, jsem si jejich příběh směřující k romantickému vyústění nakonec docela užívala. (30%)

Vzhledem k názvu filmu jsem naivně předpokládala, že se můžu těšit na jednu velkou akční jízdu a ona to zatím byla prakticky od začátku až do konce ubíjející nuda bez špetky gradace nebo napětí. Ani John Travolta tomu moc nepomohl. (35%)

Tento životopisný snímek vyprávějící o avantgardním polském malíři Wladyslawu Strzeminském mě jen utvrdil v přesvědčení, jak důležité je, že komunisté byli před více než třiceti lety v zemích Východního bloku odstaveni od moci. Jejich nadvláda nicméně i přesto stihla napáchat zničující škody. Z té totální destrukce jedince a jeho osobnosti, potažmo celé společnosti, na níž film Andrzeje Wajdy poukazuje, opravdu mrazí. (75%)

Podle měřítek moderní civilizace patří Raphaël Balthazar mezi podivíny. Svým způsobem se dá považovat za podivína rovněž podle měřítek akademického světa. A aby toho nebylo málo, tak ještě podivnější jsou detektivní případy, které coby soudní patolog policii pomáhá objasnit. Jako celek je to zábavné, napínavé a mnohdy i poučné. Divák se u toho rozhodně nenudí. A já se musím přiznat, že představitel titulní role Tomer Sisley mě neskutečně okouzlil. Těžko bych hledala napříč všemi kriminálními seriály atraktivnějšího sympaťáka, který navíc oplývá úžasným smyslem pro humor. (80%)