movie

V momentě, kdy ve vláčilově světě přestali řádit černoprdelnící, banderovci a komunisti, se z něj vytratila i magická zlověstnost jeho předchozích děl. Politicky neutrální profil Antonína Dvořáka se v české kinemotografii dá považovat za originální projekt, bohužel tohle je i na Vláčila trochu vlažné zpracování bez výrazného dramatu a obrazově to taktéž moc nepromlouvá. Je otázkou, co Vláčila k Dvořákovi táhlo, pokud se jednalo o dílo na zakázku, ke kterému Vláčil přistupoval stejně Dvořák k psaní rekviem pro Kenta, tak pak vše dává smysl.

Tohle se skutečně mohlo stát jen v bujaré éře českého videoboomu, kdy u nás vycházelo bez okolků všechno, co tehdejším distributorům přišlo pod ruku. MSTA V HONG-KONGU je produkt (překvapivě) hongkongského Frankensteina, který vznikl sestříháním dvou zjevně nedokončených filmů. Díky tomu sleduje zhruba 4 až 6 dějových linek, z nichž žádná nedostane rozhřešení. Na zadním obalu videokazety (mimochodem předek obalu má horizontální provedení, což není běžné a zároveň je na něm fotka ve které se asiat bije s černochem, která nepochází z tohoto filmu) se píše: "film je určen především těm, kdo dávají přednost jednoduché akci před složitým příběhem." Abych to uvedl na pravou míru: akce je ve filmu minimum, zato příběh je tak solidní mindfuck, že na něj jeden a více mozků nestačí.

UPGRADE navazuje na pozdní sedmdesátkvou sci-fi vizi o strachu z přetechnizované budoucnosti a zároveň nečekaně vrací na plátna kin jednoho nepříliš častého navštěvníka: áčkový cyber punk. Mohlo by to být špinavější a možná divnější, ale nestěžuju si.

Značně kritické euro prison drama s oholeným (a precizním) Francem Nerem. Pokud snímek nesežente v originále, určitě doporučují snímek vyhledat s původním českým dabingem a počeštěnou výtvarnou verzí úvodních titulků. Za zmíňku určitě stojí i výborná čs plakát W.A. Schlossera.

Nikoliv TOP LINE, ale spíše TRIP LINE. Italský cinetrash, který se snaží vytěžit natolik neslučitelné filmy jako HONBA ZA KLENOTEM NILU, TERMINATOR, LIFEFORCE a i THEY LIVE. Je to zároveň klasický případ produkce, která začla a skončila u toho, že si najala Franca Nera a k tomu jednu hollywoodskou osobnost (George Kennedy), která se neštítí špinavé práce, a na nic jiného už nezbylo. Resp. zbylo na jednoho terminátořího robota, zbylo na hezkou malbu kosmické lodi, která to omylem zakempila v brazilské jeskyni, přičemž s sebou nabrala španělský galeon z 15. století a zbylo na jednoho mutanta, ovšem pro jistotu natočeného ve značném šeru. Scéna psychedelické honičky bosého Nera skrz kaktusovou plantáž s frenetickým Georgem Kennedym, likvidace robota v červeném tričku rozzuřeným býkem (!!), necitlivý střih a místy solidní techno soundtrack patří mezi prvky, díky kterým na TOP LINE ještě chvíli nezapomenu.

70% Kdybych chtěl být přespříliš vstřícný k SICARIO 2, mohl bych napsat, že je to ve svém vyznění hodně evropský film, ale byl by to jenom chabý argument pro jeho všeobecnou povislost. Sollima není Villeneuve, Wolski není Deakins a nahrazení zesnulého Jóhannssona jinou islandskou skladatelkou je skoro na hraně černého humru. Sheridan po své nekompromisní trilogii (SICARIO, HELL OR HIGH WATER, WIND RIVER) potřebuje doplnit munici, drží se tu stěží na hladině, nicméně je škoda, že SICARIO 2 nerežíroval právě on, mohl zde ze svého scénáře vykřesat mnohem víc než v Americe debutující Sollima. Právě na slabé režii Sicario havaruje nejvíce - zatímco v jedničce by se v dívakovi tzv. krve nedořezali, ve dvojce napětí jaksi absentuje a ani papírově nejdramatičtejší scény tu na plátně nezašustí dramatem. Akční scény, zhruba dvě, jsou vlažné velice a tak asi nejlepším momentem filmu zůstava Del Torova rozprava znakovou řečí a jeho finální resurekce. A jen pro upřesnění - neměl bych problém s tím, že Sicario 2 je míň akční, miň dramatičtější apod, jeho slabina je hlavně v tom, že nemá žádný přesah (artovou hladinu devalvujou drobné béčkové momenty a logické balvany apod.) nad to, co by se od něj divácky očekávalo.

U GREETING se nabízí srovnání s debutem De Palmova vrstevníka - WHOS THAT KNOCKING AT MY DOOR od Scorseseho. Oba vznikly téměř ve stejné době, oba jsou ovlivněny jejich tvůrčímu vzory. Zatímco Scorsese umně cituje ze své lásky k evropské nové vlně, De Palma jen graficky ukazuje na svoji posedlost Antonionim (BLOW-UP, kterým je inspirována celá jedna linie filmů včetně řady odkazů). Zatímco scorseseho debut baví každou minut, GREETING je bohužel nuda na pochodu. Dalo by se tedy říct, že zatímco jako Scorsese se jako velký tvůrce narodil, De Palma se k tomu postupně dopracoval. I přesto ho pochopitelně miluju, i když jeho prvotiny nejsou nejideálnější.

Vynikající titulková sekvence Zatoichiho soubojů v potemělé divadelní scéně a po celou dobu hodně vysoká visuální kvalita. Zěvěrečná scéna souboje, ze kterého Zatoichi vyvázne se zbičovaným obličejem a pomalu se plouží polem do neznáma, mě ujistila, že mě čeká ještě hodně excelentních Zatoichiho příběhů. Úroveň stoupá.

Warren Oates je perfektně ponořený do své role a skvostná titulková sekvence s kakofonickým intrem od Leonarda Rosenmana slibuje hodně vysoký zážitek. Bohužel po slibném rozjedu začne snímek ubírat nohu z plynu (ostatně hlavním dopravním prostředkem je zde tzv. obytňák) a vyšumí spíše do akční taškařice s netoženými konturami. Nicméně i tak stojí RACE WITH THE DEVIL za vidění a nebál bych se ho zařadit mezi vyrázné a poněkud netradiční psychedelické horrory let sedmdesátých. Na téma ďábel / auto / silnice bych ještě doporučil film CAR.

Extrémě vyzenovaný a uhrahnčivý Franco Nero (konstantně s odhalenou hrudí) v hodně vyjímečném spaghetti westernu s řadou psychedelických elementů, strašně namáklou choreografií přestřelek, místy dobrým soundtrackem a hlavně s důraznou notou na vztah otec - syn. Absence krve je celkem opruz, ale příjmám.