Bob hazardér

Praotec francouzské nové vlny Jean-Pierre Melville si natočil variaci na Asfaltovou džungli Johna Hustona (později a lépe ještě v mistrovském Červeném kruhu). Atmosféra města a nočních podniků, bohémské postavy bez zázemí, nepříliš silné dramatické sevření, občas ruční kamera - Novelle Vague klepe na dveře. Ale stejně jako v Le Doulos nepovedený závěr. 70%. (12.11.2006)

Klasická Melvillova pařížská gangsterka prosycená jazzem. Nestrhuje, neoslňuje, nenabádá, ale přesto poutá: je totiž radost svědčit elegantní ekvilibristice se silnou, integrální osobností, jejíž šarm se odráží od neméně přitažlivých exteriérů. Každé gesto, poctivě sejmuté jako sádrou snímače posmrtných masek, oslovuje a nejednou se i zdá, že reaguje na divákův zaujatý pohled. Jako v básni se lze zastavit na jednom obrazu a nechat děj plynout, protože zde se o nic nehraje, hra ubíhá výhrami a prohrami, a karty, o které skutečně jde, zůstávají nezamíchány v ruce toho, který vše sleduje… (03.03.2018)

Zameňte si Paríž za Los Angeles a Cauchyho za Bogarta a nezbadáte žiaden žánrový ani iný rozdiel. Bob je zvláštny film v tom, že neviete, akým smerom sa bude vydávať ďalej. Bude to vzťahová dráma? Bude to lupičská dráma, respektíve čistá zábava, pozostávajúca z prepadu kasína? Alebo drsná gangsterka? Ono sa to nakoniec vždy zvrtne iným smerom, ako hlavní protagonisti a divák očakávajú a tak pôžitok z filmu nepramení ani tak z toho, čo sa vo filme deje, ale z napätia, čo sa stane. Film tak môže byť nakoniec pre mnohých sklamaním,čo dokladá aj tunajšie hodnotenie. Jeho čiernobiela atmosféra Paríža, štýloví herci, osudovosť, výrazný ženský element a fakt, že Melville vie, na čo odkazuje a o čom točí, z neho robia onen zvláštny divácky, percentami ťažko hodnotiteľný zážitok. (15.05.2013)

Jean-Pierre Melville představoval v 50. letech vrchol komerční kinematografie a patřil k režijní špičce poválečné francouzské kinematografie. Obdivoval americký žánrový film, především filmy noir a gangsterky, a to je na Bobovi silně znát. Dlouhé záběry, atmosféra noční Paříže a podivných figurek z podsvětí, kriminálníci, kteří se oťukávají a přemýšlí nad dalšími kroky své kariéry. Film určitě nespadá do kolonky akční, spíš se zaměřuje na psychologii svých hrdinů a závěrečná loupež rozhodně není nějakým vyvrcholením filmu, ve kterém jde spíš o postavy a styl. Přesto, že dnes kinematografie má úplně jiné tempo a je zvyklá na daleko bombastičtější a rafinovanější žánrové kousky, ve své době představoval Bob hazardér vysoký nadprůměr evropského žánrového filmu. Ono je vážně fajn sledovat režiséra se silným rukopisem, který ví, co chce točit a jakým způsobem. Celkový dojem: 75 %. (11.05.2013)

Filmy z prostředí podsvětí, hazardu a různých gangů jsem až na výjimky nikdy nevyhledával ani neobliboval, nicméně pozdější snímky právě z dílny Jeana-Pierra Melvilla jako Druhý dech nebo Osudový kruh pro mě ty jedinečné výjimky představují. O to víc mě zklamalo, že tentokrát se mi ani u Melvilla v tomto směru vůbec nezadařilo. Bob hazardér je pro mě svým způsobem velmi netradiční kousek nejen od Melvilla, ale i spomezi filmů téhle staré francouzské školy vůbec. Nemá pro mě napínavý děj, chybí mu i jakékoliv hlubší poselství či zajímavý přesah, vizuál tu působí až na pár záběrů v kulisách kostkovaně malovaných černobílých zdí naprosto průměrně a bez kouzla, stejně jako samotná fádní atmosféra a herci neznámých tváří nejenže ve většině případů postrádají charisma, ale ještě i navrch hrají nezáživně (a nejvíc to platí o hlavním představiteli Boba). Všechno ostatní za mě podrobněji napsal ve svém zasvěceném komentáři už Pierre a vlastně nemám, co bych dodával. Melville natočil podle svých milovaných amerických vzorů film, který na mě působil daleko nudněji a vyčpěleji, než většina těch dobových amerických filmů noir s Bogartem a spol. [40%] (04.01.2022)