Francouzská spojka II

Spíš by se film měl jmenovat Pepkův příběh. Vzhledem k jednomu ze získaných Oskarů (Best Actor pro Hackmana) se tvůrci rozhodli vše vsadit na osamoceného newyorského poldu, který jde neochvějně za svým cílem. Bohužel se jim z něho podařilo vytvořit spíše psychopata, který připomíná rozjetý parní válec bez řidiče. Kdyby si scénaristé odpustili Hackmanovy improvizace typu Pepek v baru či Pepek vzpomíná na baseball, kdyby si odpustili samoúčelné improvizace (Pepkovo řádění v hotelu), kdyby celý film vypadal jako poslední půlhodina, ve které vítězí příběh, tak jak ho známe z jedničky - policisté, město a drogy, šlo by o důstojné pokračování. Jenže tady je příběh přehlušen hrdinou - osamělý vlk proti všem, kterého můžete na chvíli srazit na dno, ale nezastavíte ho. (20.02.2010)

Hamburgerový Pepek Doyle se nejdřív ve Francii vyrovnává s kulturními rozdíly, poté projde nedobrovolnou odvykací kúrou (Gene při ní válí, i když mluví o baseballu), vyderatizuje plamenem doupě krys a nakonec po tom všem předvede, že i s fyzickou únavou a abstinenčním třesem dokáže v pravou chvíli ukrotit svůj Smith & Wesson Model 36.. Pokračování stojící na pilířích nečistý Hackman, špinavá Marseille, intenzivní okamžiky detoxu a Frankenheimerův smysl pro neučesanost určitě neudělalo kultovní jedničce ostudu. (17.12.2018)

Přiznám se, že (ač tu většina tvrdí opak), já mám mnohem raději "dvojku", než "jedničku". Více mne "vcucla" a mnohem silněji na mne zapůsobila - obzvláště scény, kdy Pepka nadrogovávali a posléze jeho léčba; ale neméně třeba i to, jak se Henry, ač ho původně neměl zrovna moc rád, o Pepka velmi obětavě staral a pomáhal mu ze všech sil se ze závislosti dostat. Dále třeba ponurost a šeď (doslova) prostředí starého sklepního vězení, kde Pepka léčili (a ten quasi hotel taky nebyl zrovinka z nejluxusnějších), což jen umocňovalo celkovou mrazivou atmosféru filmu (společně se skvělou hudbou - tu samozřejmě také nemohu opomenout). Poprvé jsem film (oba) viděla již v dětství (snad ve 12 letech), a ta slavná Pepkova scéna, kdy se v abstinenčních křečích svíjí na zemi, mne totálně odrovnala. Tenhle film by měli pouštět ve školách - coby poučení i prevenci pro mládež - namísto obvyklých (povětšinou) trapných a nudných dokumentů. A myslím, že by to bylo nejen mnohem zábavnější, ale především účinnější. (01.12.2012)

"Vrať se zase do New Yorku a zabíjej si poldy tam. To ti jde." Marseille totiž není New York a Pepek Doyle není polda, ale návnada. Fajn. Naštěstí neztratil nic ze své brutality a jeho řešení případů se vždy nachází daleko za hranou zákona, takže mě to bavilo. Horší to bylo s heroinem a odvykačkou. Na můj vkus to bylo moc dlouhé, rozvláčné a děj nikam neposouvající. Jenže když jsem to viděl jako dítě, tak se mi to natolik vrylo pod kůži, že se ve svém životě drogy ani nedotknu. No dobře, asi bych dokázal pytlík s fetem spláchnout do záchodu, ale moje žíly, nos ani ústa tento druh úniku z reality nikdy nepoznají. Natolik mě tehdy vyděsil Pepek žebrající o dávku a svíjející se v křečích na zemi. (04.10.2018)

Tak ja pôjdem mierne proti prúdu a budem tvrdiť, že druhá spojka je rovnako vynikajúca, ako prvý diel. Má podobného drsného ducha, iba zmenila prostredie. To Marseillské je pre takýto typ kriminálok ako stvorené. Škaredé predmestia, spodina, drogy na ulici, proste všetko, čo potrebujete k diváckemu šťastiu. Frankenheimer ide v nekorektnosti ešte ďalej, ako Friedkin a ako bonus ponúka záverečnú hype naháňačku Marseillskými ulicami, z ktorej sa čo-to naučil aj Bourne. (09.11.2012)