Mé druhé já

Jodie si z mládí asi velmi dobře pamatuje, jak to uměl olovem pokropit Travis Bickle.. Jordanův Taxikář v sukni s přáním smrti má možná skrytou touhu býti dopaden, ale motiv pomsty je nakonec silnější. Ohledně vykonstruovanosti příběhu musím říct, že máte nejspíš pravdu, ale pokud má vendeta uspokojit i klingonské chuťové pohárky, je nezbytné nepokrytě konstruovat a jít jí naproti. Zaujal sympaťák až na půdu Terrence Howard, kterému by v budoucnu díky vizáži neměla uniknout role v životopisném filmu Tigera Woodse. (24.05.2010)

Pro mě je tenhle film hodnotitelský oříšek. Na jednu stranu mě docela bavil, užíval jsem si Jodie a její výkon (znovu potvrdila, jak moc výbornou herečkou je). Ovšem těch „ale“, kterých během filmu narostlo jako hub po dešti. Jistě, kdo nezažil, těžko může usuzovat, nad čím asi tak tento násilnou tragédií postižený člověk přemýšlí…přesto, není na nákup zbraně jedna neúspěšná návštěva policie+otravný záznamník detektivů málo? A pak hned na to další totálně vyhrocené události jako „obchod“, „podzemka“…„auto.“ Snad každý divák se musí nad takovými náhodami minimálně pozastavit (v opačném případě je zcela odmítnout). A pak je tu detektiv, jakkoliv sympatický, tak totálně nevyrovnaný (ne co do herectví jeho představitele, ale postavy jako takové); na některé věci přichází (spojuje si je) až obdivuhodně rychle, jiné zas slepě přehlíží…znovu to zrovna moc důvěryhodnosti nevyvolává, a to nemluvím o maximálně diskutabilním závěru (kterému se však nedá odepřít slušná porce napětí). Výsledné hodnocení je na pomezí ¾*, ale za ten odporný kalkul (v podobě psa) na konci se přece jenom já osobně přikloním k nižší variantě (tu vyšší bych však také chápal). „Co děláte, když nemůžete spát?“ – „Nic.“ – „Není to těžký? Nedělat nic?“ – „Ne, dá se na to zvyknout.“ (28.08.2014)

Největším úspěchem filmu je, že to není ani variace na fašoidní Přání smrti, ani moralita, troufající si posuzovat správnost hrdinčina jednání. Jodie Foster podává další ze svých geniálních hereckých výkonů, když ani na chvíli nesklouzává k nabízející se exhibici trpící mstitelky (minimálně nominace na Oskara zaručena). Mé druhé já je taky film o detailech - kdo si jich všimne, nemůže jej posuzovat za průměrný thriller. (21.10.2007)

Jodie Foster nám xichtem zraje do rolí babiček, zvláště když se namaluje, ale postavičku má stále k světu a herečka je to zkrátka výborná. V této psychologičtější variaci na "Přání smrti" nahradila v hlavní roli Charlese Bronsona. Násilí a obrana před násilím, velmi vděčné téma a v některých ohledech brutálně realisticky zpracované. Jenže místy si logika odběhla na záchod a tak se setkáme i s nepříliš věrohodnými situacemi - (mírný SPOILER) hlavně ze závěru jsem lehce rozpačitá, tam na paní logiku asi přišla sračka. Takhle to v životě prostě nechodí, jakkoliv by bylo fajn, kdyby ano. Závěrečná čtvrtina dojem z filmu poněkud snížila, ale pořád se udržel v solidním nadprůměru (napomohla i výhybka oproti očekávanému romantickému klišé, díky za ni). 71% (24.05.2010)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)