Volání o pomoc

Patrně nejlepší a emocionálně nejsilnější reflexe 11. září v americkém filmu, jakou jsem měl možnost vidět. V malém, téměř komorním dramatu, schována kdesi v druhém plánu, probublávající v kolektivním podvědomí jako symptomy posttraumatického syndromu... Nemluvím teď vlastně i o jednotlivci?...O jednom z hlavních hrdinů filmu Volání o pomoc? Ano, obé se prolíná, obé lze zaměnit... O pomoc totiž volá nejenom hrdina - ovdovělý manžel a otec, jehož rodina seděla v uneseném letadle z Bostonu, ale také americká společnost. I ona trpí zjevně příznaky posttraumatického syndromu - je raněná, přišla o část sama sebe, dokonce o tu nejdůležitější, o vlastní pocit bezpečí a nezranitelnosti, s ní přišel strach a ten velmi změnil hierarchii uspokojování základních potřeb... Máme tu tedy zjevně zraněnou a traumatizovanou společnost, pozorujeme reakce a obranné mechanismy, které zranění samovolně nastartovalo, máme tu jednoho jejího symbolického zástupce a jeho podmíněný reflex vše ze svého vědomí vytěsnit, izolovat se od zraňující reality a pravdy, únik do světa zábavy, laciných, ale účinných drog a závislostí - hudby, počítačových her, rituálů... (,,Myslel jsem, že nemáš návykový sklony. To byla hláška večera, kámo. Jsi závislák...") O pomoc v tomhle filmu ale v podstatě volají všichni - zlomení rodiče, jež trápí skon dcery a vnoučat, černošský zubař Alan, který si nechce připustit přicházející stereotyp v dlouholetém manželství, zubařova nová pacientka, řešící nabídkou orálního sexu své dlouholeté trauma z nepodařeného partnerského svazku, zubařovi rodiče, otec, soužící a trápící se ve městě a matka zas stresovaná jím, mladá psychoterapeutka podléhající traumatickému světu svých pacientů... Celá společnost trpí problémy, na jejichž existenci k filmařské reflexi poukázal normotvorný pohled Americké krásy... Kořeny jsou hlubší, pracovně je nazvěme krizí západní materialisticky založené kultury, ale katalyzátor je jen jeden - teroristické útoky na Spojené státy... Volání o pomoc ... Nádherný a hluboký film, jehož poselství zůstává - Bylo to hrozné... Bolí to... Ale je třeba se otřepat, zapomenout a jít zase dál... V závěru mého komentáře nelze opominout herecké výkony téměř všech zúčastněných herců a hereček, nejvíce mne ale uchvátil Adam Sandler, kterého jsem doposud zvolna přehlížel maje ho zaškatulkovaného v nicneobjevujících komediálních rolích - ztvárněním Charlieho Finemana mi skutečně vyrazil dech... Zřejmě jde ve stopách Jima Carreyho pomalu v sobě objevující skutečný herecký talent... Neméně přesvědčivý a nenuceně šaramantní byl výkon Dona Cheadleho a velmi mě překvapila i menší role Liv Tyler, která uhrála na malé ploše opravdu velký part... Režisér Mike Binder skutečně zachytil soudobé volání o pomoc a svým výtečným snímkem pomohl k sebereflexi pacienta, který ještě možná neví o svém vážném stavu... Soudím, že tohle již není jen další z následovníků Americké krásy, to je svébytné a autentické Volání o pomoc... (31.10.2007)

Psychologická sonda do utrýznenej mužskej duše. Film o našich cestičkách, blúdnych kruhoch, v ktorých sa občas strácame. O ľuďoch, ktorých stretávame s úmyslom ich nenávidieť a nakoniec ich zovrieme ako naše jediné záchranné lano. Dráma disponujúca silným scenárom, vsuvka so ,,sexuchtivou" Saffron Burrows je vynikajúca a Adam Sandler je tak dokonalý, že pozdvihol moje hodnotenie o hviezdu vyššie. (18.02.2009)

Už když se mi během úvodních titulků dostávalo citlivých záběrů zprvu neidentifikovatelného muže na motorem poháněné koloběžce, tušil jsem, že následující 2 hodiny budou výjimečné. A měl jsem pravdu, od (ve srovnání s elitou) ne zcela známého režiséra Mika Bindera se nám dostalo nečekaně příjemného překvapení, Reign Over Me je vskutku citlivé drama, lehce otřené, avšak neopírající se, o tématiku 11. září. Adam Sandler byl opravdu výbornou volbou, nejen, že jeho výkon byl famózní, ale navíc vzhledem k jeho předešlým komediálním rolím je divák schopen lépe vnímat onu proměnu ve zničeného muže. Zrak také upoutá Liv Tyler, kdyby takových psycholožek bylo víc, určitě bychom za nimi rádi chodili se sebemenším bolístkem a vůbec by nám nevadilo, že "She's too young, she's a baby". Vše navíc dokresluje chytrá hudba, která přesně ví, co má hrát a kdy se má spustit, aby dotáhla atmosféru téměř k dokonalosti. 9/10 (21.03.2008)

Někdy jsem se upřímně dojal, jindy jsem se od srdce zasmál a sem tam jsem zůstal naprosto chladný ve vrcholných scénách. Nesmírně pochmurná atmosféra prolíná celý film a i když se hrdinové řehtají na maratonu filmů Mela Brookse a vy se smějete s nima, ta pachuť tragédie, která potkala jednoho z nich na jazyku zůstává. Adam Sandler se své role zhostil dle očekávání (vím že je dobrý herec), jako člověk vyrovnávající se s otřesnou osobní tragédií uzavřením se do sebe a vytěsněním nepříjemných myšlenek z paměti, je zcela uvěřitelný a celý film vás pohled na něj (s vědomím jeho osudu) bude rozesmutňovat. Škoda jen, že v nejsilnější scéně, když se vyzpovídá doktorovi, jsem mu to zrovna moc nevěřil, ale předpokládám, že za to může dabing, kdy dabér pološíleného člověka vylévající si s brekem své srdce kuňkal, jako kdyby zrovna žvejkal rohlík a sledoval grotesku. Naopak scéna, kdy Sandler vylíčí rodičům své ženy pocity jež zažívá každý den, je bravurní se vším všudy a považuji ji za vrchol filmu, kdy se společně s hlavní postavou dostanete na úplné dno, kde se zmítá člověk, který o všechno přišel. Sendlerovi po celý čas maximálně sekunduje Don Cheadle v roli bývalého spolužáka a přítele, kterému je Sandlera líto a chce mu pomoct. Ono je vlastně všem Sandlera líto a chtějí mu pomáhat, aniž by o pomoc volal! (09.11.2008)

Za devatero lesy šaškování, za sedmero lesy popírání a za hradbami mlčení se skrývá bolest, jakou si člověk neumí představit - a ti, kteří to umějí, by dali celý svět za to, kdyby se z nich stali neumětelé. Klaunova zpověď maskuje slzy líčidlem a moji úhlavní neoblíbenci Adam Sandler a Liv Tyler trpí a házejí záchranné lano tak, že jsem si je na dvě hodiny zamilovala. Na moji alergii na reflexi 11/9/01 v médiích (nemá to co dělat s událostí samotnou, ale s tím, jak se z utrpení dělá dojná kráva produkující mléko, kysnoucí díky přídavkům patetičnosti a samožerství na jazyku) se našel účinný lék. Skutečné volání o pomoc bývá němé, ale ti, kteří umějí podat skutečně pomocnou ruku, nepotřebují zesilovače, aby ho uslyšeli. A nebudu brečet a nebudu, protože jsem dospělá a zkušená a životem otřískaná... fňuk. (23.11.2010)