Zvětšenina

Po desítkách let jsem tenhle film viděl podruhé.Kdysi, coby teenager, jsem tomu prd rozuměl.Dnes jsem na to hleděl s fascinací a nořil jsem se do atmosféry 60.let.Mondénní floutek s výborným fotografickým okem nás protahuje něčím, co se snažíme uchopit a ono se to moc nedaří.Jsme součástí reality, která je ale někde jinde, stejně tak vražda, která nakonec taky není.Pantomimický tenis....Na tohle se dá koukat pořád dokola.Znám ženu, která tenhle film viděla asi 40x.PS : Ty scény z parku, kde se prohání listím křoví vítr jsou snad nejsilnější z celého filmu.Jestlipak ten park ještě existuje? (15.10.2008)

Skutočne príjemný film... Jeho nadčasovosť je možnosťou na to, aby si ho človek pozrel aspoň raz v živote, nech už je z ktorejkoľvek generácie... Mne, na rozdiel od iných, sa nezdal tento film príliš zamotaný, zmätočný, či neuchopiteľný, ba priam naopak - výborné vedenie herca, síce tak trošku inou dramaturgickou štruktúrou, no jeho bohémsky život umelca som si zamiloval... A ten záver..., zvedie na polemiku o (ne)skutočnosti reality, o ktorej si myslíme, že je tá pravá... alebo, ak sa nám nepáči, prečo si nevymyslieť svoju vlastnú realitu? (24.11.2008)

Na tento snímek se dá koukat stále a znova a znova a vždycky se tam najde něco, čeho si divák minule nevšiml. Krásně výtvarně zpracovaný snímek, spousta symbolů a stylový vhled do kulturního života společenské smetánky. (29.12.2008)

Zajímavé asi jako dva bílé pruhy na modrém obraze. Aneb čím větší blbost, tím větší avantgarda. Mysteriózní thrillery miluju, ale na tomto filmu je pro mě mysteriózní snad jen to množství kladných hodnocení :) (13.02.2014)

Několik poznámek: Hlavní hrdina je silně přimknut ke hmotné, materiální realitě – fotí polonahé ženy, se kterými si také užívá; rád si nechává posluhovat; pije kvalitní víno; dobře se obléká. Jeho povolání fotografa ostatně souvisí s tím, co lze vidět očima a čeho se lze dotknout. Přehlíží ovšem to důležité, například city kamarádovy přítelkyně, které k němu chová. Vnímá ženy jako pouhé objekty k sexuálnímu či uměleckému uspokojení. --- Starožitník odmítá hrdinovi prodat obrazy, jelikož je na rozdíl od něj nevnímá jako pouhou matérii – je hrdinovým materialismem a arogancí znechucen, proto se k němu chová opovržlivě. --- Hrdina je však materiálními požitky přesycen (viz jeho rozhovor se ženou, která po něm chce fotografie), začne tedy pátrat po něčem, co je zdánlivě přesahuje – toto se snaží nalézt na fotografiích, které pořídil náhodou v parku. Upíná se však k něčemu, co dost možná není skutečné – konflikt mezi realitou a iluzí. --- Je materiálním životem vlastně znechucen, proto uniká k pátrání po vraždě, o níž se domnívá, že ji zachytil na fotografii. Poté, co se vyspí se dvěma naivními dívkami, které se k němu přišly fotit, odhalí klíčovou indicii, která ho dovede ke skutečnému mrtvému tělu. --- Klíčová otázka filmu: Co je vlastně realita? Je realitou to, čeho se můžeme dotknout, co můžeme vidět, nebo něco docela jiného? Je reálnější objekt zachycený na fotografii, nebo zdánlivě imaginární míč, se kterým v závěru artisté hrají (či předstírají, že hrají) tenis? Sám hrdina si není jistý odpovědí, neboť artistům míček podá – v tu chvíli existuje, byť není viditelný lidským okem. --- Antonioni důrazně a pečlivě zkoumá realitu, kterou lze vidět. Užívá typických dlouhých záběrů a složitých scénických kompozic, ve kterých se zdánlivě neodehrává nic důležitého (viz scéna z parku, kde hrdina fotí neznámého muže se ženou; nebo dlouhé scény z jeho ateliéru); soustředí se na předměty běžného života, ukazuje materiální povrch podstaty, svého hrdinu (a právě tak diváka) nechává o tomto povrchu pochybovat. Přitom nenabízí příliš konkrétních indicií, které by vedly diváka k podstatě. Tu si musí domýšlet sám. --- Antonioni mimo to, že zpochybňuje a problematizuje realitu, potažmo její hmotnou existenci (hrdina nalezne mrtvolu, která je však další den pryč – opravdu ji viděl, opravdu existovala?), zpochybňuje také vidění reality, schopnost ji vidět a jasně uchopit – viz dialog: „Myslel jsem, že jsi měla být v Paříži.“ – „Já jsem v Paříži.“. --- V závěru hrdina reaguje na hru, která se zdá být imaginární. Tím dochází k jeho oproštění od čistě materiálních a hmotných hodnot – skutečnost ho totiž zklamala. Snažil se objasnit záhadu vraždy, ale okolí jako by ho přehlíželo, de facto ho nutilo uvěřit, že k žádné vraždě nedošlo. Tehdy pochopil, že o hmotnou skutečnost se nelze opřít. --- Film je zároveň sebereflexivní – relativizuje podstatu filmového média, které má mystifikační charakter. (13.04.2020)

Prvýkrát som teno film fidel na programe TNT, bez tituliek a v originále. A pamätám si, že veci ktoré som si z neho najviac pamätal boli hlavná postava (vynikajúci Hemminhgs) a scéna v parku (šum lístia). Až neskôr som niekde čítal, že tento film sa považuje za klasiku a tak som si povedal, že sa naň musím pozrieť ešte raz. A pravda, tento film si zaslúži byť klasikou ale nepýtajte sa prečo. Ako už niekto spomínal, je jedno, aké teórie existujú. Teórie o tom, čo by mala tá alebo tá scéna znamenať a o čom to vlastne celé je. K tomuto filmu neexistuje schéma ani návod, podľa krorého by ste sa mali riadiť. Tento film je dobré vidieť a nájsť si v ňom myšlienku a význam osamote. Tento film núti rozmýšľať a to za podpory dobrého herca, vynikajúcej kamery a zaujimavej atmosféry. PS: Čo sa týka spomínaných teórii o význame filmu, mne sa najviac páči interpretácia scény so zväčovaním fotografie, ktorá mala byť symbolom toho, že čím bližšie sme k veciam, ľuďom a udalostiam tým menej im rozumieme a tým viac sa dozvedáme veci, o ktorých by sme vedeli najradšej čo najmenej. No je len na nás, či budeme nezúčastnenými pozorovateľmi skutočnosti alebo tými, ktorý sa oňu budú zaujímať dohĺbky a snažiť sa napraviť jej negatíva. (31.01.2006)

Pretoze som zvyknuti na moderne rychlo plynuce hollywoodske popcornovki sa mi toto zdalo jemne monotonne. Na druhej strane sa mi velmi pacilo to umelecke podanie celeho filmu. Celkovy dojem bol velmi dobry. (03.08.2007)

Kamera: Carlo Di Palma ... nadčasové, skvělé dílo, které ve mě zanechalo velkou rýhu a inspirovalo a nadchlo k dalšímu počínání. Parádní režie, kamera, výprava a scénář. Nemám slov a vzdávám hold Antonionimu a celému všemu světu. (02.09.2007)

Bavilo mě to převelice. Nutno říci, že přestože se tam v podstatě nic převratnýho nestane, divák dostane, co chce. Umělečnost z toho čišela, jak jen to možný bylo, dlouhý záběry, které sem bez dechu sledovala (aneb v tejhle době bych chtěla žít:)), sympatickej herec v titulní roli, a nakonec ten závěr, kterej krásně pointuje celý dvě hodinky, byl lahůdkovej. Pro mě nezapomenutelnou a nejoriginálnější scénou nechť je ono pózování té krásné mladé reklamy na anorexii na začátku. (podle Premiere nejerotičtější filmová scéna v přítomnosti oblečených herců;)) (30.12.2008)

Napětí nemusí vyvěrat jen z akce, vrstvení zápletek nebo rychlého vývoje. Napětí z pomalosti je daleko materializovanější a velcí mistři filmu si to uvědomovali. Zvětšenina je čistou inkarnací tohoto principu, jež má konkurenci snad jen v prvních pěti minutách Tenkrát na západě. Redukovat tento film jen na napětí z pomalosti by však bylo zplošťující. Je to metafora lidského poznání a jeho nejistoty. Je to také adorace fotografie, které je v tomto filmu přisouzeno privilegium oplývat velkou mocí - fotografie jako usvědčující důkaz, fotografie jako prostředek nadvlády nad lidmi (ženami), fotografie jako prostředek k získání sociálního statusu... V neposlední řadě je také Zvětšenina symbolem šedesátých let, symbolem volnosti, tvůrčí svobody i určitého znepokojení. (02.07.2010)

Opravdický odkaz let šedesátých. Antonioni a jeho barevně hrající Londýn, (forma snímku), dávají prostor k tomu, aby se obsah tohoto snímku stal srozumitelným i dnes, neboť podoba dnešního světa, a jsem o tom přesvědčen, vychází odtud, z této doby, (nikoli z poselství snímku). Zvětšenina je naprosto geniální termín sahající prostorově i časově za hranice snímku. Slouží navíc i jako nástroj pro jeho vnitřní koncept. Zvětšenina patří zajisté svou formou do vybroušených tzv stylovek šedesátých let, avšak svým obsahem neřeší například, jako tedy jiné případy, pouhou vztahovou rovinu lidí. Zvětšenina neapeluje na slepou a nucenou lidskou pospolitost. Naopak, každému jedinci dává do jeho vlastních rukou fotoaparát a zvětšující lupu, díky kterým může posléze vyslovit a provést jakýsi oprávněný distanc. Vše začalo v letech šedesátých a vše bylo postupem času umlčeno, né však vymazáno z paměti. Jedná se o jasný apel, který je právě dnes potřebný více než kdy jindy. (18.07.2013)

Tohle 2x opravdu ne. Ne proto, že jde o tupé vyprávění bez pointy o tom co se během dvou dnů stalo nabubřelému fotografovi. Ale kvůli té idiocii jeho chování a mega idiotském závěru. Filmu se tak akorát nedá upřít snaha o vizuální poutavost. To je ale celé. (19.09.2015)

Tento film som videl ako chlapec v TV. Neskôr som bol naň aj v kine vo filmovom klube. Moc som ho chcel mať. Konečne ho dávali v Tv tak som si ho nahral. Je to pomalé, výborné , vzrušujúce......80%. (17.01.2008)

V nespoutaném chaosu šedesátých let jsem samozřejmě nevyrůstal a nemohu odhalit všechny narážky na tehdejší společnost, které do filmu Antonioni vložil. Zvětšenina je bezpochyby zajímavým filmem, který se staví proti klasickým narativním postupům využívaných hollywoodskou produkcí, její události jsou nahodilé a systém jejich zapadání do sebe narozdíl od puzzle připomíná spíše hlavolam. Mým nejsilnějším pocitem při sledování Zvětšeniny byla jakási nicotnost, která vyvrcholí hozením imaginárního míčku. Zároveň může tento film znamenat jakousi úvahu nad vizualitou a tajemstvím obrazu nebo společenskou satiru o zbytečnosti činů. Určitě se na film jednou podívám znovu, a je možné, že své hodnocení ještě poupravím. Zatím si nebudu hrát na odborníka a vychvalovat Zvětšeninu do nebes pro genialitu, kterou v ní momentálně nevidím. 75% (03.07.2010)

Jestli má Zvětšenina nějakou pointu, tak mě teda absolutně unikla. Film, kde se hlavní dějová linka řeší asi tak 20 minut, přičemž z toho nic nevzejde. Nesympatické postavy (což sice nemusí nutně kazit film, ale tady teda velmi), které dělají dosti wtf věci. Mám z toho tak akorát dojem, že být fotograf znamená být dement. (02.02.2014)

Nutí k přemýšlení. Šedesátá léta jsou tu zachycená tak jako v žádném jiném filmu, který jsem viděl, až se zdá, že se za těch třicet let nic nezměnilo. Tenhle film by klidně mohl být natočený i dnes a nikdo by se nijak moc nedivil- i když by tam možná už dnes byl střih klipovitější- nu co v 60.letech nebyla MTV.Chvílemi tu dokonce probleskuje i humor. A ten konec je mrazivý. (24.04.2003)

Nevím co si tomto filmu mám myslet.Je to jen umělcká onanie,nebo dílo které nejsem schopen pochopit a přijít co tím tvůrce zamýšlel.Rozhodně jsem se u něj nenudil a byl jsem napnut jak dopadne.Je to možná tím,že ani nevím o čem je.O arogantním fotografovi,o vražedném spiknutí,o studentech co jezdí jak hastroši po Londýně?Unikají mě nějaké souvislosti? (28.02.2007)

Smesice do sebe nezapadajicich obrazku. Pro nekoho kult, pro me kyc. Nazyvejte si me kulturnim barbarem, ale takove umeni nezapada do meho sveta. 35% (29.01.2008)

Fascinujici obraz Anglie v sedesatych letech a skvela polemika na tema realita. Blowup je ve vsech ohledech krasny film. (28.02.2016)

Thomas je prehnane sebavedomí až arogantný človek, ktorý svet vníma veľmi povrchne a je z toho znudený. Keď odhalí pokus o vraždu a začne sa v ňom vŕtať, začína si náhle uvedomovať nejednoznačnosť reality(stal sa zločin? Alebo to celé videl iba on? Jednoznačné dôkazy ani iní svedkovia okrem neho neexistujú) a jej možnú interpretovateľnosť. Jediný chabý dôkaz, ktorý mu nakoniec ostane je zašumená zväčšenina (možno) mŕtvoly v parku, ktorú jeho kamarátka(tajná láska?) prirovná k jednému z obrazov jej priateľa maliara a tak sa z povrchného módneho fotografa stáva akýsi umelec, ktorý začína chápať nejednoznačnosť sveta a príjima ju(hodí naspäť neexistujúcu loptičku, pretože ak niečomu veria viacerí už to nie je výmysel, ale realita). (11.10.2017)