Control

Proslulý fotograf a klipař debutoval sebevědomým životopisným filmem, který se opírá jednak o výborný herecký výkon Sama Rileyho (jištěný dvěma stejně výbornými herečkami) a pak o atmosférickou černobílou kameru. Ano, jsou látky a filmy, kterým by barva ublížila. Joy Division jsou pro dnešní mládež asi neznámou, ale pár jejich hitů snad slyšel každý. A tady se může dozvědět, co se skrývá za nimi... (17.01.2010)

Tu dobu konce hippies a začátku punk moc neznám, konkrétně tuhle skupinu a její osud. Bylo zajímavé vidět, jak koncí většina hudebních hvězd a pokusit se tak najít jakousi šablonu, obecné zdůvodnění. Tento případ je jiný už tím, že to kluci až tak daleko nedotáhli a Ian byl i tak dost těžce nemocný. Jako odpůrce kouření a přílišného rebelismu, si myslím, že i zdravý jedinec může dopadnout podobně tragicky bez tlaku zvenčí. Boj s vnitřními běsy a démony kontra silná přecitlivělost není lehké zvládnout. Hudba mi nic neřekla, až na tu závěrečnou píseň, ale texty byly skvělé. Hoch, tak trochu schizofrenik, zhudebnil sekvence svého života a současnosti, přesně v trendu doby. Nemůžu si pomoct, ale celou dobu jsem v tom fešákovi viděla mladého Lea DiCapria. Zahrál to ovšem výborně a celek kostýmů, kulis a noir stylu filmu, evokoval danou dobu víc než autenticky. (28.09.2010)

Všechny filmy o hudebních legendách mají stejnej průběh - outsiderství, leč talent - snaha o průlom do světa - radost z něj - sláva - zbavení se břemen v podobě manželek, co doma máchaj plíny - milenky - deprese z vytoužený získaný slávy - a pád. Někdy následuje "recover" fáze, leč většinou se o takovejch netočí. Všechny mají schopnýho hlavního představitele (Kilmer, Phoenix a jemný Riley, jehož smutnej kukuč znásilněné divy mě bude provázet ještě dlouho). Control se odlišuje svým ryze melancholicky černobílým pojetím, specifickou, depresivní hudbou JD a faktem, že zde nefigurovaly divoký drogový večírky s haldou grupies a rvačky, ale často stačí jen démoni čistě (skoro)přírodní. Nevím, do jaký míry je zde život Iana Curtise, kluka, co byl fascinován legandama, který to zabalily v mládí a tak se k nim pod tíhou okamžiku zbytečně přidal, zkreslen očima milující Debbie, podle jejíchž memoárů film vznikal, ale uslzenej pohled poraženýho kolouška a specifickej epileptickej tanec si budu tak jako tak pamatovat ještě dlouho. Poslechu JD pro mě dodává Control další rozměr. A o to mi šlo. (23.05.2012)

Cotrol je nalaďen na stenou vlnu jako hudba Joy Division. Lépe by film o Ianu Curtisovi natočit nešlo. Stejně jako jeho hudba i tento film skýtá jakousi temnou a smutnou krásu utopenou v moři beznaděje. Pro mě se tento film stal neodlučitelnou součástí fenoménu Joy Division, je to plnohodnotný díleček v mozaice jejich díla. Jelikož jsem s dílem A. Corbjina obeznámen, byl jsem velice zvědavý jak dopadne jeho první film a rozhodně jsem jen a jen příjemně překvapen. Temné, bezútěšné, ale krásné záběry jakoby vyjadřovlay Ianův stav mysli. Téměř každý záběr je v promyšlené kompozici a nezapře režisérův hlavní job. Sam Riley je geinální. Film je také spravedlivý, ukazuje jaký má to, co postihlo Iana, devastující účinek na všechny v okolí. Na manželku s dítětem, na milenku, na nadějnou kapelu a hlavně na něj. (22.09.2008)

Curtisovu (výborný Sam Riley) zkrušující cestu do pekel nebytí, vydlážděnou nikoliv dobrými úmysly, nýbrž básníkovou (sic!) útlocitnou povahou, nezralým manželstvím s Deborah Woodruff (mimochodem autorkou předlohy a výkonnou producentkou tohohle filmu), zajídající se slávou a vzplanuvší epilepsií, rámuje Corbijnův Control (2007) tklivou hudbou Joy Division (samozřejmost!), temnými, těžkými barvami a ošklivosti manchesterských ulic a uliček - pročež se nevyplatí tuhle biografii minout. Doplňující četba. 80% (15.06.2021)