Megamysl

Fandím animákům, které se snaží nějak odlišit a Megamind k nim určitě patří. Konečně jsem mohla s dobrým pocitem držet palce padouchovi. I když je pravda, že tohle schéma zůstalo částečně nevyužito, ale co chcete u filmu pro děti. Každopádně použít písničky Ozzyho nebo GNR v animáku? How cool is that! (17.02.2011)

V žánru filmů s kreslenými zápornými hrdiny v hlavní roli, kteří v této předvánoční době atakují kina, mi přijde MegaMind mnohem nápaditější než takové Despicable Me. V originálu je naprosto senzačně nadabováno, po hudební stránce se konečně jednou ve filmu pro děti objevilo i něco rockovějšího (výborné Welcome to the Jungle), po stránce příběhové vlastně nemáte moc tušení, kam se to celé bude vyvíjet (zvlášť po téměř-úvodní scéně s lidskou kostrou), a vizuální část je přesně taková, jakou u animáku dnešní doby očekávám. Nicméně to nic nezmění na faktu, že jsem se zas až tak mega nebavila, a ve střední části filmu, kdy je děj založený na tom, že se hlavní hrdina nudí, jsem se nudila s ním. (04.12.2010)

Animovaná variace na komiksové a filmové příběhy Supermana, převrácená postmoderně tak nějak na hlavu, neboť ustálená dualita superhrdina - hlavní padouch je tu variováním narušena a negována, až dojde k úplné záměně obou pólů. Jestli má Megamysl nějaký velký klad, pak samozřejmě aluze na různé popkulturní odkazy a ikony, kterých je tu citována skutečně přehršel, ale to už je vlastně v tomto odvětví počítačově animovaných snímků takřka standard. Druhým kladem tak zůstává výrazný důraz na pohrávání si s pravidly žánru, která, jak již bylo dříve řečeno, staví zpravidla na hlavu (superhrdina ničí a ohrožuje své vlastní město atd.). Originální je též samo rozvíjení a variování supermanovské předlohy - kupříkladu Supermanovo maskování se za nemotorného novináře Clarka Kenta tu tvůrci transformovali do podoby 3D hologramu se zdrojovým kódem v hodinkách, které jsou pak využívány ještě v mnoha dalších proměnách identity... Dívat se na superhrdinská klišé z nezvyklých úhlů pohledu je poslední dobou v kinematografii takřka trend (namátkou připomenu mimořádně ulítlý britský seriál The Misfits, stejně jako záplavu snímků hollywoodské provenience), Megamysl přináší ale potřebnou přidanou hodnotu. Celkově patří k tomu lepšímu, co v daném ranku vzniklo... (04.05.2011)

Možná jsem čekal trochu více v akčních scénách, i tak je ale Megamysl příjemnou hříčkou na nedělní odpoledne. Co mě zaráží jsou zvučná jména v anglickém dabingu: přesto, že ten český zněl překvapivě dobře a neměl jsem s ním jediný problém, mě docela mrzí, že jsem neviděl originál. Megamysl je totiž snímkem, který - ač mě většinu stopáže bavil, občas jsem se usmál a sem tam obdivoval dobrý nápad - nemusím vidět dvakrát. Nejvíce oceňuji hrátky s jazykem, kdy autoři nasadili reportérce Roxanne do úst takové perly, že by se za ně nestyděla ani nejzvučnější jména světové literatury, její přímé přenosy byly vážně k popukání, Občas se vlastně člověk u těch animáků až zamyslí, jak malé děti v sále nemohou dobrou půlku filmu absolutně pochopit... malým akci a gagy, dospělým odkazy a únik z reality. (02.01.2011)

Megamysl stojí především na rafinovaném využívání a variování postupů z klasických superhrdinských děl (například batmanovský komiks Killing Joke). Výborně si pohrává s pravidly žánru, těží z ozvláštňování superhrdinských klišé a díky tomu působí i přes zdánlivý nedostatek originality velmi neotřele a svěže. Oceňuji pořádnou dávku popkulturních odkazů a nepříliš předvídatelnou zápletku. (02.12.2010)