George Harrison: Living in the Material World

My sweet George, my George, my George..I really want to see..I really want to be with you..I really wan to see you George, but it takes so long, my George..my sweet George, my George, my George..I really want to know you..I really want to go with you..I really want to show you George, that it won't take long, my George..my sweet George.. (08.03.2012)

S ohledem na stopáž se možná nabízí, že život George Harrisona je pro Scorseseho nějakou osobní záležitostí, ale v tomto případě byl regulérně najat vdovou a správkyní hudebníkova dědictví, Olivií Harrison, která se k desetiletému výročí úmrtí svého chotě chystala vydat o něm knížku a chtěla to mít podepřené z obou stran. Skrze to zajímavé sledovat, jak si režisér v dlouhém a členitém životě nachází to svoje téma vykořeněnosti, pátrání po své roli a selhávání v jejím naplňování. Harrison zde nepůsobí toliko jako prorok, inovátor a svébytný umělec (v kontrastu s tím, jak to tam o něm prohlašují mluvící hlavy), nýbrž jako zmatený osamělý muž, který do puntíku naplňuje životní úsečku úspěšného západního muže pozdního kapitalismu: úspěch v mládí -> bezstarostné večírky -> psychedelické drogy -> mudrlanství -> východní filozofie -> snaha o comeback -> mudrlanství, ale jiné -> zahradničení -> smrt. Výsledný pocit z filmu přichází tak nějak mimoděk a je to zvláštní melancholie nad malým člověkem, který se pokusil prakticky o vše, měl po celém světě tisíce dobrých známých, ale vlastně byl celou dobu docela sám. Osobní bonus materiál: Harrison je další z hudebníků, kteří ve svých teen/20s letech vypadali jak já v teen/20s letech, já si jednou ty DNA testy udělám a pak se těšte jak na vás všech zbohatnu! (31.12.2023)

Z beatlologického hlediska se Scorsesemu povedlo skoro nemožné – neopakovat, co už bylo stokrát řečeno jinde, a když už, tak aspoň volit originální úhel pohledu, nesklouznout na jedné straně do nekritického adorování ani na druhé do bulváru, ale podívat se na život, tvorbu i dynamiku vztahů uvnitř a okolo slavné kapely po svém, hodně intimně a přitom s obyčejně lidským respektem ke všem zúčastněným, a to i u hodně kontroverzních témat – aniž by člověk měl pocit, že se toho ve jménu smířlivosti nějak moc zametlo pod koberec. Co se týká mravenčí práce na postižení všemožných zákrut klikaté životní, osobnostní, tvůrčí i světonázorové cesty samotného George, mám jen tu výhradu, že některé věci (třeba tu o dvou protikladných povahách) jsme možná nemuseli slyšet tolikrát z tolika různých úst, výsledek by asi nebyl o nic míň strhující (zvlášť pro někoho, kdo byl beatlovskou i post-beatlovskou muzikou a celým jejich fenoménem kus života uhranutý) a zároveň by byl o něco málo stravitelnější. (15.02.2018)

O Harrisonovi jsem věděl pouze, že byl kdysi jedním z Beatles. Kdyby tento dokument natočil kdokoliv jiný než Scorsese, patrně by u toho zůstalo. A nejspíš by to byla škoda. Scorsese hudebníkovy osudy rekonstruuje skrze archivní nahrávky a rozhovory s lidmi z jeho okolí, tedy žádný komentář doprovázený víceméně ilustrativními záběry. A přes hrozivě vypadající stopáž mě to nudilo vlastně jen ke konci, kdy už na mne bylo těch mystických keců paní Harrisonové moc. Na druhou stranu tam vystupovali i Eric Idle a Terry Gilliam, což svědčilo zábavnosti podávaných informací. (07.11.2012)

George Harrison je určitě hodně zajímavou osobou, která je tak trochu neprávem ve stínu Lennona a McCartneyho, proto jsem rád, že mu Martin Scorsese, milovník nejenom filmů, ale i kvalitní hudby, vzdal takovou poctu. Spousta zajímavostí, to jo... ale mířit ke čtyřem hodinám? Vidět oba díly Living in the Material World dohromady je téměř nadlidský výkon, který pak v konečném důsledku diváckému zážitku uškodí. 50 % (07.01.2013)