Je to jen vítr

Benedek Fliegauf se opět vrací k metodě důsledného "detailování". sleduje nejen detaily vnějšků pomocí pátravých kamerových postupů, ale i vnitřků. mnohem subtilnějšími a rafinovanějšími cestami totiž dociluje nebývalého přiblížení diváka postavám a jejich duševním stavům (nebo snad postavy divákům... ?). divák se nemusí nutně vcítit, ale při tak bravurní pocitokresbě a při takové blízkosti nelze než nevnímat postavy jako svého druhu nastavená zrcadla. nemusí se identifikovat, ale už při trochu otevřeném a přístupném diváctví není vyhnutí se v nich v alespoň nějakém ohledu poznat, alespoň v někom z nich. záleží na ochotě diváka přiznat si, že krom čehosi ctnostného se v nás všech univerzálně nachází i cosi temného. Fliegauf se tomu nevyhýbá. naopak, směřuje právě k této temnotě po celé trvání filmu, stejně jako ke katarzi, která psýché diváka dle předpokladu šlechtí skrze účast na duševní bolesti. přitom po letmém zhodnocení se může film jevit uvolněný až kolébající. z části snad i je, a snad i proto působí okamžiky vzepětí zla o to intenzivněji, brutálněji, byť oko za celou dobu nespatří téměř žádnou nepokrytou zrůdnost. bylo by krátkozraké podlehnout módnímu trendu a hledat jádro filmu v jakési společenské kritice či studii. o to přeci nejde snad ani v té poslední řadě. díky zmíněnému "zrcadlu", které nastavuje, zachází Fliegauf daleko hlouběji, pokud ho divák tak hluboko vůbec zajít nechá. ironicky pojmenovaný snímek může ironicky fungovat i jako selekce diváků podle jejich postojů k němu. dělí je na fašisty, kteří se odmítnou nechat zrcadlu vystavit, a film proto odmítnou jako takový, a na smířlivější diváky, smířlivé k ostatním a tudíž smířlivé i s vlastní bytostí. (26.10.2012)

Největší síla Fliegaufova filmu je v jeho nestrannosti a nemanipulativnosti. Zatímco devět z deseti režisérů by tlačilo na emoce, Fliegauf nikoho nesoudí, nikomu nic nepodstrkuje a hlavně nikoho nezesměšňuje. Na půdorysu jediného dne, kdy se zdánlivě nic neděje, vytváří hutnou atmosféru strachu, která je všudypřítomná a bezvýchodná. Tak nějak tušíme, že něco přijde, ale ani zdaleka nedomyslíme, co to bude. Naprosto uchvacující je použití ruční kamery, díky které jsme postavám, co nejblíž to jde a je to dost působivé. Podobně je tomu i se zvukem, s nímž se pracuje úchvatně a také působivě. O hercích nemá cenu mluvit, protože jde asi o autentické příslušníky komunity a neznámé tváře, tudíž autenticita jako blázen. K plnému počtu mi přesto něco chybí, možná je to přece jen někdy nudné a fádnost denního režimu prostě ubíjí. Původně jsem chtěl dát 70%, jenomže ten film ve mně pořád rezonuje a hned tak mi z hlavy nezmizí. Proto dávám silné čtyři hvězdy a 80%. (06.09.2012)

socialne okienko na jeden života v cigánskej rodine. S prapodivným zvukom s čudnou kamerou a koncom ktorý sa dal tušiť už na začiatku. Ten zvuk siel akosi samostatne a kamera tiez ako ked je dvojkolajka a na jednej ide jeden a na druhej druhy ale nedrzia sa za ruky. V Maďarsku je to vraj moderné, mne tam ta vzájomna harmonia chýbala . Amatérskosť hercov , prekrývala skutočnosť, že hrali samých seba, placho až bojazlivo, ale snaživo.. Smutný ale hrozne studený záver filmu ponecháva v divákovi pachuť nedojedeného koláča aj to zo zlezpečeného cesta. Pán režisér, ako sa píše , strávil v rámci prípravy dlhý čas medzi maďarskými cigánmi. Neviem ako v Maďarsku ale tu u nás sa cigáni medzi sebou vždy rozprávajú rómsky, ešte aj keď sa vadia a bijú v krčme. tá chýbajúca rómština ubrala na autentičnosti prostredia (15.10.2015)

Scénáři nelze příliš vytknout, ale samotné zpracování lze jen těžko pochválit. Na mnoha místech se z filmu stává rozhlasová hra, někdy i s porouchaným vysílačem. Dívat se na tmu tmoucí mne nebaví. Dívat se na tmu tmoucí a poslouchat k tomu ticho tichoucí mne štve. Netuším, zda to byl umělecký záměr, nebo technická chyba, v každém případě to bylo nesnesitelné. (27.01.2014)

[SFF 2012, Sydney] Xenofóbne barbarstvá a poprava morálky v podaní Fliegaufa. Príkre a v rámci posolstva aneb "čo tým chcel autor povedať" ani trochu zidealizované. Desiatky rokov exstujúca a stále neprekonaná ujma ľudstva bez okolkov chrstnutá priamo do divákovej tváre. Hrozba kulminujúca tak desivým spôsobom, že to naháňa až nepopísateľne prenikavý strach o sile tých najhorších nočných môr. Obsahovo si to plynie na vlastné riziko, pre niekoho nepohodlne postihuje každú maličkosť (ide až "na telo") v rámci príznačnej mizanscény a nedovoľuje žiadne kompromisy. Formálne tu máme čo dočinenia s (ako vždy u B.F.) odzbrojujúcim zliatim zvukovo experimentálnych variácií a obrazovo pocitového obžérstva. "Csak a szél" je profesórsky narafičená pasť do ktorej keď spadnete, tak najmenej týžden odtiaľ nevylezete. (10.06.2012)