Reklama

Reklama

Hilly Kristal si po dvojitém bankrotu půjčil v roce 1973 peníze a koupil v New Yorku podnik Palace Bar. Vždycky si přál dát příležitost živé hudbě, hlavně country, bluegrassu a blues. Odtud pochází nový název klubu: CBGB... Country, bluegrass a blues - tyto tři hudební žánry daly název uznávanému newyorskému klubu CBGB, který se díky svému majiteli Hilly Kristalovi stal kolébkou undergroundového rokenrolu a punku. Protože v jeho klubu na Bowery nechtěly country kapely vystupovat, rozhodl se dát příležitost i jiným formám rocku. V jeho podniku mohly hudební skupiny vystupovat pod jedinou podmínkou – musely hrát jen vlastní tvorbu. Žádné pecky z hitparád, žádné předělávky. Jeho krédem bylo podporovat umělce za každou cenu. Hilly Kristal se tak proslavil a je právem označován za kmotra punku, který stál u zrodu kapel jako Blondie, Television, Ramones, Talking Heads, Dead Boys nebo The Police. (HBO Europe)

(více)

Videa (20)

Trailer

Recenze (154)

Iggy 

všechny recenze uživatele

Na CBGB & OMFUG aneb Country Bluegrass Blues and Other Music For Uplifting Gormandizers jsem se opravdu těšil, protože newyorská punková scéna 70. let je moje vůbec nejmilovanější hudební období. Zápletka mi tu nechybí, beru to jako snahu zachytit nejslavnější léta tohoto legendárního klubu. Ale asi tak od poloviny filmu už sledujeme jen nekončící finanční trable Hillyho Kristala, což je popravdě docela nuda. Chybí mi tu nějaké příhody Dee Dee Ramona, Johnnyho Thunderse a dalších, o kterých je především úžasná kniha Zab mě, prosím. Celkově je trochu ostuda, že ve filmu zcela chybí Johnny Thunders (uslyšíte ho alespoň na soundtracku), New York Dolls a dokonce i písnička Chinese Rocks. A Iggy Pop, Lou Reed a další se zcvrkli na pouhé karikatury s jednou či dvěma hláškami (viz třeba Now I Wanna Sniff Some Glue), stejně jako se nám z filmu nějak vytratily všudypřítomné drogy, groupies, bedňáci a tak celkově každodenní život kapel z CBGB scény. Ramones a Television z děje brzy zmizí a nejvýraznější zůstávají Dead Boys, kteří ale bohužel působí hrozně nepřesvědčivě, playback z toho přímo čiší. Zachraňuje to alespoň poťouchlá cameo rolička Cheetaha Chroma. Autoři si taky mohli odpustit anachronismy, kterých je ve filmu zřejmě víc než reálných skutečností. Ramones jen těžko mohli před Hillyho přijít s písničkou I Got Knocked Down (But I´ll Get Up) ze sólového alba Joeyho Ramona z roku 2002, stejně jako Patti Smith rozhodně nemohla vystupovat s písní Because the Night ve stejný den ani rok, kdy Lou Reed poskytoval rozhovor pro časopis Punk. A stejně tak všichni víme, že slavné tričko Please Kill Me bylo bílé a vypadalo úplně jinak. Ale celkově si pokusu natočit o CBGB film cením, protože já osobně bych do takového projektu asi neinvestoval. ()

Saur.us 

všechny recenze uživatele

A. Rickman v roli H. Kristala, newyorkského kmotra punku a undergroudové hudby ve vtipném a svěžím snímku plného hvězd jak hereckých tak i jejich rolí. Talking Heads, Ramones, The Police, Blondie nebo Stooges. Takhle to jednou všechno začalo. R. Grint jako člen punkových Dead Boys, M. Akerman jako Debbie z Blondie nebo J. Galecki jako manažer Television. Snímek je protkaný animovanými prostřihy do okýnek komiksu a než jsem pochopil, že se vlastně jedná o styl používaný v časopisu Punk, nemohl jsem tomu přijít na chuť a působilo to na mě rušivým dojmem. Horší 4. ()

Reklama

Lima 

všechny recenze uživatele

Ano, tohle dílko má skoro všechny filmařské neduhy, které člověka napadnou. Mnohdy vypravěčsky křečovitý, jakoby to byl nějaký „famácký“ pokus nějakého nepozorného studenta, timing scén s jakýmsi komickým potenciálem zpackaný a i ten zamýšlený humor se v nich kolikrát ztratí. Jenže co Randall Miller ztratil na talentu, to nahrazuje nadšením pro věc. Z toho filmu je prostě jasně cejtit ta upřímná láska k rockové muzice, ten nezakrývaný obdiv ke klasikům, kteří se tu mihnou (Ramones, Talking Heads, The Police, Patti Smith, Blondie, Iggy Pop atd.) a respekt ke „kmotrovi punku“ Hillymu Kristalovi, kterého se sympatickou ležérností ztvárnil Alan Rickman. Někdy mi i jenom tohle stačí, aby mi ten film přirostl k srdci a byl mi sympatický, i navzdory těm tvůrčím „mouchám“ (tady spíše pěkně vypaseným „masařkám“), kterých je film plný. 3 nebo 4 hvězdičky? V tomhle případě irelevantní. ()

hroubek 

všechny recenze uživatele

Nejsem velký znalec hudby. Prostě poslouchám to co se mi líbí a mám dosti ucelený názor o tom co stojí za to poslouchat. A co se týče hudby, která zazní ve filmu, tak to je hudba, která se mi zamlouvá. A taky se mi líbilo provedení filmu. Vyprávění je trochu chaotické a pro lidi, kteří se v daném období neorientují to působí trochu složitě a já jako divák jsem si nedokázal úplně pospojovat všechny postavy, které se tam objevily. Ale o tom v tomto filmu zas tak nejde. Jde o to, nebo mě to alespoň přišlo, že celý film je pocta a poděkovaní a je dělán z lásky a pro radost a ne pro peníze. A taky se mě líbili ty komiksové vsuvky, který sloužily k zjednodušení vyprávění. Nechci film nějak srážet, ale tady rozhodně nejde o nějaké velké herecké výkony, ale výkony, které nejlépe popíšou atmosféru a mentalitu lidí, kteří tento klub provozovali. Alan Rickman si odehraje svoje a jeho nenucený výkon je fajn. Hodně mě potěšili herci ve vedlejší rolích jako Johnny Galecki, Rupert Grint nebo Stana Katic, kterou teď naprosto žeru v Castlovi. CBGB je hodně povedený film, ve kterém hraje hodně luxusní hudba a je vidět, že je dělán z lásky. A to mi stačí. ()

Katarine 

všechny recenze uživatele

Na mistrovu památku jsem si pustila právě jednu z jeho posledních věcí. Vadil mi doprovodný komiks, vadily mi zbytečně vyhrocené nereálnosti, ale jinak jsem se bavila a taky jsem se přistihla, jak se klasicky pohupuji v rytmu bicích skoro u každého songu. Potlesk Alanu Rickmanovi za ztvárnění Hillyho Kristala a čest jejich památce. ()

Galerie (61)

Zajímavosti (5)

  • v roce 1974 hráli Ramones v CBGB tři písničky. Je to jejich první živý filmový záznam. (Cundroklepac)
  • Vo filme je niekoľkokrát možné zazrieť na rohu ulíc Bleecker Street a Bowery označenia ulíc písané bielymi písmenami na zelenom podklade. V sedemdesiatych rokoch 20. storočia však boli ulice na Manhattane označené čiernymi písmenami na žltom podklade. (beso74)

Reklama

Reklama