Angelika

Je to patrně jakýsi zvláštní druh masochismu, který nutí diváka shlédnout remake starého filmu či novou adaptaci oblíbeného díla navzdory varování v podobě množství kritických komentářů. Jeden si říká, že to snad nemůže být až tak špatné. Že se bude dívat nezaujatě a nebude srovnávat s původním snímkem či dokonce knihou. Jenže ono je to ještě mnohem horší a nesrovnávat nelze, když si o to tvůrci svým úvodním tvrzením, že jde o film podle románu Anny Golonové, sami říkají. Ani rada ,, prostě vypněte mozek, a pak hodnoťte“ na mne želbohu nezabírá. Už dlouho se mi totiž nestalo, abych si nějaký romantický či historický snímek musela pouštět po kouskách, jak nestravitelné bylo to množství hloupostí v celku, a zároveň se u něj tak moc nudila. Jsou zkrátka filmy, které jsou jako nízkotučný jogurt bez cukru, je ,, in" a určitě po něm nepřiberete. Ovšem proto, že nášup už si nedáte. Zdá se, že snad ani nestojí za ten čas strávený psaním komentáře, ale po přečtení některých recenzí vyzdvihujících oproti Borderieho adaptaci větší věrnost předloze a větší realističnost, je těžké se udržet. Jsem holt slabá povaha. Tak tedy v čem spočívá ta realističnost? V tom, že se postavy chovají jako v 21. století, že Peyrak na své svatbě veřejně uráží Jeho Veličenstvo, že si Angelika čte dopisy Ninon de Lenclos, které vyšly až roku 1750, že Angelika veřejně předá králi důkazy o spiknutí a panovník jí před celým dvorem sdělí, že ho to nezajímá a že se mu tento starý škraloup hodí k ovládání bývalých spiklenců, nebo to, jak se chátra ze Dvora zázraků vloupá do Bastily (to poněkud předběhli dobu, ne?)? V čem spočívá ta deklarovaná věrnost předloze? V totálně překopaných charakterech i ději? Jen namátkou (obsahuje SPOILER): Filip svádějící Angeliku v Peyrakově paláci, Angelika na začátku téměř trucovitý spratek, který ječí i na vlastního otce místo toho, aby ho milovala a ctila, Peyrak provázející krále a jeho dvůr po svém dole, kde král málem zemře kvůli zpackanému atentátu na Peyraka, zničit Peyraka radí králi Mazarin (ve skutečnosti to bylo rozhodnutí krále, který se potřeboval zbavit konkurence a přišlo mu vhod, že Peyrak má nepřítele ve Fouquetovi, který za něj odvede špinavou práci), Peyrak zatčený na svém zámku a ve vězení nabízející králi třetinu majetku (směšné, už v té době mu byl veškerý majetek zkonfiskován ve prospěch koruny), Kirscher, který v knize i původním filmu pomáhal Desgrezovi a Angelice díky Raymondově pomoci Peyraka zachránit, ho tu jde mučit do Bastily (asi místo Béchéra), vražda neznámého mnicha na zámku v Plessis, místo Carmencity vystupuje u soudu jakási kurtizána (jak jinak než s ruským jménem), Filip po vraždě Margot zachraňuje Angeliku v Louvru, aby se do rvačky s vrahy připletl současně i Nicolas, toho Angelika ostatně hned při dalším setkání pozná masce navzdory, Desgrez zachraňuje Angeliku u hranice, Angelika se topí v Seině, Filip a Desgrez identifikují falešnou mrtvolu Angeliky, Angelika při zpovědi prozradí knězi záležitost se spiknutím a on to později práskne spiklencům, sexuální orgie za doprovodu indické hudby v Toulouse místo školy trubadúrského dvoření, Angelika se od Peyraka vrací domů, Angelice píše bratr z Nového světa, Cantor narozený pár let před Peyrakovým procesem, Angelika jde za Peyrakem, za nímž měl ve skutečnosti původně veliký problém se dostat i jeho advokát, do vězení jako ,, děvka pro vězně“ (vskutku benevolentní věznice a velitel ostrahy musel vězně podrobeného právu útrpnému a více než 30 výslechům považovat za hotového nezmara či opravdu ďábla), Angelika posílá Desgreze do Dvora zázraků pro Flipota, kterého vlastně nezná, jen ho jednou náhodně potkala, ale už ví, že bude ten pravý pro vyzvednutí spiklenecké úmluvy ukryté na zámku v Plessis, kterou ovšem mezitím ztopil Filip (jak mohl vědět, kam ji Angelika ukryla?), který Angeliku opět zachraňuje a důkazy proti vlastnímu otci jí vydá, svému otci pak dokonce dává zbraň, aby spáchal sebevraždu, Angelika jde na schůzku s princem de Condé místo s královým bratrem (ke Condému by přitom šla těžko, když věděla, že připravoval královraždu, ale Filipa Orleánského, který byl jednou z původně plánovaných obětí, nepodezírala), Condé pije kakao, které pila jen královna, ale to je při tom všem jen drobnost, Condé nabízí Angelice zámek (ve skutečnosti se ji snažil podplatit Fouquet) atd. atd. atd. Konečně domnělý Peyrak na hranici s absurdní železnou maskou na tváři, který se po osmi vteřinách v plamenech s výkřikem zhroutí, je už vyloženě k smíchu (Možná jsem divná, ale považuji trochu za problém, když u tak strašné věci jako je poprava upálením, při níž odsouzenci umírali po dlouhých minutách na šokový stav z přemíry bolesti, a zároveň nejdramatičtějšího okamžiku tohoto dílu, který byl v Borderieho snímku pěkný a v knize mrazivý a dojemný zároveň, řve divák smíchy.). (KONEC SPOILERU) Prostě jako když vás pejsek s kočičkou pozvou na jídlo dle receptu slavného šéfkuchaře, při vaření použijí několik málo jeho ingrediencí, 95 procent vymění, zvolí vlastní postup i způsob přípravy, a následně se diví, že vám jejich večeře nechutná. Jak je to možné, když se přece některé postavy chovají jako mládež z americké střední, aby to ,, promlouvalo k současnému divákovi“, když dodali HD kvalitu, sex na úrovni soft porna, pár šermířských soubojů navíc, dokonce i hnědý filtr a černou obrazovku, protože všichni přece víme, že doby minulé byly temné a slunko tam nezasvitlo (a když, tak jen studené zimní), herce obdařili moderním vzhledem à la mokrá slepice, protože všichni přece víme, že doby minulé jsou samá špína, tak co se vám na tom nelíbí. Přitom i klišé, jak ho máte rádi, je dostatek (Viz jen např. jak Peyrak probodne Germontazovi hrdlo, pak se ho vyptává, ten v dabingu ani nezasípá (já až dosud žila v přesvědčení, že s probodnutými hlasivkami se špatně mluví, ale možná se pletu), a konečně podle hollywoodského pravidla, že mrtvola musí ještě jednou vstát, aby ji bylo možné dorazit posledním efektním úderem, je i Germontaz skolen vrženou dýkou, která mu probodne lebku.). Filmový divák je holt mrcha nevděčná. Občas je sice do filmu vložena nějaká menší citace, aby to vypadalo věrohodně, ale jak snímek postupuje, podobá se předloze čím dál méně, až je z něj hotová fraška a komedie, u níž by se dalo na konci titulků uvést, že ,, Jakákoli podobnost s dílem madame Golonové a jeho postavami je v tomto snímku zcela náhodná.“ Dokonce i ten Borderie, ač také překopal kde co, se předlohy držel aspoň z takových 50 procent, dokázal vytvořit věrohodnější atmosféru a část jeho obsazení navíc tvořili výborní herci, kteří se pro dané role narodili. Zde však nezůstal pomalu kámen na kameni. Tento počin se liší od předlohy natolik, že u osob, které nebyly představeny, jsem občas i přemýšlela, o koho se vlastně jedná. Kromě toho, že díky výběru herců a jejich vizuální úpravě některé postavy divákovi poněkud splývají. Lze namítnout, že jde jen o předsudky a trvat na věrnosti předloze je úzkoprsé a že ,, film není kniha“ (nejen zde častý to argument), jenže když skřípe historická věrohodnost i logika, tak přes to alespoň pro mne nejede vlak. Přitom kromě absurdního překopání děje i charakterů postav tu nenalezneme takřka žádnou invenci (možná s výjimkou nápadu s houpačkou), neboť to málo, co Angeliku připomíná, je paradoxně vyňato z Borderieho snímku a nemá oporu v textu (viz např. Angelika prchající před Filipem a náhodně tak vyslechnoucí spiklence, Angelika u Nicolase před Peyrakovou popravou, byť tady ho žádá o pomoc ona, či Sorbonna proskakující u soudu oknem). Odkaz na Borderieho sérii v podobě hudby Michela Magne, který byl tvůrci zřejmě míněn jako pocta staršímu snímku, působí spíš jako výsměch a současně vykrádačka, a jediné, co vyvolává, je až palčivý stesk po původním kvalitnějším filmu. Možná by nakonec celý počin působil lépe, kdyby tvůrci překopali obsah ještě více a děj zasadili do fiktivní země a doby na způsob fantasy. I když ono by to asi nefungovalo ani tak, protože tu chybí vše potřebné. Zřejmě díky přílišné poplatnosti současnému vkusu a jisté vykalkulovanosti společně se špatným castingem, totiž prakticky neexistuje chemie a souhra mezi postavami, a to včetně ústředního páru, romantika se také nekoná, neboť o lásce se jen mluví, a to, co dokázali v Borderieho snímku herci pouhým pohledem, scéna milování s Peyrakem nenahradí. Ostatně je zbytečně dlouhá a navzdory své značné explicitnosti a naturalismu nevyvolává žádné vzrušení, přičemž problém netkví ani tak ve věku hlavního hrdiny, ale spíše v absenci jakékoli chemie mezi oběma hereckými protagonisty, vývoje vztahu a postupného narůstání vzájemného napětí a přitažlivosti, zkrátka prvcích, které by dovedly diváka rozechvět i při pouhém doteku či polibku. Nebudu tvrdit, že některé dílčí okamžiky přitom nejsou nasnímány vcelku citlivě a esteticky, ale domnívám se, že méně je někdy více (Ostatně osobně považuji za jednu z nejsilnějších milostných scén, které jsem kdy na plátně viděla, Chow Yun Fatův polibek na ruku Jodie Foster v závěru filmu Anna a král.). Absence uvěřitelných citů nenahrává ani dramatu, film je emočně plochý, i když se úporně pokouší o epičnost. Celý proces s Peyrakem, který mohl vytvořit mrazivou atmosféru, je prakticky vynechán. K vytvoření si vztahu diváka s postavami nepomáhá ani rychlý střih v úvodních seznamovacích pasážích filmu, sekaný téměř jako počítačová hra. Konečně snímek nefunguje ani jako parodie, protože na to je tu zase vtipu příliš málo, ačkoli např. ,, Dnes splním svou manželskou povinnost.“, Peyrak se svým koženým výrazem pronášející patetickým hlasem dabéra ,, Jde o vaši čest.“ či zmiňovaná Germontazova smrt mají jistý humorný potenciál. Za co tedy udělit nějakou tu hvězdičku? Za kostýmy? Angelika nevlastní žádné pořádné šaty na to, že se vdala za jednoho z nejbohatších mužů Francie, o otřesném svatebním kostýmu raději pomlčím stejně jako o jejích ostříhaných a obarvených vlasech (obojí z kategorie WTF). Kam se poděly např. ty slavné zlaté šaty, v nichž oslnila panovníka? Peyrak snad s výjimkou svého svatebního kabátu chodí skoro jako šupák, většinu času v dosti obyčejných šatech nebo jen haleně (kam se poděl ten vytříbený elegán z Toulouse?). To by nakonec tolik nevadilo, ale nesměl by být jako osoba tak nevýrazný. Pravda, král sice disponuje drahým oděvem, ale co je to platné při záběrech převážně na hlavu, kdy není pořádně vidět, a když v něm neumí chodit ani v něm nevynikne. Kostýmy ostatních jsou vesměs tmavé a působí tzv. na jedno brdo a celkově jako by na všech jen visely. Kostýmy využité Borderiem sice leckdy do dané doby úplně nezapadaly a očividně musel kvůli nákladnosti snímku občas brát, co ve fundusu měli, a využít i kostýmy ze svých dřívejších filmů (viz např. bývalý kostým Mylady de Winter pro jednu z dam v Toulouse), ale byly nádherné, až oči přecházely. Každý jeden byl originální, od kostýmů hlavních hvězd po komparz, a člověk nevěděl, kam se dívat dřív. A minimálně představitelé hlavních postav se v nich uměli i pohybovat. Se šperky ani účesy si v novém filmu až na jednu dvě výjimky nikdo starosti příliš nedělal, takže účesy z 60. let doplněné nejrůznějšími sponami a množstvím šperků i líčení s očními linkami nakonec paradoxně působí, jako by do lesku dané doby patřily více. (Ostatně ocenění jistě zaslouží v Borderieho snímku i dobově správné mušky na tváři.). Za lokace? Z českých hradů a zámků toho beztak není mnoho vidět. Francouzské renesanční skvosty a opravdové Versailles ve starším filmu přitom vyvolávají v člověku chuť udělat si výlet do Paříže nebo po údolí Loiry. Navíc Peyrakovo panství vypadá i v těch papundeklových studiových kulisách bohatší než zde. (Pravda, nějaký ten drahý brokát jako patrně jediný zástupce luxusu by se sem tam našel na polštáři, ale je to málo a potmě stejně opět není vidět.) Za casting? Angelika je žena příjemného vzhledu, docela hezká, ale bohužel musím souhlasit s většinou ostatních recenzentů, že také naprosto tuctová jako stovky jiných v katalozích modelingových firem. Rozhodně nejde o nejnádhernější ženu Francie či dokonce femme fatale, na setkání s níž nemůže zapomenout téměř žádný muž. Nerada hodnotím něčí vzhled, protože to není fér, ale ve chvíli, kdy je nesmírná krása hrdinky a její neodolatelné charisma základní premisou díla, to želbohu nelze opomenout. Ani ty oči nemá smaragdově zelené. Když už v ničem jiném, aspoň v tom se mohli tvůrci přidržet textu, když máme v dnešní době k dispozici barevné kontaktní čočky (Ostatně i Filip mohl být konečně blonďatý a Sorbonna bílá. Je to detail, ale třeba by se za to dala udělit desetina hvězdičky.). Stáří poněkud zvláštního a trochu neslaného nemastného Nicolase tu zhodnotili již jiní. Stejně jako stáří Peyraka, který kulhá jen, když chce, a v jehož případě by v pokračování v Novém světě po dvaceti letech Angelika prožívala konečné naplnění své lásky s čilým osmdesátníkem. Nic proti gustu, konečně v tomto směru jsem nikdy předsudky neměla, pravá láska nezná hranice a Peyrakův věk by alespoň v prvním díle snad nebyl ani takový problém, ale to by musel působit jako skutečně ,, někdo", opravdová a podmanivá osobnost, a ne jen jako vyžilý pirát (a ve scéně indické párty pomalu jako starý chlípník). Pro mě Gérard Lanvin prostě nemá absolutně žádné charisma, jakkoli je to jistě věc vkusu. S dominantněji, troufaleji a zároveň noblesněji působícím Robertem Hosseinem opatřeným Langmilerovým sametovým hlasem, který sice také není můj typ, ale vyzařovalo z něj totéž co z jeho postavy v knize, se nedá srovnat. Lanvinova takřka nulová mimika vyvolává dojem životem unavené osoby, který v češtině ještě doráží podobně mrtvolný dabing. Tím je ostatně opatřen i Desgrez, který je tu padesátiletým ustaraným mužem. Kde je ten usměvavý a sarkastický advokát, jenž po otci zdědil jen advokátský talár a dluhy, a o němž autorka napsala ,, Ten chudák chlapec neměl ani paruku, ale přes zjevnou chudobu vystupoval dost sebevědomě.“, ten ,, mladík, který byl serióznější, než se Angelice zdálo“, ten ,, mladý muž, pod jehož smělým pohledem se Angelika začervenala“? A kde jsou jeho nadhled a ironie, ,, elán, rázná povaha a jeho nezávislý a sžíravý duch“, které u soudu tak tryskaly z Jeana Rocheforta? (Mimochodem kam se vlastně poděl François Desgrez a kde se vzal v české verzi Bartoloměj Desgrez?) Chápu ale, že na některé recenzenty působí sympaticky, na mne ostatně taky, on v té celkové bídě totiž irituje diváka ze všech postav nejméně. I když si nejsem jistá, zda je to zrovna pochvala. Celkově se zdá, že tvůrci mají problém s věkem postav, neboť kdo má být mladý, ten je starý a naopak. Např. Flipot je dospělý muž, a ne dítě, Condé je pro změnu Angeličin vrstevník na to, že to byl on, kdo ji ještě jako dívenku poslal do kláštera poté, co ho veřejně obvinila z přípravy královraždy. A Colbert vypadá jako králův o nic důvtipnější kámoš ze střední, ačkoli měl být o 19 let starší. Ze zbylých postav zmíním už jen krále, který je rovněž zcela bez charismatu (Zajímalo by mne, co by řekli na tohoto přislazeného vladaře recenzenti, kteří označili šarmantního Jacquese Toju za teplého.) a navrch působí jako hlupák. Kde je jeho bystrý a pronikavý pohled, jímž dokázal číst v lidech, jeho vznešenost, elegance, vnitřní síla a tvrdost panovníka skrytá pod maskou společenské zdvořilosti, kde je rozhodnost a autorita Mazarinova učenlivého žáka? Zdejší Ludvík XIV. působí nevýrazně, takže mezi okolními postavami zcela zaniká. Opět srv. s Tojou ve filmu Angelika a král v jeho dokonale padnoucím oděvu pošitém diamanty a paruce, na níž bychom nenalezli ani jediný neposlušný vlas, který byl mezi svými dvořany nepřehlédnutelný. Už jen jak chodil a s jakou nonšalancí používal i tu hůl, jejíž nošení skutečný Ludvík povýšil na umění a učinil z ní módní doplněk. Ono to totiž netkví jen v oděvu. Konečně jak píše Golonová, král se např. na lov rád oblékal do obyčejných šatů, a přestože byl oděn mnohem skromněji než jeho doprovod, každý z jeho vyzařování a chování okamžitě poznal, že je to král. V Borderieho Markýze andělů je autorita vladaře patrná už při večeři v Toulouse, kdy propaluje Peyraka pohledem, a ještě více při jeho rozhovoru s Angelikou, přestože je v obou případech oblečen dost prostě. Ludvík v nové verzi je spíše jen vyplašený králíček, který se nechá poučovat mnohem autoritativnějšími a silnějšími muži. Zdejší Slunce prostě nezáří. Tak tedy za kameru? Není špatná, ale nikterak výjimečná, a v HD kvalitě se dnes točí už i televizní reklamy. Za hudbu? Nějak mi unikl jakýkoli krásný či strhující hudební motiv. Na rozdíl od Magneovy hudby, která je i patřičně epická (viz např. rvačka u Pont Neuf v Báječné Angelice). Za odvahu? Prznění dobré předlohy ze strany filmařů domnívajících se, že jsou lepší než autor (Poměrně častá choroba, že? Asi je vysoce infekční.), pokládám spíše za drzost a nedostatek soudnosti. Za snahu? To už je na tom kinematografie tak zle, že musíme z milosti udílet hvězdičky za snahu? I tomu Coppolovu nesmyslu, který také nemá se Stokerovou knihou skoro nic společného, se dala udělit hvězdička alespoň za originalitu několika mála vizuálních prvků, která jej zachránila před hozením do odpadu. Tento snímek je však jen typickým prázdným představitelem momentálně populární vlny a ve srovnání s Borderieho adaptací při vší její nedokonalosti, která díky své žánrové čistotě snad už kýčem ani není, je to kýč jak bič, jemuž zde množství hvězdiček udělují, jak se zdá, převážně lidé, kteří neznají původní sérii, nesnášejí ji, ,, knihu nečetli a ani to nemíní udělat“, nebo zcela výjimečně ano, ale její obsah si po letech už očividně nepamatují. Já ať hledám, jak hledám, nenacházím nic, za co by se dala udělit byť jen jediná. Možná za rukávy Nořiných červených šatů, které oproti Micheliným vypadají, že odpovídají době, byť je to potmě opět špatně vidět (Ovšem co zase ten divně rozevřený živůtek?), Peyrakův důl, který mi ve starém filmu připomínal spíše pískovnu než důl na rudu, a větší špínu Paříže. Ne, pořád je to málo. Ostatně i ta Paříž vlastně vypadá v Borderieho snímku věrohodněji, dokonce vykazuje aspoň v jednom případě inspiraci dobovými obrazy. Na rozdíl od ostatních recenzentů však rozumím potřebě natočit Angeliku znovu, vzhledem k tomu, jak mnoho Borderie změnil oproti knize a jak mnoho z románu vlastně nikdy natočeno nebylo, a nepokládám to za nápad hloupý jako spíše nerealizovatelný, neboť Rochefort či Toja a konec konců i Hossein jsou v podstatě nenahraditelní. Nicméně tento pokus je podobně zbytečná a plytká záležitost jako remake Fanfána tulipána a podobně ubohá a hloupá jako některé moderní adaptace Tří mušketýrů, americký Monte Christo či Cesta do středu země (1999), i když je pravda, že některé z těchto počinů jsou možná v tomto směru o něco silnější konkurencí. Nakonec ale musím uznat, že mne snímek přece jen emočně zasáhl, a sice vyděsil informací v titulkách, kde je pod scénářem podepsaná i Nadia Golonová, od níž čtenáři očekávají slíbené dokončení matčina díla. Upřímně doufám, že se na tomto filmovém kusu podílela jen minimálně a že se jejím jménem tvůrci pouze zaštiťují, protože kdyby mělo být Království Francie dopsáno v tomto duchu, tak bych snad byla raději, kdyby nikdy nevyšlo, nebo vyšlo jen v poznámkách jako u Tolkienových dodatků. No nic, jdu si spravit chuť starou sérií a možná i novou četbou románu. Kdo tak nemíní učinit a zajímá ho srovnání knihy a starého zpracování, viz můj, svou délkou i tam opět nepřehlédnutelný, komentář u filmu Angelika, markýza andělů. (29.12.2022) (méně) (více)