Láska na kari

Celý film je jeden velký útok na city, ale na to jsme u Lasseho už zvyklí. Příjemná romantická komedie na sobotní večer s odpudivou Helen Mirren, nacionalistickými Francouzi, kanadskou verzí Winony Ryder v dobách největší slávy a povedenou indickou rodinkou. Honba za michelinskými hvězdičkami může opravdu někdy trvat i třicet let, ale scénař si zasloužil krapet osekat, zvláště poslední půlhodina byla zbytečně zdlouhavá, když jsme stejně všichni věděli, jak to dopadne. (31.03.2015)

No ano, je to film, který pohladí po srdíčku a polahodí vašemu oku, když už ne chuťovým buňkám. Francouzská krajina je klišoidně malebná jak z katalogu, samozřejmě se tu jí jen to nejlepší jídlo (protože Francie) a ve středu toho všeho je mladý Ind nadaný kouzelnou mocí vaření. Nedělám si srandu, top vaření je tu pojaté jako jakási nadpřirozená schopnost, ne něco, co se naučíte pílí, talentem a léty praxe (zdravím Gordona Ramseyho). Ale přestanu být sarkastická a uznám, že tahle pohádka o kouzelné moci gastronomie a úspěšném boji s xenofobií francouzských snobů (a vidláků) mě bavila. Samozřejmě je to další Hallström točící knižní bestseller, ale to jsem věděla předem, takže má očekávání nebyla kdovíjaká. Solidní řemeslo, ale to filmové srdce tam prostě není. (23.02.2015)

Je tomu už dávno, co jsem naposled viděl tak neuvěřitelně příjemný film jako je právě Láska na Kari. Z xenofobního hlediska musím pochválit tvůrce, protože tady mi přišel sympatickej úplně každej. A hlavně ta Indická rodinka, která se s vervou nakvartýrovala do baráku naproti vyhlášené restaurace, aby si tam otevřeli svoji. Prostě to bylo neuvěřitelně odpočinkové. Příběhem počínaje, postavami procházejíc přes to, jak to bylo natočeno konče. A popravdě mi vůbec nevadilo, že film má 122 minut. Já si užíval každou další minutu a čekal, co přijde dál, protože ta Indická drzost v té jedné malé francouzské vesničce mě absolutně sejmula. Co už jsem ale nepochopil, tak fakt, jak v tomto filmu byli ztvárněni Francouzi...kór někde uprostřed francouzských vinic ve vesnici, kde je těžké nepotkat francouzského vidláka. A hle, ono na potvoru tam každej mluví Anglicky. Trošku záhadička. (10.12.2014)

The Hundred-Foot Journey splňuje vše, co si představuji pod pojmem sluníčkový film. Pohoda hustá, že by se dala krájet, herci do jednoho sympatičtí, křišťálově čistá láska byla přítomna taktéž a z těch mála vypjatějších momentů čiší takový klid, že ani nemáte potřebu držet hlavnímu hrdinovi palce nebo s ním soucítit, protože prostě víte, že všechno dobře dopadne a on se rozhodne správně. To je sice někdy na škodu, ale ne tady. No ale hlavně je tu spousta jídla, které ve mě vzbuzovalo reflexy Pavlovových psů a lednice plná vánočních pochutin mi najednou přišla šedivá a fádní. Jako bonus bych zmínil roli Helen Mirren, ve které tento symbol britského herectví ztvárnil patriotku Francie i francouzské kuchyně. Docela by mě zajímalo, jak se na to Frantíci tvářili. 80% (27.12.2014)

Když jsem před lety viděla Pravidla moštárny, byla jsem nadšená, připadalo mi, že Lasse Hallström vytáhl z předlohy to podstatné a zjemnil to podle vkusu amerického diváka s velkým vkusem. Potom přišla skvělá Čokoláda, která mi také padla do vkusu. Ale jak filmů přibývalo, stále více se vkrádal neodbytný pocit, že jde o filmové limonády pro většinového diváka. Vytrácela se jemnost a originalita, přibylo klišé. Láska na kari bohužel v tomto trendu pokračuje. Neurazí, nenadchne. (09.02.2017)