Učitelka

Už jsem Hřebejkovi příliš nevěřil, nic jsem od tohoto filmu neočekával, spíše jsem tušil další zklamání. Ale ne! Režisér vstal z polomrtvých. Na malém prostoru jedné školní třídy dokázal zobrazit základní atmosféru strachu, privilegií a handicapů socialismu. Je to věrné, realistické, mrazivé, je to výtečné. (08.01.2017)

Odpad naprosto s čistým svědomím. Marigold to napsal za mne. Herecké výkony křeč, asi dvacet lidí ve třídě je jen stafáž, zbytek hraje škatule a škatulky. Scénář je tak nápaditý, že po asi pěti minutách jsem si řekl, jak to dopadne a skončí, a ono to tak dopadlo a skončilo. Pravda, poněkud mne vylekal ten odposlech před barákem, ale naštěstí je scenárista vrtal a nijak s ním dál nepracuje, jen jako s veselou historkou. Přitom by mne docela zajímalo, zda skutečně všichni soudruzi by po takových odposleších s postojem soudružky učitelky souhlasili, byť měla sestru v Moskvě.Ono totiž, milé děti, i mezi soudruhy probíhal mocenský boj, a taková manda učitelka by se někomu politicky moc hodila. Ale jak říkám, to by scenárista musel umět používat mozek a přemýšlet dál a do hloubky, a vědět o svých postavách daleko víc, než je nutné pro panoptikální divadýlko z toho fuj fuj hnusného období totality. Hele, my měli na škole tři kované soudruhy, a jeden byl skvělý češtinář a mnohé mne naučil, ta druhá byla docela přísná, ale spravedlivá, když jsme nehaněli veřejně systém, a ta třetí sice byla mstivá, ale tak nějak na vlastním, malém písečku obsahujícím maximálně dva žáky celé školy, kteří jí navíc provokativně říkali paní učitelko, místo soudružko. U filmu se dokonce nudila i má manželka, která Hřebejkoviny docela může a k novým českým filmům má velmi, až někdy nezdravě tolerantní postoj. I když filmům - tohle byla regulérní slovenská televizní inscenace roztahaná na mnoho nudných a plochých minut. Během promítání jsem si vzpomněl, jak mne syn varoval, že tam bude asi hřebejkovský a jarchovský inťošsský humor. Byl tam. Inťošské vtipy, které v celém, spíše poloprázdném kině (v den premiéry!) pobavily akorát tu mladičkou dívku s brýlemi, co seděla za mnou. Jinak film začal docela dobře - prolínání dvou děj v jedné třídě, odhalování tajemství, co se stalo, ale odhalení přišlo příliš brzy a bylo takové... pitomoučké. Pak už jen sledujeme cimrmanské defilé postav, jež každá oddeklamuje svoje a jde si sednout, bez chuti, bez zápachu, bez napětí, bez větších vrcholů. Citové vydírání diváka přes dítě působí jak pěst na oko. Psychologicky zcela nezvládnuté, motivace postav nevysvětlené nebo nedovysvětlené, o paní učitelce vlastně nevíme vůbec nic, jen to, co tvrdí ona. Někteří rodiče určitě víc klouzali na hraně, kdy se nechtěli nechat vydírat a učitelku nemuseli, ale zas mysleli na své děti. Ti však žel nedostali slovo. Mno, už vidím ten slet intelektuálních mudrců, co v tom budou hledat paralely, symboliku a jinotaje. Přitom je to jen blbý. (21.07.2016)

Tak tomuhle říkám úderný scénář!! Dvojice Hřebejk/Jarchovský mě nezklamali. Spadla mi čelist, jakou krásnou mrchu si střihla sympatická Zuzana Mauréry! V poslední době jsem viděla filmy o šikaně většinou z chladného severu, kde je tak trochu podezírám z citového vydírání. Zatímco ty severské školní a vztahové filmy působí vykonstruovaně, tady jsem to baštila i s navijákem. Někdy si říkám, jestli má cenu vracet se do minulosti. Proč nevzít nějaké současné téma? Učitelka mi dala odpověď. Exkurze do minulosti je potřebná, pokud je s přesahem. Hodně rychle zapomínáme ... (19.12.2016)

Základnú školu som absolvoval za komunizmu. Také pizdy, ako je vo filme skvele vyobrazená a zahraná, sme na škole nemali. Ale zase piče iného druhu áno. Pamätám si (dejepisárka) : "To ako môžeš nosiť rozšnurované tenisky? Uvedomuješ si, že sme na socialistickej škole?". Otázka ruštinárky: "Čo máte doma vo vani? Asi zemiaky. Ako môžete mať za socializmu vo vani kromple? Ja Vás tu všetkých učím ruštinu a Vy si dovolíte do komunistickej vane dať zemiaky?! Tam sa máte kúpať!" Neodporúčania na školu. Podrobné dotazníky, ktoré za Vás vypĺňali učitelia, kde sa dalo napríklad dočítať, či máte doma viac ako 10 platní, ako 20, ako 30, ako 50, či viac ako 100 platní. Koľko odoberáte, časopisov, novín, koľko máte doma kníh, aký je žiak aktívny, ako je žiak aktívny pri výchove k socializmu. Tieto dotazníky o mne sa mi podarilo prečítať pri upratovaní v kabinete, kam nás raz neuvážene poslala triedna učiteľka. Poviem Vám, vtedy som si úplne pripadal ako v románe 1984 (ktorý som vtedy nepoznal) - že ako oni o nás všetko vedia (aj o tom čo si myslíme) - hoci sa nás nik na to nepýta. A verím, že niektoré z tých odpovedí v dotazníkoch, vypĺňaných triednou učiteľkou boli niečo za niečo. Najmä tie, čo sa týkali poznávacích schopností žiaka, jeho inteligencie a možností ďalšieho štúdia. Jednoducho zmapovaní ako ovce. Je to tak aj dnes? Neviem. Každopádne, učiteľka mi tie časy, kedy to tak bolo, veľmi trefne pripomenula. (23.06.2020)

Ďalší film dua Jarchovský-Hřebejk, ktorý môže zaujať nanajvýš divákov narodených po "revolúcii". Ďalší film tohto dua, ktorý sa vracia do bezpečných dôb minulosti napriek tomu, že smutný osud súčasného školstva poskytuje námet na množstvo zaujímavejších a potrebnejších filmov, než akým je Učiteľka. Nielen vo velebených a nedotknuteľných Pelíškoch, ale aj v tomto filme ma poburuje nepresný (a v prípade, že ide o zámer aj falošný) obraz doby. Zažil som obe doby a viem, že to bolo inak. Keď už tvorcovia dokázali pozháňať dobové predmety a vytvoriť tak presné dobové reálie, mali si dať pozor aj na vyjadrovanie a správanie sa postáv. Opätovne tá istá schematickosť, šablónovitosť, opäť figúrky pohybujúce sa podľa čudných pravidiel, opäť množstvo epizód, ktoré netvoria celok. Nemá zmysel oceňovať zopár veľmi slušných hereckých výkonov, ani mudrovať nad tým, či bolo nutné nechať pobehúvať po byte nahého zápasníka, posielať zvuk výstrelu do viacerých uší alebo záverečnými zmienkami o ďalších osudoch žiakov navodzovať falošný dojem, že ide o autentické osoby a ich osudy. Zmysel má iba vyjadriť celkový dojem z filmu, že tak, ako si Hurvínek představuje válku, tak si Hřebejk s Jarchovským predstavujú šesťdesiaty ôsmy aj osemdesiaty tretí rok. To im však nemožno zazlievať, každý máme právo na nejaké predstavy. Len keby na tie svoje predstavy neodčerpávali prostriedky použiteľné na iné a lepšie projekty a keby nimi nevytvárali v pohodlných mysliach mládeže upravený obraz o dobách minulých. (22.12.2016)