Milenci v roce jedna

“Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci.“ - Shakespeare. Něžný příběh obyčejné lásky v neobyčejné době. Nebylo to špatné, to rozhodně ne. Uvěřitelný příběh. Takový nenápadný, klidně plynoucí. Až moc klidně plynoucí na onu vypjatou dobu. A nezanechal žádnou stopu. I když, ne tak zcela. Marta Vančurová opět předvedla, že je jednou z našich nejcivilnějších hereček. Co dokáže ona zahrát jediným pohledem, na to jiným nestačí celý herecký rejstřík. Pavel Krofta, hlavní hrdina, ten se ovšem Viktoru Preissovi příliš nepovedl. Nerada to říkám, ale tak trochu připomínal Troškovy rozjuchané kladné hrdiny s úsměvem falešným jako pětník. To nadšení pro život se mu nějak těžko věřilo. Problematickou složkou filmu byla také hudba. Komorní, romantické klavírní nebo cembalové party, ty ještě šly. Sedmdesátkový jazzík se však do poválečné atmosféry naprosto nehodí a celé stavbě podkopává základy. Celkově se jedná ale o příjemný film, jímavý příběh, který ovšem nijak zvlášť za srdce nevezme. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (09.06.2015)

Souhlasím se vším, co je zde vyzdviženo. Nicméně celková atmosféra a zpracování mi jaksi nedovolí jít výše. Začíná to nekonečným procházením se zamilované dvojice, ke všemu skoro pokaždé na stejných místech, pokračuje to v přehnaném herectví Viktora Preisse či velmi opatrném ztvárnění jinak velmi dramatického, politického období a končí to u velmi slabé, atmosféru marně hledající hudby. Nebýt Libuše Švormové a její Olgy, která do snímku přináší potřebné drámo a takový skutečný nádech věcí minulých, které obě sestry prožily, mohl by se snímek odehrávat podstatě v jakékoli době a Helenina deprese i společenská odcizenost by mohla mít úplně jiné důvody. Poválečná atmosféra mi tu přijde jen jako takový obal a chvílemi jsem měl pocit, že se zde spíše vyzdvihuje práce filmařů než samotný základ toho romantického dramatu. Psychologii bych do toho již nedával, tak daleko film rozhodně nejde. Nemohu napsat, že se mi film nelíbí, ovšem téma, které se zde rozehrává, je na zpracování více než složité. Možná že spojení filmu DITA SAXOVÁ a tohoto v jeden by přineslo ten pravý skvost. (30.10.2013)

Keď už nič iné, tak českí Milenci v roku 1 je podľa mňa lepší film, ako talianske Nemecko v roku 0. Doba, kedy minulosť ešte nie je minulosť a nie je ľahké sa od nej odpútať. Nádej je však reálna, ale ako v ňu veriť? Dá sa to? Balíkov film pokladá podobné závažné otázky a zároveň je príjemným romantickým filmom s určitou dávkou melanchólie. Tieto dva prístupy sa myslím nijak zvlášť nebijú, ale zase sa nejedná ani o film, ktorý by šiel do väčšej hĺbky. Ale je to o mladých ľuďoch a tí sa radi nechávajú životom unášať a samozrejme, že robia dobre. (21.03.2017)

Navzdory námětu unyle nijaké. Můj problém s tímto filmem jsou herci. Marta Vančurová se mi nikdy nelíbila a herectví pro mě asexuálního Viktora Preisse jsem si začal cenit až v jeho zralém věku. Přidáme-li angažovaného nevýrazného režiséra Jaroslava Balíka, je nabíledni, proč snímek nezařadím do své topky. (28.04.2017)

Krásný dramatický milostný snímek s výborným obsazením rolí dvou milenců, ona je stižena hrůzami války, které prožila na vlastní kůži a on je stižen netknutostí svého přesvědčení a volnomyšlenkářství, ona poznala krutost reality, on si idealizuje realitu a vybásňuje svůj životní příběh, dokáží se tyto dvě individuality přijímat a souznit spolu...?!!! (22.02.2011)