Tarzanova smrt

„Lidi přeci nejsou zvířata, mezi lidmi nejsou přeci tygři.“ Nebo, že by tomu bylo krapánek jinak? Pro Wolganga von Hoppeho alias Tarzana v podání kouzelného "opičáka"  Rudolfa Hrušínského je čím dál tím složitější se v tom v lidském světě vyznat. Jeho výkřik, "lidi, co to děláte, lidi!", zní jako silné memento a to nejen v kontextu doby, ve které se film odehráva (předválečné nacistické Německo), ale vlastně v kontextu jakékoliv doby. Už jen pro toto poselství musím tento film ocenit, ač zejména bláznivou scénu, v níž se snad každý pere s každým, protože "tady jde přeci o naftu", bych si asi odpustil. (03.11.2021)

Z představitelů české sci-fi se ve filmovém světě uplatnil asi nejvíce Josef Nesvadba. Tento film je důkazem toho, že se tak až příliš často dálo s velmi proměnlivým zdarem. Sám, námět i jeho zpracování však mají do vysloveného nezdaru daleko. Prvotřídní Hrušínského - tehdy 41letého - v titulní úloze je opravdu mimořádný a snese srovnání se světovou špičkou. Obdobně i jinak méně známý herec divadla Na vinohradech Václav Sloup zde hraje jednu z největších rolí svého života. Avšak vliv tradice, v tomto případě se vyjevující i jako "macha", je tu znát. Citelně. Pro některé z nás až příliš citelně. (22.03.2008)

Podle názvu by si každý mohl myslet, že jde o smrt legendárního pána opic. I já jsem si to myslela a hned jsem byla vyvedna za svého omylu. Ovšem, tenhle film má s ním jen velmi málo společného. To se týká pouze osudů obou postav a tam také veškerá podobnost končí. Rudolf Hrušínský byl výborný. Tenhle nebude patřit k těm, které bych musela nutně vyhledávat častěji než je zdrávo. (24.02.2012)

Tarzanova smrt je vynalézavou a odlehčenou filozofickou úvahou o morálce. Nebojí se tragického pole důrazného naléhání a s ušlechtilou graciézností ukazuje rozpory a rafinované masky. Tarzan není podle fyzických parametrů symbolem úspěšného divocha, přesto je přesvědčivý a strhující ve svém seznamování se s civilizací. Společnost a pokrok slibují možnost blahobytu, ovšem opojné omámení mocí a bohatstvím handlují s upřímností a slušností na nejstarším tržišti lidské pokrytecké morálky. Ceny jsou různorodé a jsou hnány rozličnou ambicí a původem. Výsledek je rozkladný ve víře v lidskost ve všech možných případech. Hlavní postavou osobité filozofické úvahy je nalezený baron Wolfgang von Hoppe alias Tarzan (vynikající Rudolf Hrušínský). Jeho bezelstná bezprostřednost je mámena pečlivě zbudovanou maskou a pokojně unášena v optimistické nadšení a důvěřivost. Postupně snímané masky jsou nemilosrdné rány života a nelichotivý stav společenské morálky v mocenských hrátkách prodejnosti a prospěchu jsou pouhou záminkou a symbolem. Duševní rána je často nebezpečnější a rozvrácenost nitra nabývá rozměrů antické tragédie v její uhlazeně důrazné vznešenosti. Hlavní ženskou postavou je anglická vychovatelka Regina Smith (dobrá Jana Štěpánková) v cílevědomé cestě za vyšším posláním i osobního postavení. Chladnokrevná, panující, vítězící. Důležitou postavou je Wolfgangův bratranec a baron Heinrich von Hoppe (velmi dobrý Martin Růžek), ve vytrvalém tahání nitek a využívání dětinské důvěřivosti si snaží udržet své výsostné společenské postavení. Z dalších rolí: nadšený antropolog a šokovaný zachránce dr. Forejt (zajímavý Vlastimil Hašek), obezřetná ředitelka cirkusu (dobrá Slávka Budínová), poslušný SA-man (Miroslav Homola), neústupný Reginin šéf (zajímavý Karel Peyr), či tragický cirkusový klaun v původním středověkém posláním zábavy i odhalování pravdy pomocí jinotajů (dobrý Jan Tříska). Tragikomické filozofické zamyšlení uchvátí svou podobou a syrovým provedením. Nechybí nadhled, zvrácenost cynického osudu, hloubka myšlenky a podmanivé expresionistické podání. (04.05.2017)

Nesvadbova a Balíkova variace na osudy legendárního Tarzana z rodu Opů. Zatímco Edgar Rice Burroughs se svým hrdinou ujížděl do sci-fi, zejména v knihách propojených se světem Pellucidaru, Nesvadba parafrázoval základní příběh o ztraceném synovi lorda Greystoka jako setkání ztraceného barona Wolfganga von Hoppe s lidskou nenávistí a chamtivostí. Nešvary jsou personifikovány jako boj mezi anglickou agentkou a německým nacistou. Bohužel formální manýrismus 60. let je natolik agresivní, že se v jádru zajímavý námět ve výsledné podobě stává jen etudou na mnohokrát viděné a mnohokrát inscenované situace. Hrušínský by mohl být vskutku atraktivním Tarzanem, ale chtělo by to jiné režijní vedení a jiné finanční možnosti, aby bylo možné navštívit skutečnou džungli. A samozřejmě, uvěřit Janě Štěpánkové femme fatale je zhola nemožné, stejně jako je nesmysl tolerovat ty nekonečné geometrické honičky s nepřijatelným hudebním doprovodem. (29.08.2020)