Osudový dotek

Pripájam sa k táboru ´12 monkeys pre teenagerov´. Skutočne výbornú prvú tretinu filmu, kedy divák nechápe koľká bije a jej režijne výborne podanú atmosféru pochová zvyšok filmu. Už pri prvej zmene na „dokonalý pár“ sa tejto dokonalosti snaží film prispôsobiť i výtvarnú štylizáciu do príšerne pastelových farieb, následná zmena vedie k fincherovsky temnej štylizácii obrazu (pritom je zábavné si uvedomiť na ktoromže filme to deti boli v kine). Tieto kontrasty však pôsobia príliš okato a v spojení s ukazovaním mazania minulosti po každej zmene mi dávajú pocit, že tvorca zo mňa robí vola. Vadili mi aj niektoré stereotypné klišovité záležitosti spojené s prostrediami v ktorých sa hlavná postava v priebehu filmu pohybuje. V Kutcherovi vidím stále rovnakého Kelsa (That 70´s show), táto rola je podľa mňa nad jeho možnosti. Amy Smart je typická americká fabrikovaná nevýrazná blondýna , ale vzhľadom k širokému spektru polôh, ktoré jej scenár umožnil tu jednoznačne hrá prvé husle. Prirovnávanie k vážnym počinom v oblasti časových paradoxov nie je namieste. Viac než časovými paradoxmi tento film zaváňa starou myšlienkou subjektívneho idealizmu a síce, že ´svet je len v mojej hlave´. Pokiaľ si tiež budete prísne strážiť princíp kauzality, celý film vám pokazí jeho koniec. Totiž, takýmto zásahom by jednoducho nemohlo dôjsť k poslednej scéne na ulici, pretože príčiny prvého vývoja udalostí by neboli odstránené dostatočne (otcova pedofília a Tommyho agresivita), čo by malo za následok vývoj Kayleigh skôr smerom k znudenej čašníčke. Butterfly effect teda odporúčam skôr milovníkom popcornu než serióznym scifistom a druhý raz sa naň určite nepozriem 6/10 (23.12.2006)

Osudový dotek mě dostal, protože takhle originální a navíc skvěle zpracovaný nápad není často k vidění. Od první minuty nevíte na čem jste. Film má spád, a když už to vypadá na happy end, stačí jeden střih, karta se obrátí a vám dochází, že snaha o změnu minulosti se nevyplácí nikomu. Film je jako jízda na horské dráze. (28.08.2009)

Ano, všechny výtky na adresu tohoto filmu jsou možná oprávněné. Ano, vypadá to jako puberťáckých Dvanáct Opic. Ano, je tam hromada nesmyslů. Ale kolik hvězdiček dát filmu, který mě bezevšeho úplně převálcuje, jehož tempo a atmosféra je natolik vražedná, že stejně přestanete přemýšlet, proč to a proč zase ono? Škoda jen toho konce který mohl být lepší v režisérské verzi. Bohužel to byl právě konec, který mi tak trochu navodil pocit, že to byl přeci jenom film pro jednu cílovou skupinu. Naštěstí velkou devizou byl kvalitní nápad a originální zpracování. Konečně se Kutcher zmohl na něco čemu se říká herectví. A jelikož se mi ten alternativní konec zdál lepší, tak ZDE je to na posouzení všem. (22.08.2006)

Po prvním shlédnutí se OD rázem vyšplhal do mé top 75 všech dob (75 proto, že za každej rok mýho oblíbenýho filmovýho období mám jeden top film a někdy to bylo docela perný vybírání, přestože nové tisíciletí mi příliš práce s výběrem nedává). Mám rád časové paradoxy a hrdiny, kteří se snaží zachránit svůj svět a dojít štěstí s milovanou ženou. Tady je to podpořeno ještě solidními hereckými výkony a rychlým dějem, kterému nechybí zajímavý příběh a neobvyklá zápletka. Ke konci sice jde celou hodinu předtím pracně budovaná logika drobínek do háje, ale v té chvíli mi to už moc nevadilo, protože tak povznášející a zábavný majstrštyk jsem už moc dlouho neviděl a prostě mi to bodlo. Navíc tak zábavný a povznášející kus natočený dokonce deset let pSs (po Statečném srdci). Nedivím se, že do toho Kutchera vložil tolik prostředků, práce i přemlouvání. Vyplatilo se mu to. A to že pro roli své lásky získal Amy Smart filmu taky dost prospělo, protože je to prostě roztomilá pusina :) A takové malé upozornění pro všechny (a navíc i spoilerové varování). Tento film má tři možné konce, které tvůrci natočili. Jeden dobrý (žijí spolu šťastně až do smrti), druhý neutrální (žijí, ale ne spolu, šťastně až do smrti) a třetí špatný (přinejmenším jeden z nich žije šťastně až do smrti). Nejsolidnější zážitek z tohoto filmu budete mít s tím špatným, který je v režisérské verzi. (18.08.2007)

Jak ochránit lásku? Zabít ji. Jak zabít historii podle Raye Bradburyho? Zašlápnout motýla do bahna. Jak zabít divákovo kritické myšlení? Zabalit tisíckrát viděné do přiměřeně pohledného obalu a ovázat pentlí o lásce osudové jako pohled Medúzy a dotek... medúzy, ne motýla. Neobeznámena s filmografií Ashtona Kutchera (a bez potřeby zvedat si sebevědomí verbálními kopanci do lidí úspěšnějších než já) a hodnocením na ČSFD jsem se bez předsudků a a očekávání mrkla a po mrknutí na ČSFD přemýšlím, kolikadenní pracovní neschopnost mě bude stát spodní čelist, která mě po tom pádu až do sklepa mezi klíčící brambory docela bolí. Dávno jsem se smířila s tím, že moje inteligence neodpovídá rodovým dispozicím zmíněným v předchozím komentáři a dosahuje právě tak té sklepní úrovně, takže mě fakt, že můj intelekt při zadání úkolu: "Koukej přestat chrápat a odpověz, co dělá v čestné dvoustovce film, co se skládá z jakž takž slibné první půlhodinky a zbytku sestávajícího z pastelového pekla, zvratů tak předvídatelných, že by je předpověděl i cvrček v kómatu, časových paradoxů tak průhledných, že moje nejnemravnější blůzka proti nim vypadá jako oděv speciálně navržený pro řád feministických jeptišek, logiky tak postavená na hlavu, že z toho bolí oči i mě, kterou kdysi při hodině výrokové logiky chtěla profesorka matematiky zavraždit, protože i vězení na Ďábelských ostrovech bylo podle jejích slov příjemnější než snaha mě něco naučit, psychologie na úrovni někde mezi telenovelou a průměrnou fanfiction, splácanin, s kterými by si 12 opic hrálo vybíjenou a Donnie Darko by si s nimi otřel... krev z nosu, hrdiny tak necharismatického, že se slovo charisma při jeho spatření dalo na útěk a zastavilo se s prosíkem u Michala Davida, aby ho vzal pod svou ochranu, hrdinky s hloubkou rozšláplé banánové slupky, po které právě v temné uličce uklouzla něčím velmi ošklivým nakažená prostitutka, přitažlivostí panáka ze slámy a vnímavostí mého kocoura poté, co se v nestřežené chvíli dostal ke zdroji pivní pěny, konce, při kterém si už scénárista natolik nevěděl rady, že nám pokaždé nabízí úplně jiný," padl na kolena, sepjal ruce a začal prosit: "Nech mě, já jsem jen takový maličký a bezbranný a na tohle nestačím, kdyby šlo o to, do jaký hospody dneska půjdem a o to, že když usnem, tak se nesmíme zapomenout probudit a že po nádechu musí následovat výdech, to už bych nějak zvládnul, ale tohle ne, to je moc těžké, to je hrozné, mě z toho všechno bolí a bojím se a chci k mamince, búúúú, áááááá...," nijak nebolí. Stará moudrost totiž praví, že člověk si zvykne na všechno a tak jsem si na to, že hodnocení některých filmů jaksi nepoberu, na debilní české názvy nejen některých, ale asi už většiny zahraničních filmů, a na to, že z nejednoho zdánlivě osudového doteku se vyklube jen zašimrání motýlích křídel na tváři a zůstane z něj v nejlepším případě vzpomínka na jedinou píseň, už docela přivykla, protože co naděláme, all of the stars are fading away. Některé až moc rychle. (01.07.2008)