Toman

Zdeněk Z. Toman je osobností poválečných dějin v Československu, o kterém například zmínka na školních hodinách dějepisu obecně nezazní. Osobně mi až do vzniku tohoto filmu o tomto člověku nebylo nic známo. Přesto pouhý výsek z jeho pestrého života vystačil na dvou a půl hodinový výpravný historický film, na kterém krásné zůstává jenom to zpracování a možná ještě tak retro atmosféra starých hotelů. Nicméně politické zákulisí prvních čtyř poválečných let, činů a zločinů (nejen) šéfa rozvědky, než došlo k onomu (ne)slavnému únorovému převratu, rozehrává mezi Tomanem a jeho spolupracovníky silné pohnuté drama, které mně na začátku chytilo a ani navzdory mnoha zdánlivě nudným politickým dialogům nepustilo. Vzhledem k závěrečnému vyvrcholení s osudovým útěkem, které bylo proti zákonu hned v několika směrech a povedlo se jistě i díky štěstí a náhodě, by bylo možné Tomana označit za vynikající napínavý thriller, kdyby nebyl natočen podle skutečných událostí. Ještě jedna paradoxní pointa přichází v doslovném komentáři, zejména zjištění, jak takový negativní (dobrá, tedy kontroverzní) muž mohl i kladně přispět k vývoji společenské situaci zcela v jiných koutech Země (Izrael), odkud se mu dostalo na dálku přestížní pocty. . . . Ondřej Trojan nepatří k režisérům, kteří točí jeden film za druhým jako na běžícím páse, ale náměty z národní minulosti, které si vybral (zatím) pro tři výrazné české filmy tohoto století, dotáhl pokaždé (a v rámci odlišného žánrového ladění) do vynikající podoby. Odcházel jsem tehdy z kina docela zdrcen z toho, co vše se v naší bývalé krajině dělo, ale současně obohatěn z filmu jako takového a nadchnut i hereckými výkony (z nichž mě zejména Jiří Macháček v hlavní roli velice příjemně překvapil). (90%) [Kino CineMax, Košice] (31.10.2018)

Není to vůbec špatný. Toman byl velmi zajímavá osobnost a ideální průvodce obdobím raného rozkvětu komunistické strany, protože on sám nepředstavoval zrovna vzorného straníka. Film je velmi pečlivý právě v obeznámení s tehdejší politickou náladou a aktéry a na ploše tří let pokrývá dostatečné množství zvratů a motivací, aby navzdory dlouhé stopáži nezačal nikdy nudit. A to i přesto, že příběh i režie působí až příliš mechanicky a přes upřednostňovaný popisný charakter komorní výpravy nezvládá děj zajímavě eskalovat - jedná se spíše o sled mnoha epizod, které spojuje titulní postava a jež tvoří komplexní studii komunistických praktik, ale už ne silný příběh jednotlivce, na nějž jsem byl navnaděn spíše (ten se dostává výrazně ke slovu až v závěru, kdy už jsou všechny předešlé linie uzavřeny nebo odvedeny do nepodstatných odboček). Škoda té tendence všechno zjednodušovat (jeden příklad za všechny - divné představovací titulky), aby se stihlo podat tolik informací, protože Trojan měl jinak koncept dobře zmáklý,. Líbilo se mi, že se nechce podřizovat komfortu diváků, kteří viděli příliš amerických životopisných filmů, a zaujalo mě vykreslení nejednoznačného, emocionálně odtažitého Tomanova charakteru (který Macháček svým strohým herectvím neobohacuje, ale kupodivu ani neshazuje). Ve výsledku silnější 3*... (04.10.2018)

Toman je zde jen kamínek v mozaice poválečné politiky, jednu z mnoha tváří na kancelářských setkáních, jednáních, společenských akcích. Hovoří s Klementem Gottwaldem, s Rudolfem Slánským, s Janem Masarykem a desítkami jiných aktérů doby, opatřených vždy pečlivými podtitulky se jménem a funkcí jako na historickém tablu. Místo osobního dramatu se odvíjí chodící mluvící encyklopedie druhé půle 40. let v oparu schůzovního cigaretového dýmu. Přitom právě a jedině Zdeněk Toman je nosnou, protože málo známou a kontroverzní postavou, s níž by se daly dělat divy. Ať už pracoval pro exilovou vládu v Londýně, kde si vybudoval obchodní kontakty, repatrioval za patřičné „všimné“ občany v Užhorodu, sháněl jako šéf zahraniční rozvědky pro komunisty pokoutně závratné sumy na volební kampaň, nebo – opět za úplatu – pomáhal deportaci židovských uprchlíků přes naše území, vždy myslel na vlastní kapsu. Ale dost možná – což bohužel z filmu není patrné – se při tom musel báječně bavit vlastní obratností, nepostradatelností i mocí zákulisního hráče, jenž si na každého vede tajný spis. Je tu banální putování mezi manželkou a milenkou včetně zběžných sexuálních scén. Odstředivý tok vyprávění včetně černobílých archivů se blíží spíše hranému dokumentu či popisné rekonstrukci událostí než dramatickému osudu jednotlivce. Je to důkladné, zevrubné a únavné v čele se stokrát již slyšeným Gottwaldovým projektem po návratu od prezidenta z Hradu, nemluvě o skutečnosti, že bezmála dvě a půl hodiny stráví divák s vesměs nesympatickými lidmi. V komunistické galerce není komu stranit ani o koho se strachovat, Tomanovi chybí silný protihráč – i za cenu smyšlené figury. Přitom po stránce filmařských řemesel jde o projekt poctivý, nešizený a vyčerpávající – i když v obou významech slova. Zvolená metoda zkrátka produkuje naučnou nezáživnost, a když se v poslední půlhodince začne smyčka utahovat, pozdní nástup rodinného thrilleru už se s očekáváním nutně míjí. (13.04.2020)

Silné téma, mizerná filmařina. Ten úvod, prvních asi dvacet+ minut, vypadá jak rozhlasová hra mixnutá komiksem. Postavy na plátně deklamují životopisná data, fakta, údaje, které nestíhám pobrat, aby se pak začalo objevovat množství dalších postav, označených jako v komiksu vždy popiskem. Až se mi u anglické služebné chtělo zvolat, jak to, že u ní není popiska, kdo to je? Popisky má všechno - který je měsíc, pokud bychom to třeba podle sněžení sami neodhadli, který je rok, že jsme v Praze, že se díváme na pohřeb Jana Masaryka... Vypadá to celé jako komiksové leporelo o tehdejší době. Hodně se využívají dobové záběry, případně Macháček alias Toman se veze jednou v Tatrovce po mostě směrem ku Hradu, a v dalším záběru od Hradu. Jinak převažují interiérové scény, takže film spíše připomíná televizní dvouapůlhodinovou inscenaci. Výprava je sice velmi dobrá, ale někdy si tvůrci moc námahy nedali a třeba ložnice ve vile Tomanových vypadá nemlich stejně jako ložnice, když ještě bydleli v malém bytě. Všechny tyto berličky a filmařské nedokonalosti nabourávají jakoukoliv možnost soustředění se na příběh. I když, ono to žádný příběh nemá. Přestože jsme postavami ve filmu zcela zahlceni, nevíme o nich nic. Tomanova sestra se například příhodně mihne, jen když je to potřeba. Přestože Toman spoustu lidí v podstatě vydírá, ti s ním rádi chodí na večírky a debatují. Celé čtyři pětiny filmu pak sledujeme sled scének, u nichž je sice popiska s datací, ale je to jedno, kdyby se ta z března odehrála v dubnu, návaznost bude stejná. Přestože se zdá, že má Toman rozjetou širokou mafiánskou síť a všude možně spolupracovníky, ve výsledku vidíme jen, že občas zajde za jedním židovským překupníkem a párkrát využije nějakého důstojníka k převozu diplomatického lupu. Spoustu věcí se člověk dohaduje - drží ho nad vodou, protože skutečně potřebují věci, které on šmelí? Nebo proto, že na každého něco ví? A jak se k těm informacím dostává? Jaké má styky se zahraničím? Jak to, že on mluví perfektně česky, a manželka ne, přičemž mají pocházet z podobných oblastí? Otázek se každou chvíli vynoří spousta. Film tak v podstatě dělají (a na nich stojí a padá) závěrečné titulky (sic!), které uvedou většinou známé mrazivé souvislosti k již viděnému. Mimochodem, kdyby se to celé soustředilo na židy v komunistické straně a jejich aktivity (a že jich bylo!), ne jen na jednoho člověka, jakoby jiných židů ani nebylo, možná by to mělo zajímavější feeling. Což je další paradox tohoto filmu - on je totiž současně protižidovský i prožidovský. I když ten konec trochu dělá dojem, že si chceme vyrobit vlastního Schindlera i s jeho negativními vlastnostmi. Navíc skutečně silné a dramaticky obsažné historické vrcholy (únor 48, smrt Jana Masaryka) jsou ve filmu podány zcela nedramaticky a selankovitě, jako by o nic nešlo. (03.12.2018)