Zlatí úhoři

Od výrazných sportovních knižních reportáží (DUKLA MEZI MRAKODRAPY) se Ota Pavel v druhé polovině šedesátých let posouval do pomyslných pater "vysokého umění". Půvab "Poberounčí" české "Medvědí řeky" mu učaroval již jako chlapci a jako kdysi Božena Němcová se i on v tušeném čase blížící se předčasné smrti se do tohoto svého "lusthauzu srdce" vracel, aby tu čerpal sílu pro vedení svého beznadějného boje. Vstoupil přitom - mimoděk a určitě neúmyslně - na nejvyšší piedestal české literatury a z údolí Berounky učinil další nesmrtelný kraj českého duchovního Panteonu. Filmové ztvárnění (Ota Pavel byl s Kachyňou spoluscénáristou filmu) to všechno dokázalo uchovat a navíc zživotnit prostřednictvím dvou velikánů české Thálie. Psát o jejich výkonech a snažit se postihnout jejich kvalitu unaví - také dělostřelba všech myslitelných superlativů dokáže vyčerpat posluchačovu či divákovu pozornost. Svět mládí, jeho nepomíjející svěžesti a čerstvosti postřehů z postupného objevování krás světa, je tu uchován ve svém dalším neopakovatelném ztvárnění. Zdá se, že nejen pro dobu svého vzniku. Je nepochopitelné, že jistý tip série např. NOSTALGIE zůstává doposud mimo zájem tvůrců DVD našeho národního hraného filmu. (30.12.2007)

Téměř pohádkově laděný příběh, moc pěkně natočený, po herecké stránce velmi potěšující, včetně malého prdelky, v kontrastu se smutným válečným dramatem. Rybaření má svůj půvab, zvláštní kouzlo, které se tvůrcům podařilo zachytit (kamera i hudba výtečná) a předložit divákovi nejen jako pocit slasti, zároveň i jako možnost bytí a srovnání s lidským životem.. "za chyby se platí smrtí".. (20.09.2019)

Ota Pavel patří již dlouhá léta k mým nejoblíbenějším autorům. A jeho nezapomenutelným poetickým i realistickým způsobem popsané příhody jeho mládí (podobně jako u "Smrti krásných srnců") dovede nesmírně poutavou formou převést do filmové podoby právě jen Karel Kachyňa. A spolu s perfektním výběrem ústředních hereckých postav a hlavně nezapomenutelných hereckých výkonů (Hrušínského, Menšíka, Mikoláše ("Prdelky") i dalších) vzniklo dílo, které oprávněně patří ke klenotům tehdy československé kinematografie stejně jako dílo Oty Pavla patří ke klenotům československé literatury. Přesto, že Heřmánkův tatínek a Vančurové maminka ve "Smrti krásných srnců" jsou rovněž nezapomenutelní, u mne těsně na body celkově vede toto komornější televizní zpracování Pavlovy předlohy. Sportovní terminologií (Ota Pavel měl sport také nesmírně rád) možná v technické hodnotě (příběh) vedou "Srnci" ale v uměleckém dojmu a celkově pro mne "Zlatí úhoři". (24.05.2017)

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)

Podobný snímek jako pozdější Smrt krásných srnců. Postava Pana Proška a jeho psa je totožná jen tady je on sám ,kdežto v dalším snímků má 5 dětí. Co mě na tomhle snímku zarazilo ,jak je možný ,že "Prdelka" nenosí židovskou hvězdu? Kdežto jeho bratři ji měli! Nejsilnější scéna je ,když chlapec povídá matce "já vím kde jsou bráškové a tátínek v koncentráku a mají hlad,Maminko ,že je tam nebijou?" přitomhle je asi na měko každý znás. Karel Kachyňa natočil krásný snímek z nádherně nasnímanou přírodou a skvělým obsazením. V.Menšík a R.Hrušínský těžko říct ,který z nich podal lepší výkon. (30.12.2007)