Imperial and Royal Field Marshal
Režie:
Karel LamačHudba:
Jára BenešHrají:
Vlasta Burian, Theodor Pištěk, Helena Monczáková, Máňa Ženíšková, Jiří Hron, Čeněk Šlégl, Jan W. Speerger, Jindřich Plachta, Ivo Richard Stuchlý (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Ačkoliv populární pražský divadelní komik Vlasta Burian byl častým hostem ve filmových ateliérech ještě v době němého filmu, teprve zvukový film dokázal úspěšně využít mnohostrannosti a výjimečnosti jeho talentu, jehož nedílnou součástí byl slovní projev, muzikálnost a nesporné nadání k imitacím všeho druhu. Hned jeho první zvukový film z roku 1930 C. a k. polní maršálek, který režíroval Karel Lamač, se stal hitem. Diváci se hrnuli do kin nejen proto, aby z plátna uslyšeli českou řeč, ale hlavně aby uviděli a uslyšeli Vlastu Buriana, který zde přesvědčivě dokazoval, že teprve dar řeči z něj dělá prvotřídního komika a znamenitého herce. Předlohou filmu se stala fraška E. A. Longena, komedie o setníku Františku Procházkovi, který využije situace a vyzkouší si maršálskou uniformu. Je tak považován za vrchního velitele rakouské armády a způsobí u zapadlého útvaru v Haliči nevýslovný poprask. Filmový přepis překypoval situační komikou i slovním vtipem, umocněným režijními nápady. Film přesvědčivě dokázal, že čeští tvůrci si rychle osvojili nejen novou technologii, ale že našli i adekvátní filmovou řeč. Umělecký úspěch se zde snoubil s mimořádným úspěchem technickým i diváckým. (Česká televize)
(více)Recenze (104)
Lamač se od začátku filmu satiricky pouští do vojenské vrchnosti a celého vojenského systému. Zobrazuje člověka, který vyšoupnut z celého sytému rozkazů a nařízení prožívá "životní krizi, ze které se může dostat jenom návratem k vojenské službě. Ve své kůži se cítí jenom sám ve svém poslušném světě nebo mezi kumpány v hospodě, kde se zachovává určitý systém, ve kterém je nahoře. Poté se mu naskytne se mu příležitost ještě jednou obléct uniformu a splnit si své sny... Film ukazuje určitou hloupost celého vojenského systému, ukazuje neupřímnost a pouhou formální stránku mezi vojáky. Nejvíce se pouští do samotného velení, a to už titulní písní, nebo třeba hláškou : "Diť nemůžu mít rozum když jsem polní maršálek." Snímku samozřejmě převažuje humorná stránka, a tak veškeré rýpání a odsuzování je zobrazeno humornou formou. Tím chtěl podle mě autor ukázat, jak přílišná snaha o podbízení nadřízeným působí humorně. Motiv záměny není u Buriana ničím novým (Přednosta stanice, Revizor), jeho herectví je opět skvělé. 75% ()
Trochu mě překvapilo, jak nízké hodnocení tahle komedie s Vlastou Burianem má, hlavně proto, že je to alespoň podle jména jeden z těch filmů, které si s Vlastou člověk obecně spojí. Osobně se mi ale film zamlouval, protože Vlasta tu má zase jednou parádní hlášky, nemluvě o tom, že ta titulní písnička je prostě nakažlivá. ()
Film využívá již "klasické" zápletky z Gogolova Revizora. Vlasta Burian představuje penzionovaného vojáka, který přijede navštívit svého synovce a je tam mylně pokládán za polního maršálka provádějícího vizitu. Jedná se o jeden z prvních československých zvukových filmů, zvuk včetně hudby byl natáčen kontaktně. Zároveň vznikaly dvě další jazykové verze - francouzská a německá. Z filmu mám dojem hrozného amatérismu, je vidět, že se zvukovým natáčením neměl štáb žádné zkušenosti. Film je zásadní dílo naší filmové historie, ale jinak se mi nelíbil, Vlasta Burian mi svým projevem nikdy moc nesedl. ()
Vlasta Burian je naprosto dominantní postavou našeho československého prvorepublikového filmu. Jeho herectví mám velmi rád, a proto děkuji tvůrcům filmu C. a k polní maršálek, že jej právě pro zvukový film objevili. Zdaleka to není jeho nejlepší snímek, ale někde se začít muselo. Na celém filmu je vidět, že se tvůrci se zvukovým filmem teprve seznamují. Jinak má celý film tradičně banální zápletku, Vlasta Burián všechny okolo přehrává a zbytek jen sekunduje. ()
Galerie (21)
Zajímavosti (15)
- Natáčení probíhalo v Benediktánském a Břevnovském klášteře. (M.B)
- Počnúc týmto filmom patril Vlasta Burian (František Procházka) k najlepšie plateným hercom, jeho honorár bol sto až stotridsať tisíc korún. (Raccoon.city)
- Film je považován za třetí zvukový film v ČSR. Prvním je až dodatečně ozvučený Tonka Šibenice (1930). Druhý v pořadí je film Když struny lkají (1930). (Dzonysek)
Jsem si vědom, že mezi Burianovými veselohrami existuje jakási obecná kvalitativní stupnice poměřovaná tím, jak úspěšně odolaly jednotlivé tituly zubu času. Zároveň se však domnívám, že fenomén Burian funguje na principech vymykajících se běžným hodnotícím kritériím. Pokud je možné zahrnout Burianův film superlativy, je to většinou zásluhou vyzkoušené předlohy, případně vhodného filmového námětu, a přiměřeného režijního vedení. V případě, že nejsou splněny tyto podmínky, a film je mizerný, nic to nemění na tom, že Burian je takřka bez viny. Typickým příkladem Buriana "ve formě" je pro mne právě C. a k. polní maršálek. A to hned z několika důvodů. Předně je Maršálek první stoprocentní zvukovou veselohrou a také prvním filmem, který udělal z Buriana filmovou hvězdu. Pominu mimořádný divácký úspěch, který vyvolal famózní nástup mluvícího Buriana na stříbrné plátno, podstatné je, že Vlasta Burian, v té době již osobnost českého divadla, představil, co od něj mohou čeští režiséři a diváci do budoucna čekat. Slovní ekvilibratistiku využívající zkomolenin, dokonalé mimické i hlasové schopnosti, narážkový humor, a také to, že nejlépe se cítí v adaptacích her vlastního divadla. Jinými slovy nabízel svůj standard, který mohl být využíván jak v dobově nadprůměrných komediích, tak v lidových veselohrách. - "Feldtrunk, klášterní tajemství... Poslušně hlásím, že jsme měli k obědu šunknflekle, takže asi budeme mít plný břicho čtverečků. Paní obrstová si objednala jelito, a to bude jako štucel... Taky musím nahlásit, že nám chcípnul kanár. On měl místo jedný nohy sirku, ergo protézu, chudák přiletěl nad kamna, škrtnul o plát a uhořel..." To, že film je natočen z dnešního pohledu jednoduchými prostředky, je způsobeno po technické stránce možnostmi doby a financemi, které se vydávaly na spotřební žánr, jakým veselohra bezpochyby byla, a také neochotou riskovat přesun z komorního prostředí, takže Maršálek může místy působit opravdu příliš divadelně (komorní prostředí zůstávalo zachováno i v jiných Burianových filmech, ale především zásluhou Martina Friče se s ním začalo pracovat více filmově). To, že herci a herečky až na vzácné výjimky (Pištěk, Šlégl) selhávají, je vzhledem k přechodu ke zvuku pochopitelné, ale příliš to nevadí, protože Burianův sólový výstup přihrávače nepotřebuje. V neburianovských scénách je nepochybně vidět tradici české němé veselohry a nadbíhání diváckému vkusu (nezbytné milenecké duo, za každou cenu komická postava sluhy Sepla, rázná manželka a bojácný manžel, jednoduchý slovní humor - "Místo Medák řeknu Bábrle...eeEbrle"). Oproti pozdější praxi, kdy se v ději znenádání objeví hudba a hrdina začne zpívat, je zde ještě prostor pro píseň připraven, např. když chce pravý maršálek zazpívat píseň, pro kterou byl Procházka poslán do penze, zrovna přichází polní kapela, kterou si Procházka již předtím objednal, aby ho touto písní vzbudila. U mě tento film vyhrává mimo jiné i dokonalým vystižením rakouské armády, na jedné straně zesměšňujícím, ale přitom v podstatě vycházejícím z pohledu rakouského důstojníka (nutno říct, že Burian hraje za sebe i za uniformu). "Škyt. To si asi na mě vzpomněl pan Kriegsminister ve Vídni. - V celý armádě byli dva vynikající vojáci, to byl Evžen Savojský, ten umřel...mě penzionýrovali... a teď tam nemají nikoho!" To, že se Maršálek stal první zvukovou veselohrou a že jím Karel Lamač "objevil" Vlastu Buriana, lze považovat za štědrý dar dějin. A fenomén Burian pak způsobuje, že tuto veselohru lze sledovat neustále, aniž bychom si připouštěli takové detaily, jako že uniforma, která Burianovi tak perfektně sekne, by na svém původním nositeli - pravém maršálkovi, představovaném Josefem Hořánkem, mírně visela. () (méně) (více)