Haškovy povídky ze starého mocnářství

Patrně nemá širší smysl polemizovat o Haškově literární nadproduktivitě, která se musela logicky odrazit i na kvalitě často improvizovaných a svým způsobem náhodně sesmolených textů, jimiž si zajišťoval existenční status. Na druhé straně je nutné přiznat Haškovým povídkám charakteristický rukopis, utvářený znechucujícím stanoviskem k rakousko-uherské monarchii, výborně karikující mentalitu měšťanské společnosti přelomu devatenáctého a dvacátého století, jejíž banalitní a pletichářské tendence okupují v nemalém měřítku i současnost. Jak jinak si lze vysvětlit nadčasovou aktuálnost příhody nazvané Schůze obecního zastupitelstva v Mejdlovarech, kde o pomyslném výběrovém řízení na místo venkovského policajta rozhodují úplatky, pokoutní intriky a vzájemné vlichocování, podobně jako se v povídce Polévka pro chudé děti pokouší degenerovaný šlechtic velkodušně vyhovět dobročinnému účelu, aniž by si uvědomoval směšnost celé, fiaskem zakončené situace. Nepominutelným a v rámci hrané tvorby padesátých let poměrně zásadním faktorem zůstává celková absence tzv. povídkových filmů, jejichž trend se v Československu v protikladu se světovou kinematografií začal objevovat až v poválečném období (prvním filmem tohoto typu byly Fričovy Čapkovy povídky). Samozřejmě, realizaci byla věnována nemalá pozornost vládnoucích špiček, které usilovaly o plnohodnotné naplnění Haškova úmrtního jubilea, ovšem o celkové absurdnosti nejlépe svědčí původní (a vzápětí jednohlasně odmítnutý) pracovní název Býval svět jako květ (v německy mluvících zemích byl film promítán pod názvem Gute Alte Zeiten / Staré dobré časy). Naprostého maxima dosáhly výkony plejády vynikajících hereckých osobností, kteří se v rámci svých miniaturních drobnokreseb vyšplhaly až na pomyslný herecký Olymp. Výborně odstíněné tu jsou jednotlivé typy klasického herectví; Smolíkův portrét dětinského knížepána nebo Fialova vězeňská kreace uzavírají mohutnou pyramidu, podpíranou zčásti Peškem, Marvanem, Vojtou, Pivcem, Plachým, Záhorským, Filipovským, Baldovou, Šejbalovou a dalšími. Připočteme-li k již jmenovaným veličinám jistě nemalý umělecký vklad tehdy mladého Oldřicha Lipského, vzhlíží k nám důstojný a dnes stěží překonatelný pomník Haškova génia, směřovaný svým nesmlouvavým satirickým tónem nejen k odkazu minulosti, ale především k úsvitu budoucnosti. (09.10.2010)

Jedna z komedií, které se neokoukají. Zvlášť ta první povídka o knížeti pánovi (koho pak mi ten kníže připomíná), jak vařil chudým dětem polifku. Smolík je nepřekonatelný a Vojta mi skvěle přizvukoval.Druhá povídka má hlavně výbornou pointu, třebaže čtenáři Haška znají volbu obecního strážníka v Mejdlovarech velmi dobře. Opět skvělí Pivec, Plachý a Řepa. Klasická povídka o panu Tenkrátovi, který musel jako úplatek za své povýšení vzít si zbouchnutou dceru pana šéfa, už tolik nevyzněla. Konečně Eman Fiala jako ministrant a Filipovský jako vězeňský kněz, který chtěl taky stávkovat... Taková drobnost - v té povídce z Mydlovar se mi líbilo, jak se tučný jemnostpán rád sytil... Však na církev měl Hašek taky spadeno. Co by napsal k dnešku, to by mu nikdo neuveřejnil... (18.04.2016)

Nemyslím si, že - na rozdíl od mnohých zapisovatelů - se tímto filmem udělala Haškovi dobrá služba. (Pár knih s Haškovými povídkami trvale k dispozici v kadiboudě na zahradě mi dělá mnohem větší potěšení.) Dobré obrazy se u Haška zjevují ze slov, nikoli z rozmáchlých gest, křiku, komolení slov (myslím si, že žádný kníže nemluvil tak debilně...) a podobně. Také podezírám dobu, že Haška zneužila pro své agitační záměry, jak tomu bylo u skro všech filmů této doby (dementě satirické útoky na aristokracii, buržoázní zastupitelské orgány, chuligány, kněží, patriarchální rodinu atd.). Stejně tak režim výběru povídek se řídil spíš prospěchem než kvalitou. Ale co, klidně se smějte, jen je třeba vědět s kým a proti komu. Pozn.: Na ukázku Haškov a (jemného) vtipu: "Potil jsem se a najednou udělalo se mně tak špatně, že nevěda, co činím, vyběhl jsem beze slova z jídelny, div nevyrazil dveře kuchyně, a hnal se zoufale na pavlač, kde našli mne skloněného přes zábradlí, ne jako hosta, ale jako člověka z rodiny, který chová se zcela nenuceně. Na hosta to bylo příliš hrozné, co jsem si dovolil... A dole na dvoře dva vepříci dívali se na mne okem vděčným a na ně pomalu mezi jinými padl i zlatý vlas roztomilé Markéty." (Trampoty pana Tenkráta, 1912) (17.02.2019)

Zfilmované čtyři povídky Jaroslava Haška, mezi nimiž jak v písemné, tak ve filmovém zpracování vynikají Trampoty pana Tenkráta. Zde je to třetí povídka. Tenkráta hraje Ladislav Pešek a hraje ještě většího ňoumu než v knížce. Tady se do svatby nechal dovléct. Nejlepší byl když vytahoval vlas z dortu. Podle mě je to jediná zfilmovaná povídka, na kterou se dalo dívat a bavila mě. Ty ostatní i vlivem stáří filmu už jsou slabé. V první povídce vyniká pouze František Smolík v roli knížete, a to tím jak se snaží mluvit česky s německy přízvukem. Druhá povídka je podle mě ta nejslabší. Zapůsobí v ní jen Jiřina Šejbalová, a to tím jak je narvaná v šatech, ze kterých jí málem vypadnou prsa. A poslední čtvrtá povídka je o odsouzeném Emanu Fialovi, který dostal tři roky za to, že ukradl chleba a teď nechce ministrovat. Zajímavá je jen ta krádež, když stál před obchodem a rozmýšlel se, zda má ukrást chléb či ne. [861. hodnocení, 33. komentář, 74%] (03.10.2019)

Z Haškovy tvorby považuju za nejslabší dílo Švejka, zatímco za absolutní špičku Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, které čtu pořád dokola a dokola. Povídky jsou tak průměr, některé skvělé, zvláště ty poválečné, většina průměrných, celkem dost slabých. Všechny se vyznačují velmi těžkou zfilmovatelností, což se projevilo i zde. Přenesené na plátno se jeví jako zdlouhavé, navíc se z nich vytratilo kouzlo, pokud tedy papírový originál vůbec nějaké měl (tím myslím zejména Utrpení pana Tenkráta, která se v písemné podobě řadí k těm nejlepším). (16.01.2016)