Barbar Conan

"That which does not kill us makes us stronger" Příběh samotný má své rezervy, ale těžko v tomhle směru očekávat a požadovat od barbarské legendy nějakou význačnou sofistikovanost. Rovněž herecké výkony, snad s vyjímkou J. E. Jonese v roli Thulsa Doom, ani zdaleka neaspirují na pozlacené sošky. Tady si ale nelze nevšimnout, jak jsou zde veškeré dialogy často zredukovány na nejnižší únosnou míru, aby vyznělo to, o co šlo tvůrcům zjevně především - o scény, kdy se film zcela poddává své atmosféře, a pod taktovkou impozantní hudby s lehkostí atakuje to nejlepší co kdy ve filmovém fantasy žánru vzniklo. S lehkostí. (16.01.2011)

První filmový Conan se svého času stal hitem a rozpoutal vlnu osmdesátkových fantasy filmů. Přičemž ale žádný z nadcházejících titulů už obdobně neuspěl a jestli se dnes těší nějaké popularitě, tak coby campově nahlížené artefakty. Oproti tomu "Barbar Conan" sice dnes působí lehce zastarale svým tempem, ale pořád fascinuje unikátním uchopením nejen žánru heroické fantasy, ale i samotné její nejikoničtější figury. Důvodem pro to nepřekvapivě je režírující scenárista John Milius, který byl Spielbergem, Lucasem a Coppolou vyzdvihovaný jako nejlepší vypravěč generace nového Hollywoodu. On stvořil málomluvný epos vyprávěný především obrazem a fenomenální mýtotvornou hudbou Basila Poledourise. Když už se figury vyjadřují verbálně, tak hlavně v monolozích obtěžkaných melancholickou poetičností (Osric, Valerie) či surovou filosofií (Thulsa). Jak naznačuje jeden z mála dialogů filmu, navíc vzácně odlehčená výměna mezi Conanem a Subotajem, Milius vyprávění prošpikoval vulgární teologií a celý étos barbarského hrdinství postavil na opozici lidského a božského světa. Hlavní linie pak nevyhnutelně směřuje k brutálně manuálnímu svržení poloboha ovládajícího mysl svých následovníků. Miliusův Conan není žádný ctnostný rek, ale náležitě přízemní požitkář. Sice jej párkrát během filmu vidíme v zasmušilé myslitelské póze, ale za jeho výrazem cítíme spíše prázdno, než existenciální hloubku. Jeho život je zasvěcen okamžitým požitkům a sžíravé pomstě bez rozmyslu  ne kontemplování života či smrti, které rozsévá. Lze pak i domýšlet, že některými kritizované herecké výkony představují úmyslnou součást Miliusovy nekompromisní vize koherentního pohanského světa. Casting jednotlivých figur se naopak ukazuje jako skvostně ambiciózní a typově přesný - od mastodontích naturščiků, přes sošné, ale nikterak prvoplánově pohledné ženy po impozantně mnohoznačného Jamese Earla Jonese. "Barbar Conan" v jádru představuje typicky milliusovskou, a tedy sveřepě paličatou i drze přízemní opozici vůči high concept blockbusterům nového Hollywoodu, ale při tom je nejen jejich souputníkem, ale také jedním z nich. Náleží mezi ně nejen životopisem a konexemi svého režiséra, ale také coby autorsky osobitá moderní revitalizace starého žánru. Jen Milius na staré dobrodružky nehledí s naivní nostalgií jako Spielberg či Lucas a nechce vytvářet moderní ekvivalenty okouzlujících bijáků se šviháky typu Errola Flynna. Naopak divákům servíruje bestiální barbarský epos s humpoláckým dobyvatelem, kterému bylo předurčeno, že se vlastním přičiněním stane králem (Hollywoodu). ___ PS: Nemluvě o tom, že Milius koncipoval "Barbara Conana" pro kina. Nikde jinde jeho surový epos o střetu hrubé síly a náboženství nemůže adekvátně vyznít. Teprve na velkém plátně lze plně docenit zdejší pompézní viněty, kde se v novo-hollywoodském duchu zrcadlí vizuální inspirace (fantasy) eposů od "Kaidanu" Masakiho Kobajašiho až k "Iljovi Muromcovi" Alexandra Ptuška. (17.04.2022)

Barbarovi Conanovi jsem přicházel na chuť dlouho. Stal se mým nejoblíbenějším fantasy filmem (dokud nepřišel Pán prstenů). Je to jeden úžasný obrazově-hudební monument o pomstě a lásce, ve kterém jsou dialogy potlačeny jen na nejnutnější posunutí děje. A taky je to film, kterému navždy zůstanu vděčný za to, že mě přivedl k filmové hudbě. (11.01.2003)

Do země prosáklé krví chce promluvit také legendární Arnoldova postava, která musela nejprve snést, jak vůdce hadího kultu s gustem setne hlavu jeho matce (v dětství jsem u té scény seděl jak opařený), aby pak všichni okolo ochutnali ostří jeho meče. Chápu hodnocení od jedné do pěti hvězd, sám se přikláním k vyšším metám, protože tahle monumentální fantasy dobře funguje i dnes. Arnold tradičně herecky ztuhlý, přesto svým způsobem dokonalý. Hlavně na velkorysou výpravu nicméně padla většina rozpočtu a je to jenom dobře. S hudbou Basila Poledourise (vážně mimořádná epická kompozice) je tak zaděláno na atmosféru, které se dá lehce podlehnout. (16.06.2013)

Fantasy, která je brutální, syrová, přímočará a úchvatná plus mínus stejně, jako její titulní hrdina - celkový zážitek tedy závisí na tom, nakolik dokážete akceptovat Conana. Žádné velkolepé triky, žádné komplikované postavy a vztahy mezi nimi. Jen krvavá cesta meče a pomsty, doprovázená fantastickým Poledourisovým soundtrackem. A ještě něco - v Conanovi se moc nemluví. Jeho schopnost vyprávět skrze obrazy a jednoduchá gesta je nádherná. (25.12.2006)