Jako jed

Ano, jako jed rychle působící v žilách "nebohého" pana inženýra. Pomalu a jistě mu zatemnila mozek. Zakalila úsudek. Pan inženýr byl ňouma, který hledal skulinku ve svém fádním životním stylu, kde pevnou rokou vládla jeho milovaná manželka. Později ho měla ještě více na lopatě. S čím kdo zachází, tím také schází. Tady to platí stoprocentně. (16.08.2009)

Nejen ženy, ale i muži mají své dny, tvrdí jedna z reklam na značku tuzemského alkoholu. Druhá míza nemusí být být druhou mízou, i když všechny vnější znaky našeho příběhu na to ukazují, dodal by spoluscénárista tohoto filmu Jiří Just. Podrobnější pohled do rutinního manželství, které se změnilo v stále rezivější chod viditelně opotřebovaného vztahu, v němž něžný muž nejenže nenosí kalhoty, ale je navíc tísněn spíše mužskou než ženskou rázností své až přespříliš energické ženy, nejen naznačuje, ale přímo vynucuje mužův odchod jako v podstatě sebezáchovné gesto. Podobenství vztahu se stává obrazem konzumisticky se materializující společnosti a vykořeňovaného křehkého romantismu. Energická žena Krajčovičové, která jako svěží vánek nahodile vtrhne do mužova života, v sobě v mužových očích soustřeďuje to, co od ženy svých snů očekává (energičnost), i to, co by rád postrádal (bezohlednost a technokratičnost jako princip života). Schopnost podstoupit pro tento ideál úplnou proměnu svého životního stylu, dospělost, převtělená do plného vanutí stříbrného větru, alternativa, která může a chce být práva skutečnosti. Oč je to neskutečnější, o to je to reálnější. Tu záruku reality dotvářejí další klíčoví oředstavitelé hlavních rolí: Svěrák a jako vždy skvělá Švormová. I ekologistická snivost může být tmelem života. Dokonce i v naší době. Poselství druhé mízy se mění v poselství lásky a naděje, Těch nikdy není dost. (23.09.2007)

Svěrákovčina ako sa patrí, hoci od iného autora, z netradičného prostredia socialistického podniku s vývojom betónových panelov. Z koordinačného oddelenia prichádza svieži závan v podobe čardášovej princeznej Julky. Na tie časy celkom svižný film o nevere a nechutnej animálnosti vo vzťahu a pekný pohľad na slovensko-české vzťahy a rozdiely. Naviac na pripomenutie niekoľko starých sexistických vtipov na vrátnici, ktoré mohli byť v tej dobe označené ako odvážne. A ako bonus scény z Košíc a hlásenie o rýchliku s pokračovaním do Medzilaboriec. Svěrák má neveru ako obľúbenú tému, tentoraz s trochu drsnejšími následkami. –––– Kam se ty naše buchty hrabou. Ona ti má v sobě takovej zvláštnej šmrnc, jiskru v těle, ta by probudila i mrtvýho. –––– Já mám zítra ráno stání. – No když já ho mám, stání dneska. –––– Je to inteligentní, noblesný, distingvovaný člověk. Slíbil mi, že to bude ŕešit maximálně diskrétně. (06.08.2014)

Komedie to fakt není, ačkoli se to tak v pár scénách tváří, každopádně já věděl moc dobře do čeho jdu a nic humorného jsem nečekal. A skutečně to končí ještě depresivněji, než Co je vám, doktore. Jenže i tak mě Jako jed oslovilo a zasáhlo o něco míň. Nejspíš za to může ten rozvleklý prostředek filmu a občasná chaotičnost střihu, protože jinak snad opět nemám co vyčítat. Tak aspoň že už mě tolik nepřekvapuje, že něco takového natočil Olmer, jelikož on tehdy něco fakt uměl. O to víc se divím, že to dotáhl tam, kam to dotáhl, každopádně zpátky k Jako jed. Nejvíc se mi na tom snad líbil ten scénář včetně skvělých dialogů a skvělého Svěrákova herectví, který pár na první poslech zmatených vět dokázal neskutečně dokonale a uvěřitelně podat. Vůbec všichni tu hrají skvěle, je to skvěle natočené, stopáž je dostatečná a jak už jsem psal, kromě těch výš zmíněných mínusů tomu fakt nemám co vyčítat. Silné 4* si to zaslouží určitě. (30.05.2021)

„Výborná věc je to, tenhleten hasák!“ No tenhle snímek mi přijde výborný neméně. :) Už Co je vám, doktore? mě nedávno opakovaně přesvědčilo, že Vít Olmer byl minimálně někdy v půlce 80. let velmi schopným režisérem a Zdeněk Svěrák mnohem zajímavějším hercem, než se na první pohled může zdát. Jako jed jsem si užil snad ještě o něco víc, než jejich předchozí spolupráci. Celý film doprovází velmi sugestivní dynamická kamera, která mě svými nejrůznějšími nájezdy či záběry snímanými často i z pohledu hlavní postavy okamžitě vtáhla do dění a vytvářela ve mě od počátku jistý neklid, který se pocitově dokázal přiblížit neklidu prožívaného Svěrákovou postavou uprostřed dvojité krizy vlastního života a v pozadí pomalu upadajícího socialismu. Ani nechci vědět, jak na mě bude tenhle film působit, až za nějaký ten čas trochu zestárnu, když už teď mě uměl zasáhnout tak, že jsem celý den ještě po zhlédnutí na něj pravidelně zpětně musel myslet. Nadčasový příběh ze života zoufalého padesátníka, který podlehne vášnivému vztahu k mladé dívce s velkým temperamentem, má sice víc úsměvných momentů či vtipných proslovů hlavní postavy, ale vnímal jsem ho daleko více jako silné (skoro až psychologické) drama, než vyloženě komedii. Mnohem víc, než smích a případný vtip, ke mě doléhal smutek, jenž slova titulní písně o posledním odjíždějícím vlaku silně podtrhují, a depresivní obraz šedivé každodenní rutiny a marasmu plného podlézajících pracovníků. Přesto mi ta deprese nepřipadá nijak přehnaná, také jí dokážou občas vyvážit i pocitově pozitivní momenty a to jiskrění mezi Svěrákem a Krajčovičovou je milé. Mimo to mě hodně potěšily i dobové záběry na nadráží v mých studijních Košicích. K mé spokojenosti jde o film skvěle napsaný, zahraný, s působivým vyzněním, navíc natočený (i sestříhaný) s výraznou dávkou invence a bez hluchých míst. [90%] (25.11.2021)