Hraje skupina Spinal Tap

Proč jsem se na to vůbec dívala? Protože v Brothers&Sisters si dělali srandu z lidí, co to neviděli:D No ne že bych úplně litovala, místy to byla sranda, ale abych se přiznala moc mě to nebavilo. To že je to parodie mě začalo trkat v 5. minutě a nechápala jsem, tak jsem si šla přečíst popisek na csfd. Beru to, je to zajímavé, neobvyklé, praštěné, ale pro mě už asi mimo mísu. Co se mi líbilo nejvíc, bylo asi, jak popisovali, co se stalo bubeníkům "Explodoval na pódiu, jen tak." a taky scénka s chlebem a salámem. (04.05.2012)

Výborný film. Opravdu. Ani jsem netušil, že se u toho budu tak bavit, ale tohle je prostě dobré propojení komedie, dokumentu a také rocku, který mám pořád tak moc rád. Ta skupina je skvěle sestavená a je vidět, že scénář byl psán na tělo. Co si budeme povídat, kdybych o filmu nic nevěděl, byl bych si jistý, že je to víc než jen recesní skupina. (22.12.2015)

V roce vzniku tohodle praštěného dokumentu jsem přišel na svět, premiéra mi tak tehdy unikla jen o fous. V rádiích tenkrát točili pecku Lick My Love Pump pořád dokola, máma s tátou na ni pařili jak ztrhaní. Lidi venku chodili v zařezaných elasťácích a na okurky se stála fronta delší než na banány. Po letech jsem se konečně k tomuhle zaprášenému klenotu vysokého umění dostal i já a musím uznat, že v osmdesátkách se točili mnohem lepší hovadiny než dneska. Břitké a v některých momentech až imbecilní humory pronášené s vážnou tváří zde fungují na jedničku, třešinkou trhající bránici jsou pak samozřejmě vražedné texty písní. Rob Reiner je magor v tom nejlepší slova smyslu. Můj oblíbený Happy End se tímto dočkal důstojného nástupce (nebo je to obráceně?). Spinal Tap forever! Jo a dávejte si bacha na cizí zvratky… (27.08.2013)

Takovou porci geniálních hlášek jsem teda nečekal. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, je ten film absurdní jízda, u které se musíte hystericky smát, jste-li trochu víc hudebně znalí. Všechno tady je naprosto k smíchu, dokonce i "emotivní" "rozpad" kapely a jiná klišé většiny opravdových rockových kapel. (24.10.2008)

"Stop wasting my time, You know what I want, You know what I need, Or maybe you don't"... Hudební skupinu Spinal Tap zná snad každý, stejně jako jejich geniální texty, které navždy změnily tvář rock´n´rollu. Pokud snad patříte mezi těch pár, kteří netuší o čem je řeč, sežeňte si tenhle dokument a na vše vám bude odpovězeno. (Nebo že by to celé bylo jinak? ;) 8/10 (27.10.2009)

"Origoši" - "Noví Origoši" - "Obyč"- "Temžáci"... Vtipná komedie, kterou rozhodně musíte vidět! Landa se svým Ordo Lumen Templi se ještě má co učit... (27.04.2012)

Zábavná parodie na dokumenty o kapelách. Podobná je Mňága Happy End, ale ta je lepší tím, že je z prostředí ČR a je ještě víc absurdní. (18.12.2005)

jednoznacne najlepsi rockument vsetkych cias!:-) neskutocne mnozstvo vtipnych hlasok a "neuveritlnych" prihod ktore sa mozu stat skupine na jednom turne! hudba spinal tap je tak dobra (a to nemyslim ironicky) ze nakoniec vydali dokonca i cd a hostovali v simpsnoch! kult najkultovejsi pre fanusikov rocku a heavy metalu! (13.06.2006)

Virtualita - realita, kde je jejich čára střetu? Teď v době totálního prosíťování už asi nepostihnutelná. Hroty, jimiž jedna vniká do druhé jsou stále ostřejší a delší. To bylo polemik, když se objevila kapela z konkurzu (Monkees), a jak jim to šlapalo - I'm Believer nebo Randy Scouse Git se přece dají poslouchat s požitkem dodnes (právě jsem to udělal). A tak i Spinal tab a další virtuální kapely by se mohly měřit s Rolling Stones, kdyby virtualita neznamenala dnes (a zítra naposled). Konečně, i my jsme hráli Hutkovi jako předkapela způsobem premiera/derniera. (16.07.2019)

Některé hlášky jsou vskutku vydařené. Navíc texty písní neuvěřitelné. Problém je, že je to občas nuda. Ale jako parodie na hudební vývoj od 60. let dál, dobré. Navíc nevím proč, ale nějak mi to připomínalo Johna a Joko, ale třeba se pletu. (13.04.2008)

Je dost zajímavé, že když se Petr Zelenka tímhle filmem inspiroval, tak v případě Mňágy ho dokonce dokázal překonat a v případě Roku ďábla ho zase dokázal viditelně vykrádat. Originál bych tedy řadil někam doprostřed, ale určitě mě to víc bavilo než naopak a to i přes to, že ze songů, které zde zazní, mě nějak zaujaly snad jen dva. Nebylo to teda úplně dokonalé a nemá to vychytané všechny mouchy, ale dobře jsem se bavil i tak, rychle mi to utíkalo, dobrých nápadů tu bylo dost a obecně mi je žánr mockumentary sympatický, když je dobře podán a to tady určitě je. Je to taková docela chytrá parodie, jaké už vlastně nevznikají, jen mi tedy je stále sympatičtější Zelenkova Mňága, kde byl tenhle styl využit na reálně existující kapele. Slabé 4* (07.05.2023)

Neco mezi Mnaga Happy End a Almost Famous. Spise z dokumentarniho hlediska (jako Mnaga) a pritom hudba a prostredi a vubec tak nejak svet, kdese to odehrava je blizsi Almost Famous. Ale je to nudnejsi, nez oba dva zminovane. Mnaga je daleko vetsi sranda a Almost Famous je vyborne po filmove strance, navic s lepsimi hereckymi vykony a tak. Vlastne nevim, jak moc je tento dokument pravdivy, ale nezajima me to. Stejne tak nevim, jak tomu bylo u Almost Famous. (04.12.2005)

"Skutecny" pribeh fiktivni kapely neni tak zajimavy jako Zelenkova Mnaga, kdy existujici skupina lici svuj smysleny pribeh. I dnes se najde ve Spinal Tapu par vtipku, myslim si ale, ze na tento film az moc sedl prach casu. (15.09.2012)

Uvěřitelnej dokument o neuvěřitelně uvěřitelné neuvěřitelné kapele a jejich problémech. Hudba sice nejhorší typ kytarovek, ale místama celkem dobrý kecy (hlavně ten kytarista Nigel je dobře vygumovanej). Není to nic světobornýho a už to nechcu nikdy vidět. Ale vyloženě nuda to nebyla. (16.10.2007)

Fiktivní dokument o fiktivní kapele, která se později stala reálnou a neuvěřitelné příhody jako udušení bubeníka nevlastními zvratky, uzavření v kokonu, bloudění v zákulisí a miniaturní Stonehenge. Takže až na JEDENÁCT :-) (28.10.2008)

Najlepšie boli tie názvy albumov, piesní a skupín. (09.06.2009)

The Edge, kytarista U2, řekl o filmu Spinal Tap: "Na tenhle film jsem se jako mladý koukal.. Ale nesmál jsem se. Brečel jsem. Byl tak blízko pravdě.. Hudba v té době hledala sama sebe.." Tím, že Edge řekl, že se hudba hledala, ve skutečnosti diplomaticky řekl, že to byla doba kdy se hrály neskutečné sračky.. A má pravdu. Přelom 70. a 80.let, zasvěcený hair metalu, pop metalu, arena rocku apod., kde se hudební "hvězdy" oblékaly jako prostitutky s roztrhanými punčochami a namaskované silnu vrstvou make-upu, skutečně nepatří mezi zlatou éru Rocku. Co se týče filmu samotného, tak já jsem nebrečel, ale ani jsem se moc nezasmál. Místa, která vyloženě rozesmějí by se totiž dala spočítat na prstech jedné ruky a filmaři mohli v tomto ohledu daleko víc přitlačit na pilu. Film však rozhodně nenudí. Místo velkých výbuchů smíchu jsem se však spíše jen jemně usmíval nad touto dobře natočenou parodií tehdejší směšné hudební scény.. (09.05.2010)

Mnoho slavných hudebníků si po dosažení určité mety musí připomenout, že nejde o sen, ale neskutečné štěstí kombinované s tvůrčím duchem a dřinou. Tento snímek nám dává možnost ochutnat, jak ztělesnění takového snu vlastně vypadá. Kdo by nechtěl být alespoň na okamžik rockovým velikánem? Možná trochu směšným, možná dokonce i maličko hloupým, ale přesto velikánem, který žije svůj sen naplno. Hraje skupina SPINAL TAP je filmem srandovním, ovšem nikoliv krutým. Sdílí radost z toho, že jsou tito hudebníci sami sebou. Má slitování s jejich nabubřelými egy. I přes všechny charakterové absurdnosti nejde o špatné chlapy, ale milé blázny, kteří žijí v chatrném, přesto relativně dobře poslepovaném snu. V samotném závěru skupina získá záchranný kruh v podobě japonského turné a divák ví, že si ho zaslouží. Vždyť tihle staří kluci hrají pro radost, a o to jde. Od roku 1984 vzniklo několik napodobenin a imitací vycházejících ze snímku Hraje skupina SPINAL TAP, ale ani jeden se vtipem a úderností nedokázal svému vzoru přiblížit. Režisér Rob Reiner byl ve správný čas na správném místě. Díky němu a souboru jeho talentovaných spolupracovníků vznikl skutečný kult a klasika na poli fiktivních dokumentů. Více. (27.05.2023)

Povedená záležitost shlédnutá na letošním festivale On The Road. Nejdřív jsem ani nevěděl, že je to fiktivní kapela, ovšem po několika humorných situacích mi začalo docházet, že tohle by se skutečné kapele asi stát nemohlo. Později jsem poznával známé obličeje a už jsem měl jasno a film si užíval dvojnásob. Natočit komedii o fiktivní kapele přesně ve stylu hudebních dokumentů je výborný nápad, který se podařilo zpracovat na výbornou. (31.08.2008)

Dokument o skupině, která sice nikdy neexistovala, ale byla hrozně populární, byla britská a jejím členům občas lezla sláva na mozek. Tedy, vlastně, nikdy jim z mozku neslezla, buďme přesní. Amerika holt není Anglie a dělat tam turné není jen tak, zvláště když disponujete tak neschopným manažerem, že vám polovina měst koncerty odřekne, třeba kvůli tomu, že jste jim nebyli schopni dodat dostatek plakátů... Pravda ale, u manažera nic nekončí, to by se členové kapely museli naučit dívat dál než na svůj vlastní nos a koukat na cestu, když se mají dostavit na scénu. Možná by si také měli uvědomit, že palec opravdu není totéž jako stopa, když projektujete pódiové rekvizity. A dalo by se pokračovat: "Máš nějakou filosofii nebo krédo, podle kterýho žiješ" -" Rád myslím na sex, drogy a rock'n'roll. To je můj život" // - "Kdyby sis měl něco napsat jako epitaf..." -"Tady leží David St Hubbins, a proč ne." -"Myslíš, že to shrnuje tvůj život?" -"Ne, je to první věc, co mě napadla. Neshrnuje to nic." --Ale bohužel kdybych chtěla vypisovat všechny hlášky, které si hodlám v nejbližší době založit do svého soukromého hláškového archivu, byl by tento komentář nechutně dlouhý a nikdo by ho nechtěl číst. Takže to radši dělat nebudu, stejně je jich tolik, že se na tohle budu muset podívat ještě tak pětkrát, aby to mé lenivé paměťové centrum o vysokém součiniteli odporu zvládlo pojmout. Takže, teď je řada na vás. (20.06.2010)