Příběh služebnice

Zajímavá utopická představa co když se nad ní zamyslíme nemusí být v dálné budoucnosti tak utopická úplně. Celkem chytlavě podaný děj, kde se ovšem snaží navodit dojem postapokalyptického rozložení světa po několika nukleárních katastrofách pomocí několika málo míst, kde hlavní hrdinka často chodí sem a tam. Herecky jde o slušný průměr, ze kterého vybočuje speciálně Robert Duvall, jehož pojetí onoho množícího rituálu je opravdu dokonalou ukázkou toho, jak se vážný moment dokáže změnit v celkem úsměvnou hříčku. Od režiséra cenami ověnčeného Plechového bubínku Volkera Schlöndorffa bych ale přeci jen čekal o něco víc. Atmosféra je ovšem oproti pojetí na velmi dobré úrovni, takže máte takový znepokojivý pocit z toho, aby k něčemu podobnému doopravdy nedošlo. Ta hra s vírou, která je sama osobě dost nebezpečnou zbraní a za kterou se schovávají časté nepravosti tohle právě krásně ukazuje. Pod patrným vlivem evropské tvorby tak vnikl slušně mrazivý příběh, který bych zas až tak úplně nevydával za sci-fi a jemuž dávám 3 a půl hvězdičky. Proč tak málo? Protože taková předloha by snesla větší propracovanost a depresivnější dekorace. (17.10.2004)

áááááá...úžasná demagogie a pro nás o 26 let později poměrně směšně ztvárněná budoucnost bez "plodnosti". Přišlo mi to místy až hodně umělé, dost příšerné ve směru - lásky k plodu a víry v boha, ale Natasha Richardson je prostě kost i v současnosti - natož předtím :) :) Líbilo se mi ale jak tam byl znázorněno - poslouchejte nás a nic se Vám nestane...jinak budou ostatní tahat za ten provaz, který vás oběsí....Obrněné transportéry pro mě byly ale jako hodně :D :D :D A žárlivé manželky, které již nebyly plodné mi zase připomínaly Stepfordské paničky ;) Takže přesto, že to pro mě vyšlo jako poměrně hrozný film - něco v sobě ukrývá :) (25.11.2016)

Aby byly dystopie působivé, musí být uvěřitelné. Tahle je z těch o nichž jsem četl a nebo je viděl ve filmu, po Hunger Games druhá nejhloupější. Společnost Gilead nedává smysl a působí destruktivně jak na ovládané, tak na ovládající. Přesto je z nějakého záhadného důvodu udržovaná. Příběh služebnice se může pochlubit slušnou tísnivou atmosférou, za níž ovšem nevděčí zápletce, ale režijnímu umu Volkera Schlöndorffa, slušným hercům a náladové hudbě. Ve druhé polovině navíc tempo znatelně upadlo a do nepravděpodobného závěru film doslova doklopýtal. Jestli chcete vidět, jak by vypadala společnost v níž se přestaly rodit děti, pusťe si radši Potomky lidí. (09.11.2020)

Velmi zajímavý námět i vývoj děje, svižně podaný rozsáhlý příběh a pohltivá atmosféra posouvají tohle lehce chladné sci-fi dílko s další antiutopickou vizí totalitní společnosti do výrazného nadprůměru. Byť mám z filmu vesměs působivý zážitek, přeci jen od takového režiséra jako Volker Schlöndorff jde pro mě o mírné zklamání. Tady je hodně znát, že Příběh služebnice pochází z období, kdy Schlöndorff několik let natáčel většinoiu nízkorozpočtové adaptace pro americkou televizi a s výjimkou Smrti ochodního cestujícího v nich povětšinou neměl moc příležitostí uplatňovat výraznější režijní nápady. Výsledek občas působí spíše jako rutina, za kterou by klidně mohl stát i méně zvučný režisér, a ačkoliv film nepostrádá dobrou atmosféru, vzhledem k napínavému ději a často děsivému obsahu bych si jí představoval určitě mnohem víc strhující a ponuřejší. Jelikož jsem knihu nečetl, dívat se na novodobý seriál dle stejné předlohy nemám v plánu a rozehraný děj s náboženskou totalitou, jedním nekompromisním ústavem pro poslední plodné ženy a v závěru i prostorem pro nikdy neumírajcí naději mě zaujal dostatečně, uděluji ke své spokojenosti a obohacení slabší 4 hvězdičky. [70%] (14.07.2021)

Dystopická sci-fi je osobitým Schlöndorffovým "předpostmodernizačním" vkladem do diskusí o budoucnosti civilizace, jak byly vedeny na přelomu druhé a třetí třetiny minulého století. Více než k Zamjatinovu románu MY ukazuje k Londonově ŽELEZNÉ PATĚ nebo Čapkově BÍLÉ NEMOCI a evidentně pracuje s myšlenkovým světem stále současné americké náboženské fundamentalistickí pravice, která v některých ohledech připomíná postupy a techniky militantního islámu (např. KKK). Herecké výkony odpovídají zvolenému žánru, tj. více hrají do dějových linií než do individualizovaných postav, což je v případě tohoto žánru specifická nutnost. Svěže odvyprávěný děj směřuje k odhadnutelnému závěru a viditelně naznačované naději. V dějinách sci-fi jde o jedno z jejích standardních témat, v dějinách kinematografie hraného filmu o nadprůměrně odvedenou koprodukční práci, z pohledu diváka o nevšední podívanou na téma, jež je dnes opravdu aktuálním nevšedním diváckým zážitkem. (12.05.2011)