Nikdo se nebude smát

Nedivím se, že se ten film Kunderovi nelíbil - jako adaptace jeho stejnojmené povídky to moc zdařilé není. Scénář ke Kunderově textu přidává množství nových motivů i postav, které jsem osobně shledal jako redundantní a otravné. Navíc jsem nikdy moc nemusel Kačerovo herectví (v mých očích se dokonale jako herec zdiskreditoval hraním v přiblbých nekonečných televizních seriálech z posledních let) a přirovnávat ho v tomto filmu k Mastroiannimu mi osobně přijde jako výsměch. Na celovečerní debut to není zlé, ale v kontextu nové české vlny mi to přijde citelně slabší. Za mě spíše znuděnost a znechucení z toho, jak ten film zachází s Kunderovým textem. (27.02.2016)

Nejlepší film o tom, že lhát se prostě nemá. Nesmyslnost a vlastně zbytečnost hrdinových počátečních banálních účelových lží ho nekazí, naopak pěkně umožňuje vnímat ho jako tragickou frašku o lži jako fenoménu (jehož různé formy jsou ve filmu všude a nejde jen o hrdinovu spirálu), takže nevychází buď jako pouhá moralita nebo jako pouhá hra o obludných důsledcích zanedbatelných příčin nebo pouhá bajka o srážce s blbcem nebo pouhé pranýřování společenských (a odtud narážkově politických) poměrů, jakkoli tím vším tento film také je. Režisér sice nejspíš tyje z práce tvůrce předlohy, resp. z jeho posedlosti dokonalou a dokonale provedenou koncepcí vlastních literárních děl, ovšem bez ohledu na předlohu (kterou ostatně neznám) vytvořil krásný film. Bočan evidentně patří k tvůrcům, s nimiž se s příjezdem ruských tanků muselo stát něco hrozného. Komentáře: Ony, Matty, Šandík (jemuž ovšem doporučuji Bočana s Formanem a spol. prostě nesrovnávat a nudu si prostě zakázat). Vysoce vyvinutý smysl pro vypíchnutí hlášky, která nesmí zapadnout, tradičně prokazuje NinadeL, zatímco mchnk nabízí výstižná slovní spojení ("stereotypní cynik a kunsthistorik, volnomyšlenkářská slečna, která má jasný profesní cíl, veřejné schůze, předsudky a jeden otravný grafoman" a "maloměšťáctví a soudružství dohromady"), nad druhým z nichž, jakkoli zní banálně, stojí za to se hlouběji zamyslet (nikoli z hlediska etického, ale čistě historického a sociologického). (18.08.2016)

Ťažký má údel ten, kto nedokáže klamať. Vytvorte takúto postavu a máte v nej ihneď synekdochu celej spoločnosti. Je kladom filmu a záporom spoločnosti dnešnej, že sa rokmi stal Nikto se nebude smát filmom nadčasovým. Len už v barákoch nechodia len tak z ničoho nič susedia k sebe na kávu. Keď sú ale aj tak pokryteckí, tak je to možno aj lepšie. Hlavne ale treba každého cestou do práce pozdraviť, aby vás aspoň za to nikto nemohol ohovárať. (04.10.2016)

Jsem něco jako výtvarný teoretik. Utrpení mladého intelektuála. Juráček, jehož scénář je pro film bezvýhradně určující, v kunderovském Klímovi rozpoznal dalšího ze svých melancholických, společensky nepotřebných hrdinů, který kráčí světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Oproti Kunderově povídce zaujímá ovšem Bočanův film vůči Klímovi kritičtější stanovisko a rozšiřuje záběr, aby poskytl obecnější společenský komentář. Už úvod filmu lze pokládat za trefnou metaforu podobné lidské přizpůsobivosti, jakou pozorujeme u Klímy. Aby se vyhnuli výkopu u chodníku, vyšlapávají si chodci cestičku sněhem. Stejně jako Klíma, ani oni se vnějším podmínkám nedokážou vzepřít. Raději se jim podřizují. Obětí neschopnosti převzít zodpovědnost za zbabělost přitom není jenom Klíma. Na jeho morální selhání doplácí také druzí, zejména Klára, čímž Bočan s Juráčkem jako jedni z prvních otevřeli v šedesátých letech velmi relevantní téma spoluzodpovědnosti intelektuála za mravní úpadek společnosti. V podání Jana Kačera připomíná Klíma zklamané mastroiannovské intelektuály, dobrovolně izolované od ostatních, což lze vysledovat především v okamžicích jednání uličního výboru. Soudruhu Klímo, co vy si vůbec myslíte o ženách? Nic. Toto jemné a svým způsobem vtipné pozorování každodenní rutiny, sousedství, kde každý ví o každém všechno, rozehrává řadu strun – od sebeironie a smutku až po trapnost, karikaturu, absurdnost, chaos, prázdnotu a entropii. Tím, co potom spojuje Kunderu, Bočana a Klímu s námi, je otázka, jak se chovat slušně mezi špatnými lidmi, jak se vypořádat s dvojím metrem morálky a s poznáním, že lidé jsou vlci. (11.02.2018)

„Ten člověk je prostě debil. Malej, nenápadnej, ale snaživej debil.“ Hodně hořké, rýpající ale také zábavné. Zdravící rutina, vyšlapaná cestička, takřka žádný prostor pro soukromí, všudypřítomní sledující a poslouchající sousedé, pomluvy, síla kolektivu. Pak pronásledování a teror na jedné straně, na druhé zas vymlouvání a lhaní, a to vše začíná postupně nabývat čím dál větších a absurdnějších rozměrů, navíc pro hlavního hrdinu i zničujících. A přestože Klíma není žádný svatoušek, tak nějak mu divák fandí a doufá, že se z toho všeho nakonec dostane. Přitom závěr leckoho překvapí. Štvala mě akorát Klára a poněkud jsem nepobral tu narážku v podobě doupě neřesti mladých. Za mě to budou silné 4*. „Ty na nic jinýho nemyslíš!“ - „Myslíš?“ - „Já přece vůbec nemyslim. – „Taky myslim.“ (23.08.2013)