Nikdo se nebude smát

Ano..úplně absurdní totalita. Nepochopila jsem teda proč v tom filmu pořád chodili dokola po jedné cestičce absolutně nesmyslně..asi pro zdůraznění te absurdity. Pobavilo mě hlavně " Jak ta slečna vypadala?" , " No ona měla takovou hezkou hlavu".Milan Kundera psal nadčasově a perfektně takže tomu není skoro co vytknout. Ona srážka s blbcem bolí asi nejvíc. (24.10.2012)

Domnívám se, že Kunderova povídka a v menší míře i Bočanův film se nesoustřeďuje ani tak na poměr individualisty k obci (nebo jinými slovy řečeno: na krizi mezi člověkem, který by chtěl žít zodpovědně, s nejvyšším nasazením a s vůlí vědomě a bytostně být a tvořit, sám za sebe a pro jiné, s těmi, kteří se spokojili s přežíváním v uniformním, nezodpovědném stádu, jako neobětující se oběti, které sice vládnou gramatikou, ale nadosobní hodnoty – a co hůř i vkus – jsou jim cizí), jako právě na tu klíčovou otázku osobní zodpovědnosti, od níž se odvíjí i další cenné povahové vlastnosti či schopnosti: odvaha, láska, vůle a víra. Ničeho z toho se ale ústřednímu hrdinovi (antihrdinovi) nedostává. Dav, který polarizuje, v sebe vstřebal beze zbytku, a proto jej také převažuje – a dráždí. Již tím, že ukročí ke lži namísto, aby otevřeně vyslovil svůj kritický soud, jej diskvalifikuje. Ale tento drobný, a do té nejtrapnější směšnosti rozmazávaný incident jen zhmotňuje touž mazlavou špínu, na níž si vystavěl svou odbornickou existenci fachidiota, ba vlastně: i celý svůj dospělý život, v němž se ocitla dívka. Její nahodilou krásu deformuje, jak se systematicky zraňuje o sebestředného kunsthistorika – a jak se bezostyšně nudí. Nuda zde není kouzelnou maskou (a okovy) dandyů, ale koncentrací na tikot hodin, nekonečně trasující dráhu ke smrti. Historika umění od ní odvádí jen ono existenční ohrožení, když jej nezačne mlít ochočený režim, ale příbuzné, jen méně výřečné hovado. Film selhává jen tím, jak umanutě začne polaritu mezi sledujícími a sledovaným rozvíjet a prohlubovat, čímž daného vědce heroizuje. Jako by měl na zbabělost právo každý a jako by šlo selhání přiřknout strachu před zideologizovanou společností, totalitou. Jako by bylo legitimní prospěchářsky týt z míst, která zůstala prázdná po těch, kteří se odmítli přizpůsobit. Heroizaci pochopitelně nahrává samo obsazení: Kačer je jako vždy fotogenický a odpustit se mu dá snad cokoliv včetně lži a pokrytectví, debutující Štěpánka Řeháková je žena ve všem, co ženu ženou činí (a ničí a posvěcuje) – a vše okolo se jen životu podobá, tak je snadné polarizovat falešnou obec falešnými osobnostmi. Ale dost o tom. Nakonec musím ku prospěchu povídky i filmu vzpomenout svého nejranějšího, ještě gymnazijního zážitku s ní: příběh přizpůsobivého kunsthistorika mnou natolik otřásl, že jsem nikdy nepřistoupil na žádný kompromis a nikdy ani náznakem nehájil, čemu jsem nevěřil. A vždy mi to bylo ku prospěchu, i když jsem dlouho před čtyřicítkou předčasně zešedl. (03.02.2019)

Přiznávám se, že z Kunderových Směšných lásek si od doby vydání pamatuji jen "Falešný autostop". A tento film má podobnou kvalitu - kvalitu českého, nebo lépe pražského či kafkovského hororu, za nímž se reálně socialistické pozadí skoro ztrácí. Něco se děje, za moc to sice nestojí, ale má to pevný řád i směr. Pak se něco stane, něco banálního, celkem nepodstatného (např. člověk dostane obsílku od soudu, nebo někdo jiný požaduje něco jiného na co má a nebo nemá právo) a máme tu zápletku, a máme tu pád. Dostáváme se do jakési mašiny, která nás postupně drtí a likviduje. Jak se tomu bránit? Je možno vést partyzánskou válku nebo se poddat, tak jak to napřeskáčku dělá Kafkovo K. I když se běh života vrátí zdánlivě do zaběhnutých kolejí, už to nikdy nebude jako předtím. Správné označení žánru: thriller! (20.03.2015)

Ťažký má údel ten, kto nedokáže klamať. Vytvorte takúto postavu a máte v nej ihneď synekdochu celej spoločnosti. Je kladom filmu a záporom spoločnosti dnešnej, že sa rokmi stal Nikto se nebude smát filmom nadčasovým. Len už v barákoch nechodia len tak z ničoho nič susedia k sebe na kávu. Keď sú ale aj tak pokryteckí, tak je to možno aj lepšie. Hlavne ale treba každého cestou do práce pozdraviť, aby vás aspoň za to nikto nemohol ohovárať. (04.10.2016)

Začíná to jako roztomilá komedie o neodbytném "ctiteli", pokračuje jako absurdní drama a končí jako výstižný obraz dusivého komunistického režimu a jím pokřivených lidských charakterů. Hynek Bočan měl v té době pouhých sedmadvacet let, ale režíroval sebejistě, svěže a nápaditě. Hrátky s kamerovými úhly, prostředím a hudbou dávají filmu zvláštní, téměř mysteriózní atmosféru, ovšem přesto bytostně opravdovou. Excelelntní film, bohužel nadčasový. Takové uliční výbory a schůze zapálených kádrováků se schází dodnes. Tentokrát ne v hospodách, ale na twitteru. Několik jsem jich viděl, a nebyl to hezký pohled. (08.07.2022)