Farářův konec

Farářův konec, jeden z mých subjektivních vrcholů tzv. České nové vlny, je pro potřeby komentáře až příliš mnohovrstevnatým a širokovýznamovým snímkem, tedy jen několik postřehů. Evald Schorm zfilmoval dle scénáře Josefa Škvoreckého dobově velmi příznačnou alegorii reflektující jednak evangelia, neb Brodského pan farář je sofistikovanou alegorií života Ježíše Krista, jednak i alegorií dobového totalitního systému, který v obrazu vesnice s falešným farářem vcházejícím do opozice k uvědomělému soudruhu učiteli (jenž to celé myslel dobře, a chtěl dotyčného ideového nepřítele svým udáním státní bezpečnosti jen ,,postrašit"), který dobře reprezentuje selhání intelektuálů, stejně jako střet státní moci a obyčejného člověka. Schorm zasadil Škvoreckého příběh do kontextu kramářské písně (suplující pásmo vypravěče), která odkazuje jak k pokleslému umění spjatému s venkovským prostředím, tak i k žánru morytátů a nadsazených historek zaujímajících davy (příběh je prý inspirován skutečnou událostí, kdy se nějaký muž kdesi v pohraničí skutečně úspěšně asi rok vydával za kněze, a je vlastně předzvěstí dnešního bulváru). Celé usazení do kontextu české vesnice 50. let ovšem výše nastíněný model derivuje do dobově silného podobenství o absurditě totalitního zřízení - jen systém násilně odstranivší kněží integrálně jsoucí součástí onoho vesnického prostředí umožňuje příchod falešného bohuslužebníka a navíc přivádí ve finále filmu na scénu groteskní postavy státní moci - tajnou státní bezpečnost, která chce falešného faráře odhalit před lidmi a využít zatčení k propagandistickým účelům. Všechno je ale jinak a do příběhu vstupuje nejen agenda církevní hierarchie, tedy biskupská inspekce, ale i osobnost hlavního hrdiny a jeho svědomí, pozitivní kolektivní zkušenost s rolí duchovního ve struktuře obce, reflexe víry a jejího selhání i plno dalších závažných věcí, včetně těch, jež nás svým významem přesahují... Zcela nový komentář by si pak zasloužilo dokonalé herecké obsazení nebo vynikající kamera Jaromíra Šofra. Dokonalá satira, novodobé biblické podobenství, dobová crazy komedie, alegorie totalitního systému, velmi chytře vystavěné poukázání na vytváření mýtů, skutečně hořká komedie...tím vším je Farářův konec, labutí píseň jednoho z největších československých režisérů... Podobné filmy: Bílá paní (17.11.2010)

Vlastimil Brodský a Jan Libíček excelují v poněkud cynickém podobenství odehrávajícím se v neurčité době a na neurčitém místě, nicméně s velmi určitým vyzněním. Kdo je falešný a kdo pravý? Kdo co předstírá a proč? Komu máme co věřit a na koho si dát pozor? Před sedmačtyřiceti lety to šlo poznat stejně těžko jako dnes. "Člověk je v zásadě zlý..." (18.01.2015)

Evald Schorm byl filosof na režisérské stolici. Jeho filmy bývají nadité významy, sofistikovaně pomrkávají po divákovi a zašifrovanou chytrostí přebíjejí ostatní své kvality. O Farářově konci to platí zvlášť. Je to laskavá komedie o kostelníkovi, co se vydával za kněze? Je to podobenství o totalitním režimu? Skryté převyprávění Ježíšova života v moderních kulisách? Je to fraška z vesnického jarmarku? Nebo snad do příběhu převedená polemika mezi komunismem a křesťanstvím? Je to tak trochu všechno z vyjmenovaného a ta přetíženost významy oslabila můj divácký zážitek. Snad při dalších zhlédnutích docením to, co jsem napoprvé nestačil pojmout. (02.11.2011)

„Ale dyť hřeším jenom jednou. Od rána do večera.“ Půvabná satira, u které se člověk docela dost zasměje, ale přijde samozřejmě i na vážné chvíle, a to hlavně směrem ke konci (přestože ve vzduchu je cítit lehké dusno v podobě přítomnosti tajné policie už od začátku filmu). Divák fandí falešnému faráři, doufá, že nebude prozrazen a zároveň si užívá jeho mini-souboje s přísně ateistickým kantorem, stejně jako jeho denní utrpení v podobě vědomé svatokrádeže. Mě osobně nejvíce pobavila pasáž, ve které hlavní hrdina obírá babičku při Oku o pětníky a později hromadu cenností. Štval mě akorát celý ten jarmark, který zbytečně zdržoval od toho důležitého a pak postava Majky, která byla opravdu na zaškrcení. Líbil se mi naopak konec, i když smutný. Celkově hodnotím silnými 4*. „Ale já vám řeknu jedno. Ta stříkačka je tu proto, aby kdyby někoho napadlo nějaký požár založit, aby ho varovala. Lidé se mají mít rádi! A jeho počínání by bylo marné. U nás už nikdy žádný požár nebude! Záštitou toho je nám na věčné časy tato krásná naše stříkačka.“ – „Hoří, hoří!“ (23.08.2013)

Ubohý kostelník, který si přeje být knězem. Prostý jako to boží hovádko a milovaný ve vesnici padesátých let, kde kněze nět. (Kam se asi všichni ztratili?) Jako Ježíš přišel na oslici, jako Ježíš byl sváděn na hoře ďáblem v podobě partijního, straně a jejím idejím oddaného učitele, jako Ježíš chrání padlou ženu, jako Ježíš nakonec zemře - vise před tím mezi dvěma lumpy, jedním polepšeným a jedním policajtem. Alegorie v alegorii: Výpověď o českých poměrech skrytá v alegorii o Ježíší, ukrytá v příběhu o kostelníku, jenž podváděl své farníky - ale vlastně tak nějak čistě a upřimně. To vše již poněkud překombinovaně zabaleno v tom, že jde o jarmareční hru předváděnou na jakési vesnické veselici. Herci: Géniální Brodský - prostý, dojemný, upřimný (Nejmilejší je ve scénách po mši - při udělovaní svátostí, kdy si jako věřící uvědomuje, že se dopustil svatokrádeže). Jana Brejchová nikdy nehraje mizerně a roli vesnické Maří Magdalény zahrála rovněž brilatně. Výborný Libíček v roli trochu patolízalského, trochu idealistického učitele, který však slouží ideji víc než lidem, třebaže je má tolik rád, jak dává častokrát najevo. Bohužel je má rád toliko, co ideje, ne v jejich ubohé skutečnosti. A kolem malost české vesnice - buranství a omezenost. Její obyvatelé věří a podléhají tomu, co jim zrovna kdo nakuká. Pro mě nejlepší český film šedesátých let a to je z čeho vybírat. (13.06.2004)