Každý den odvahu

Nadčasové. V koncentračnom tábore žije spoločnosť od dôslednej realizácie osvietenských konceptov neustále, takže vždy je proti čomu rebelovať. Napríklad proti pokryteckému spohodlneniu, žartovným výčinom bez príčiny (ako ich predvádza Pepík Abrhám) alebo celkovej cynickej skepse v štýle uvažovania_ "nič nemá zmysel, nejako to tu doklepeme v tomto kultúrnom marazme". Tak sa vymedzuje hrdina Jarda, zarputilo uľpievajúci na budovateľských frázach a ideáloch 50. rokov. Evald Schorm vystihol perfektne aj celkový otravný modus spoločnosti, ktorý pár tunajším komentárorom znepríjemnil zážitok z filmu samotného, tak i urputnú, nadhľad a vtip postrádajúcu smutnú postavu osamoteného, solitérskeho bojovníka za vyššie pravdy. Poznámka: Dnes sú osamelí buriči rôzneho typu, zväčša usilovne študujú a prahnú po obzvlášť chytrých intelektuálnych pravdách, "ktorým tupá spoločnosť konzumnej stádovitej zábavy" nemôže rozumieť. Spoločným znakom všetkých týchto rebelov proti malomeštiactvu, konzumu, spoločnosti, či rebelov proti rebélii samotnej je strata humoru. Akonáhle dôjde na ich tézy, strácajú nadhľad a urputne s vrhajú do zápasu nielen so spoločnosťou, ale najmä so svojim rozorvaným vnútrom. Partnerské konflikty i rodinné hádky či spory medzi kolegami i kamošmi nenechávajú zvyčajne na seba dlho čakať. V zásade sa teda opakuje schéma tohto Schormovho celovečerného debutu. Preto tá nadčasovosť. (05.09.2013)

„Kdo má moc?“ Schorm s Mášou svou skepsi ohledně společenského vývoje přenesli na postavu posledního velkého idealisty, muže, který ještě věří. Čemu ale vlastně? Hesla, jichž užívá, ztratila svůj obsah. Společnost, k jejímuž vybudování chtěl přispět, se ukázala být nedosažitelnou utopií. Převážila maloměšťácká morálka. Každý si hledí svého. Hlavně, aby bylo co jíst, co pít, a s kým spát. Mladí veškerými ideály nihilisticky pohrdají, je v nich nahromaděná jenom energie negativní, neproduktivní. Životní cíle ještě nemají. Starým chybí k provedení změn vůle a síla. Životní cíle už nemají. Generační paralely jsou zřejmé, nejde o záležitost určitého věku. Společnost ztratila kontakt s autentickým životem (proto působí tak komicky výlet městských intelektuálů na venkov) a utápí se v přízemnosti. Jarda může tomuto vyprchání ideálů a masovému vzdání se zodpovědnosti buď bezmocně přihlížet, nebo se přizpůsobit. Jakkoli se ale rozhodne, nebude tím popírat vlastní individualitu? Protagonistovo střízlivění je pomalé, bolestivé a Schormem pozorované bez zaujatosti. Nahlíží sice do hrdinova soukromí a neopouští jej ani ve chvílích blaženosti nebo naprosté beznaděje (první, uvolněnější herecká poloha podle mne Kačerovi svědčí lépe než druhá, záměrně teatrální), ale činí tak v zájmu větší plasticity překládaného morálního profilu. Nesoudí. Podobně jako v jeho pozdějších filmech, na Schormovu posedlost ústřední myšlenkou, filtrovanou skrze hlavní mužskou postavu, doplácí postavy vedlejší. Zejména Věra, která navzdory dobře odstíněnému výkonu Jany Brejchové zůstává jednorozměrnou figurou utěšovatelky, šířící okolo sebe veskrze pozitivní vlny (černou barvu ke zvýraznění její bělosti do filmu vnáší absolutně marnotratný Bořek Josefa Abrháma). Přes dílčí zjednodušení a formální prostotu jde v jádru o silnou a nadčasovou výpověď o člověku a zničujících důsledcích jeho dialektické vazby na společnost. 75% Zajímavé komentáře: Radko, Hwaelos (06.07.2015)

Jsou filmy, u kterých nevíte pár dní po shlédnutí, o čem byly. A pak jsou filmy, kdy na tuhle jednoduchou otázku nedokážete odpovedet ani v prubehu sledovaní. A to je přesně případ Schormova filmu. Právě v tom tápání hlavního hrdiny, který umí všechno, ale nedělá nic, je zakopaný onen kritický pes. Skutečně dokonalá výpověď o beznadějnosti doby, kdy padly vybásněné ideály let 50. a ještě nepřišlo šedesátkové uvolnění. Evald Schorm je zručný režisér. Neustále divákovi znesnadňuje orientaci v tom, kde se postavy zrovna nacházejí a jak dlouhá doba uplynula ve fikčním světě od scény poslední. Nevysvětluje a hodně toho nechává na domyšlení divákovi (smrt Abrahámova kouzelníka). Je vidět, že herci většinu doby "formanovsky" improvizovali dialogy. Každý den odvahu je dost nedivácký snímek, o dnes těžko představitelných problémech, což ho odsuzuje k roli nedoceněné šedé eminence Nové vlny. (12.03.2010)

Náročný snímek. Nepozorný divák s roztěkanou myslí, jakým jsem byla na první pokus já, si na své rozhodně nepřijde. Od začátku jsem nezachytila nitku, celý film jsem tápala, abych se nakonec se protrápila k neuspokojivému finiši. Po zhlédnutí ostatních snímků ze Schormovy režijní filmografie, se k filmu Každý den odvahu hodlám s poněkud odlišným přístupem vrátit. (26.04.2010)

Snímek Evalda Schorma, kterým po svých dokumentárních začátcích debutoval v oblasti celovečerního hraného filmu, neměl příliš štěstí. Přišlo na něj jen 300 tisíc diváků, a po úspěchu v zahraničí i od kritiků jej komunisté zavřeli do trezoru. Vypráví totiž příběh obyčejného dělníka z továrny (Jan Kačer), který se plně oddá komunistické ideologii a stoupá po stupíncích výš a výš. Pak však přijdou odhalení stalinského kultu a on ztratí to, v co věřil, a nedokáže se s tím vyrovnat. Trpí tím on, jeho okolí i jeho dívka, kterou hraje Jana Brejchová. Ta zde mimochodem ukáže ze svých vnad o něco více, než jsme zvyklí, ostatně díky ní prý na film přišlo alespoň něco diváků. Ostatní v anketě potvrdili, že film je až příliš hloubavý a depresivní, jak se dozvíme v sekci bonusy, v rozhovorech, od Pavla Taussiga (9:55). Dalšími rozhovory jsou s představitelem hlavní role Janem Kačerem Kačer (3:38) a hudebním skladatelem Janem Klusákem (3:18), ale oba na tak malém prostoru toho příliš k filmu neřeknou. Film samotný je černobílý ve formátu 4:3, s českým zvukem ve stereo a s českými titulky i u bonusů. Ty kromě protipirátského traileru v úvodu disku tvoří ještě filmografie a fotogalerie. (10.08.2019)