Smuteční slavnost

Stejnojmenný román Evy Kantůrkové je jedním z nejostřejších výpadů proti totalitní zvůli, políčkem, který tvrdě dopadl na tváře těch, jimž bylo ublíženo lidskou krutostí a bezohledností. Filmová podoba pod režijním vedením Zdeňka Sirového dává vyřčeným slovům zcela konkrétní významy, kterých si samozřejmě tehdejší mocní nemohli nevšimnout (už to, že film mohl vůbec vzniknout je tak trochu zázrak). Zásluhu na tom, že se z nezvratného literárního ortelu nad nedávnou minulostí stává působivá obrazová balada plná uhrančivých záběrů má nepochybně kameraman světové úrovně Jiří Macháně i vynikající herci v čele s neprávem opomíjenou Jaroslavou Tichou, Josefem Somrem a dalšími. Škoda, že diváci tehdy v kinech film vyhlíželi marně – premiéru měl až ve svobodných časech, ve chvíli, kdy jen stěží mohl rezonovat s právě probíhajícími událostmi ve společnosti s takovou intenzitou, jako na sklonku šedesátých let. (01.03.2021)

Smuteční slavnost - poslední cesta coby zadostiučinění za prožité bezpráví. A ačkoliv se smuteční slavnost de facto vydaří a hojnou účastí se stane jakýmsi protestem proti chřadnoucí vládnoucí moci, přesto se žádné zadostiučinění nekoná a v divákovi zůstává pouze pachuť hořkosti ze zmařených životů. Zmařených, poničených životů na obou stranách. Zároveň realistická ukázka české vesnice v těch "zlatých 60. letech". Jak je všechno ošuntělé, beznadějné, bez víry v Boha - všechno v troskách! - Film balada je pevně sevřený do tří částí, ani jedno slovo zde není zbytečné, ani jeden jediný obraz přebytečný. Jak forma, tak obsah bez hany a kazu! Vřele doporučuji! K vidění zde: https://prehrajto.cz/smutecni-slavnost-1969/5a97f0a515f2a (29.05.2018)

Krásný film plný symbolických detailů. Např. na stolku u postele umírajícího náhodou leží novivy, náhodou je vidět zrovna titul a náhodou je to "Lidová demokracie". Režimní výklad nedávné historie je tu vyvracen s takovou otevřeností a syrovostí, že skoro až upadá do opačného schématismu. Pohřeb, ze kterého se stává podivná provokace a manifestace. Ovšem nezáměrná – tu provokaci a manifestaci si z toho znejistělí okresní vládci vytvářejí sami. Tito včerejší „revolucionáři“ a dnešní funkcionáři jsou tu stavěni před nutnost hledět na živou historii, která jde v podobě pohřebního průvodu přes ně, popírá jejich „pravdu“ a mlčky je obviňuje. (Vrcholem je pak vlasatý obrýlený mladík na věži: „Pánové, musím zamknout“.) Nemusím se pracně rozepisovat o motivu rozvráceného řádu venkova, to už tady vynikajícím způsobem provedl Marigold. Všimnu si jiného aspektu: Ženské postavy jako ty, které se morálně a existenciálně potýkají s „dějinotvornými“ hrátkami svých mužů. Oni konají, ony prožívají a „vyžírají“ to za ně. Výsledek? Jsou to právě ženy, které jsou nakonec schopny charakterně jednat a tím korigovat dějiny. Popud k tomu dává neústupná „umanutá“ Matylda, pořádající pohřeb jako nebožtíkův návrat z vyhnanství. Tajemníkova manželka i svědomím trápená Tonička jsou tím – každá po svém – rovněž pohnuty k jednání. Zajímavá je postava faráře, který je sice takový připosera pokrytecky nabádající k „pokoře“, ale přesto jde a udělá to, co má; a když už je v tom, při výkonu svého posvátného úřadu neustoupí nátlaku – pohřeb přece musí být náležitě proveden. (Asi nakonec pochopil, před čím sluší být pokorným a před čím ne.) A vůbec, opustím-li „genderové“ hledisko, pak je to prostě Matylda, která svým postojem a svou neústupností jednak vrací běh světa jeho řádu (mrtvý do své půdy), jednak otvírá zamčená svědomí všech okolo. Ale k čemu to všechno? Bezprostředně po Chladilově pohřbu jsme svědky pusté karnevalové zábavy. Je přece masopust... (03.03.2011)

Komunistům se nelíbily některé filmy ze dvou důvodů. Buď nějak kritizovaly komunistický systém. Druhá varianta ukazuje, že systém tvoří především lidé. Komunistické kurvy. A to je případ Smuteční slavnosti, kde se ukazuje jako v málokterém filmu, co to bylo za svině. Komanči se báli některých lidí, s těmi ale uměli zatočit. Paradoxní problém je ale ten, že mrtvý rebelant může být horší než ten živý ... (13.07.2011)

Smuteční slavnost je jedním z nejpůsobivějších společensky kritických filmových dramat konce šedesátých let. Závažné je již samotné téma, naléhavost je zvýrazněna koncepcí syrových obrazů i všeobjímající stísněnou náladou. Detaily hereckého vypětí korunují důraz a opravdový duševní prožitek. Osobní nespravedlnosti v rámci jakéhokoli společenského, nebo politického uspořádání nejsou neznámým pojmem. Ale jen v extrémních polohách nabývají enormních rozměrů v kvantitativním počtu i prožitých hrůzách. Smuteční slavnost nehledá naději, rozhlíží se k pochopení, neidealizuje a všeobecný zármutek se prohlubuje. Hlavní postavou morálního neklidu je Matylda Chladilová (velmi dobrá Jaroslava Tichá), čerstvě ovdovělá vesnická žena. I přes příkoří minulosti necítí zášť, hledá známky zdravého rozumu, nachází strach i mlčení zasaženého a znovu rozjitřeného svědomí. Umanutou asertivitou se stává symbolem hrozby, úzkostná bázeň pohledů bedlivě střeží její kroky. Bolest utrpení je hmatatelná. Hlavní mužskou postavou je Alois Devera (vynikající Josef Somr), komunistický předseda místního MNV. Je nejviditelnějším představitelem útlaku. Ze své role a možné eskalace nespokojenosti se dostává do rozpolcenosti. Z ní nevede cesta do bezpečí, ale jen k další demonstraci moci a rozkladné paranoii úleku. Ústředním bodem je Jan Chladil (dobrý Ľudovít Króner s hlasem Jaroslava Moučky), Matyldin manžel. On je stínem špatného svědomí a spálí všechny, kdo se snažili zapomenout. Důležitou postavou je Tonka (velmi dobrá Jana Vychodilová), Aloisova manželka a bývalá skromná děvečka na Chladilově statku. V ní se kumuluje veškerý pocit vinny, třese se zimou u cesty a prosí o odpuštění. Zármutek je znásoben osobním traumatem a získává neomezenou moc. K výraznějším postavám patří Tončina matka Chrudimská (dobrá Ludmila Roubíková), zástupce nejpočetnější části populace, která se v supích hejnech slétá na zbytky lidské důstojnosti. I Tončin otec Chrudimský (pozoruhodný Jan Kühmund) je poslušným přisluhovačem bez náznaku morálního svědomí. Viditelný je také Januš (zajímavý Gustav Opočenský), tajemník MNV a nejmocnější muž oblasti. Svůj strach schovává v bezpečném úkrytu před davem veřejnosti. Jiný druh strachu předvádí vesnický farář (zajímavý Vladimír Huber), k smrti vyděšený z možných represí moci. Z dalších rolí zaujme Janušova shovívavá manželka Anna (Božena Böhmová), či ostražitý poslanec (Josef Bartůněk). Téma je závažné, byť je krutá hrozba moci možná méně společensky rozkladná, než všeobecná absence morálky. Úchvatné ve svém existencionalistickém provedení! (11.01.2018)