Reklama

Reklama

Smrt v Benátkách

  • Itálie Morte a Venezia (více)
Trailer 2

Obsahy(1)

Do italských Benátek přijíždí v roce 1911 hudební skladatel Gustav von Aschenbach. V noblesním prostředí hotelu a evropské smetánky se snaží zotavit, komponovat, najít vnitřní klid i odpovědi na velké otázky života a tvorby. Najde krásu – ztělesněnou polským chlapcem Tadziem, ale současně objeví i dosud skryté stránky sebe sama. Platonická vášeň, která ho k mladíkovi přitahuje, stárnoucímu skladateli na klidu nepřidá. Ale ani přes skutečnost, že mimo uzavřený svět hotelu řádí v Benátkách cholera, se Aschenbach nedokáže od chlapce odpoutat… Filmová adaptace novely Thomase Manna se odchýlila od předlohy, pokud jde o povolání hlavní postavy. Autor filmu Luchino Visconti viděl v Aschenbachovi hudebního skladatele Gustava Mahlera a ve snímku použil úryvky z jeho 3. a 5. symfonie, spolu s hudbou Lehára, Musorgského a Beethovena. Role hudby je pro Smrt v Benátkách nezastupitelná a spolu se scénářem, hereckými výkony a výtvarnou stylizací do doby odeznívající secese se podílí na jedinečném vyznění snímku. Odměnou za precizní zpracování získal film řadu nominací a cen – včetně nominace na Oscara pro autora kostýmů Piera Tosiho (nominován už za Geparda z roku 1963 a s Viscontim spolupracoval i na předcházejícím Soumraku bohů z roku 1969) a Jubilejní ceny pro režiséra na MFF v Cannes. Visconti za svou kariéru natočil řadu filmů podle literárních předloh: po Posedlosti (Cain: Pošťák vždycky zvoní dvakrát) a Natálii (Dostojevskij: Bílé noci) následoval výpravný Gepard (Tomasi di Lampedusa), pak Cizinec (Camus), a konečně Smrt v Benátkách. Tuto sérii uzavřel režisér těsně před svou smrtí dramatem Nevinný (D’Annunzio). (Česká televize)

(více)

Videa (3)

Trailer 2

Recenze (187)

Vančura 

všechny recenze uživatele

Sledovat tenhle film je jako být svědkem toho, jak vám před očima oživne známý Seuratův obraz Nedělní odpoledne na ostrově La Grande Jatte - je to velká nádhera, navíc podbarvená nadpozemskou hudbou Gustava Mahlera. Pokud si člověk při jeho sledování něco uvědomí, je to mj. skutečnost, že se dnes historické filmy točí úplně jinak (což ovšem není výtka! podle mě je jednou z největších předností tohoto filmu právě jeho mistrná evokace dané epochy; ostatně tento film se pro dnešního nesoustředěného diváka hodí stejně málo, jako četba "rozvleklého" Manna pro současné čtenáře - obojí krutě vyšlo z módy; stojí mimochodem za zmínku, že sám Mann děj své novely časově nijak přesně nezasadil - text začíná slovy "Gustav Aschenbach neboli von Aschenbach, jak se úředně jmenoval od svých padesátých narozenin, vyšel si jednoho jarního odpoledne roku 19.., který naší pevnině ukazoval po měsíce tak hrozivou tvář, ze svého bytu v třídě Prince regenta v Mnichově sám na delší procházku...). Obsazení považuji za velice šťastné, sledovat Dirka Bogarda v hlavní roli mě hodně baví, a Björn Andrésen byl pro roli Tadzia vybrán rovněž velice vhodně (teprve když si člověk s úžasem uvědomí, že z toho éterického mladíka je dnes už 60 letý stařec, dojde mu, jak je tenhle film starý - stálo by celkem za to něco vědět o tom, jestli ještě kdy natočil něco, co by se svým významem vyrovnalo jeho hereckému debutu v 16 letech, nebo jestli slávu své první role už nikdy nepřekonal). Film jsem viděl dvakrát (stejně jako jsem dvakrát četl stejnojmennou Mannovu předlohu) a považuji ho za velice zdařilou adaptaci jednoho z vrcholných Mannových textů - ve všem zásadním se film předlohy drží velice věrně, a veškeré změny jsou zde spíše kosmetického rázu (to, že Visconti udělal z Aschenbacha hudebníka namísto spisovatele, je zcela zanedbatalná změna; mnohem zajímavější je zde zmínit, že postava Aschenbacha vykazuje mnohé autobiografické rysy - Aschenbach je stejně jako Mann slavný spisovatel z Mnichova, manžel dcery významného vědce, a v neposlední řadě i homosexuál). Závěr je - navzdory své dokonalé předvídatelnosti, kterou předjímá již samotný název knihy i filmu - velmi pohnutý a silný, uvědomíme-li si, že zachycuje Aschenbacha v situaci, kdy byl sice neobyčejně rozrušený, morálně rozložený a těžce nemocný, ale poprvé v životě šťastný: nalíčen jako mladík, a zbaven tak důstojnosti, je ve své homoerotické vášni pustošen hlubinnými stránkami své osobnosti, které celý život držel na uzdě, a takto nachází smrt v městě zamořeném cholerou (samotné zasazení děje do Benátek samozřejmě nebylo vůbec náhodné - ze strany Manna to byl neobyčejně promyšlený krok, vycházející ze znalostí všemožných asociací, s nimiž si tehdejší německá společnost Benátky spojovala). Jaký velkolepý příběh, jaký velkolepý kontrast krásy a ošklivosti, života a smrti! Tím může Aschenbach btw. připomenout postavu Profesora Neřáda ze stejnojmenného románu Thomasova bratra Heinricha (zdařile zfilmováno v roce 1930, viz Modrý anděl), s nímž vykazuje řadu podobností. Skvělý film pro náročné diváky, kteří docení všechny jeho umělecké kvality (považuji za smutné, že tady už 13 let jako první straší Civalův komentář, který ten film tehdy evidentně totálně nepochopil - určitý typ lidí by prostě neměl koukat na umělecky hodnotné filmy, když je stejně nedocení). Film, o kterém by se daly popsat stohy papíru, ale k čemu to, když to nejlepší, co se s ním dá dělat, je si ho jednou za čas znovu pustit a nechat se s ním na chvíli unést do jiného - seuratovského, chtělo by se říci - světa. Takové filmy už se dnes netočí. () (méně) (více)

Rudovous 

všechny recenze uživatele

"Uslovi"- "formalne dokonale" jakoby korespondovalo s ocekavanim jiste moznosti vnitrniho zklamani ktere se svym zpusobem nemuze nedostavit. Pujdu trosku do extremu. Ale tento intimni snimek si uzijete opravdu jenom a pouze sami v kine treba jako je Ponrepo nebo Lucerna. Na obrazovkach televize (resp. CT2) se mu vyhnete. ()

Reklama

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Smrt v Benátkách skutečně jen obrazově rozehrává situaci, která je odhalena v úvodní části filmu a dává jí maximální prožitek. Jen málokterý film dokáže přenést na diváka takovou dávku dobové atmosféry (velmi pečlivě zkonstruované i když i se značnou dávkou hlavně vizuální stylizace, jež však povrchovému a náznakovému dění dodává silnou pocitovost), beznaděje, ničivých obav i osovobozujícího pocitu z existence dokonalé krásy, jež se člověku objeví na dosah ruky, jakákoliv muka může tato těsná přítomnost probudit. Právě oscilace hlavního tématu mezi umělecko-filosofickou disputací a prozaickým příběhem o potlačované homosexualitě, která začne překonávat jakékoliv vnitřní zábrany. V tomto případě je film velmi intenzivním zážitkem, který však vyžaduje i značnou dávku trpělivosti, jelikož jde o silnou extenzi jediné situace, i když téma cholery dodávající psychickému utrpení i fyzický doplněk pomáhá v druhé polovině troše pohybu. Přesto si však opět nemohu odpustit jednu výtku - Viscontiho styl zaměřený na bezohledných až televizně laděných transfokacích (jež silně poznamenaly i předchozí Soumrak bohů) silně narušoval kontemplační zážitek a teprve smířlivé uklidnění na samotném konci, tedy magická scéna na pláži zalité pozdně odpoledným sluncem, napovídá, že statická kamera by zde pro mě asi byla přínosem. ()

Eodeon 

všechny recenze uživatele

K filmu Smrt v Benátkách jsem přistupoval s tím, že se jedná o dílo věhlasného režiséra, který mě už jednou překvapil velmi silným zážitkem, a který je dost smělý pro výběr tématu jakým je sama podstata nacismu (Soumrak bohů), ale který na druhou stranu natočil i film nudný, vcelku roztahaný a místy pustý (Gepard), k filmu, jež mě nemůže ničím překvapit, protože zápletku včetně konce si dobře pamatuji ještě ze školy. Takže žádná očekávání ani předsudky. /// Občas - nevím proč - dospěji k hloupému přesvědčení, že už snad nemůže být film, který by na mě zapůsobil stejně silně jako nemálo předchozích, a to i přesto, že si velmi dobře uvědomuji, jak hloupé a pokrytecké to je. Ale za to je krásné uvědomit si při sledování nějakého filmu opak. /// Mám rád filmy, kterým postačí k odvyprávění svých příběhů minimum slov. To je mimo jiné případ i Smrti v Benátkách. Vše podstatné ve filmu řečeno je, snad už na samém začátku, k porozumění je třeba se hlavně dívat. A možná to jediné by stačilo. Dojem podporuje krásná hudba, pro kterou nemám výtku. Pochybuji, že by na mě zapůsobila při poslechu jí samotné. Ve spojení s vizuální stránkou získává nový rozměr, dokládající smyslovou podstatu krásy, již nelze předčit //vykonstruovaným uměním//. Herecké výkony snad ani nejsem schopen posoudit. Vlastně celý film se tak nějak vymyká běžnému úsudku, protože jsem jej spíš než jako divák vnímal ve svých devatenácti jakobych byl jednou z postav, které snad byly z filmu vystřiženy. ()

major.warren 

všechny recenze uživatele

Smrt v Benátkách Luchina Viscontiho je uměleckým dílem nesporných kvalit. Je to do duše nesmírně pronikající drama o skryté vášni a smrti. Bohužel se mi zdá, že celý film je přístupný jen příliš úzkému okruhu diváků, což mi přijde jako velká škoda, zvlášť když se jedná o dílo na tak vysoké úrovni, leč častá nařčení, že se jedná o jeden z nejpřeceňovanějších počinů v historii kinematografie jsou dle mě zcela pomíjivá Je to sic film nedějový, pomalý, až úzkostlivě jednotvarný, ovšem výtvarně a především hudebně velmi procítěný. Hlavní hrdina zahraný Dirkem Bogardem představuje jakési alter ego samotného Gustava Mahlera - alespoň tak jsem to pochopil, ale zároveň si myslím, že tento fakt byl Viscontimu zcela volný a jen ho pouze šikovně využil (v Mannově předloze je hrdina spisovatelem, nikoliv skladatelem). Plné hodnocení neudělím, zvláště po zhlédnutí režisérova Geparda, ale vyzdvihnu závěrečnou scénu, která byla opravdu mimořádná a bude ve mně dlouho rezonovat. ()

Galerie (70)

Zajímavosti (9)

  • Tento film je adaptací stejnojmenné novely Thomase Manna. (Lynette)
  • Úryvek z Mahlerovy čtvrté symfonie, kterou ve filmu hraje Alfred (Mark Burns) na klavír, zahrál ve skutečnosti sám Gustav Mahler. Jde o transkripci staré gramofonové desky obsahující nahrávky hudby Mahlera, Richarda Strausse a dalších skladatelů v jejich vlastním provedení. (Stegman)

Reklama

Reklama