Režie:
Vladimír VlčekKamera:
Rudolf Stahl ml.Hudba:
Jan KaprHrají:
Jaroslav Vojta, Ladislav Pešek, Jaroslav Mareš, Alena Martinovská, Marie Vášová, Rudolf Hrušínský, Libuše Zemková, Svatopluk Beneš, Marie Nováková (více)Obsahy(1)
Barevný umělecký film laureáta Stalinovy a státní ceny Vladimíra Vlčka, natočený podle motivů povídky národního umělce Ivana Olbrachta. Historie komediantské rodiny, která končí u soudu, u něhož je mladý Fricek obžalován z pokusu o vraždu, protože chránil svou sestru Olgu proti násilníkovi, charakterisuje poměr měšťácké společnosti k potulným artistům před první světovou válkou. "Je to, podle tvůrce filmu, vyznání lásky k lidem kdysi uráženým, a ponižovaným, k poctivé práci jako hlavnímu předpokladu každého umění i artistického a k české krajině, k české zemi." (Filmový přehled)
(více)Recenze (16)
Ve své prvotině, ve třech povídkách "O zlých samotářích" (1913), jednou z nich je právě zfilmovaný "Bratr Žak", zkoumá Olbracht, a o čtyřicet let později i Vladimír Vlček, proč se zlým samotářem člověk nerodí, ale stává. Oba dva v tom nacházejí především společenský ostrakismus, třídní nadřazenost, a v podstatě všechny lidské neupřímnosti. Pokud se podíváme blíže na film, je bratr Žak společensky kritický pouze dvakrát: někde uprostřed, když velice krátce nastiňuje vizi nové společnosti (44:40, "Já věřím, že jednou bude jinak") a na konci, v řeči před soudem ("A každý si bude vážit práce druhého, a bude víc radosti na světě). Nejsou to nijaká pádná komunistická hesla, a když se na ně podíváme nyní: Máme strach, aby nebylo někdy jinak, a nevážíme si ani práce své, pokud není (dle našeho mínění, a tedy nikdy) vyvážena dostatečnou denní mzdou.... Nestali jsme se všichni jakýmisi Havránky? ()
Potulka v jisté době prostě vadila a netýkalo se to je cikánů. Kočovní artisté a divadelníci byli vlivem tohoto skutku ze strany měšťanské společnosti v nelibě zrovna tak a právě o tom je tento snímek, natočený na základě povídky Ivana Olbrachta, který byl však mistrně uveden do moralizační budovatelské agitky. Ono jde hlavně o to, že artisté a herci si svým vystupováním normálně vydělávali na živobytí a i toto řemeslo šlo pokládat za poctivou práci jako každou jinou. Navíc je tu zohledněný fakt, že se jedná o lidi chudé, ke kterým je už kvůli tomu vedena až nepřiměřená nenávist právě z řad bohatých. Závěrečný proslov ve své roli Ladislava Peška tento fakt plně potvrzuje. Takové závěrečné projevy se u budovatelských agitek v rámci moralizace používaly docela často. Když si ale tento fakt odmyslíme, daná nelehká doba byla podchycena dobře. I ten příběh o kočovné rodině artistů a herců je scenáristicky pojat zajímavě a po filmové stránce vizuálně přívětivě trefený. Na filmu si zkrátka dali tvůrci záležet, což podtrhuje i použití barevného filmového materiálu. Film to není špatný, ba se dá říct, že přímo naopak. Jen to kazí ta politická moralitka, ale taková prostě byla temná padesátá léta, kdy byl snímek natočen. ()
Vlčkova působivá adaptace Olbrachtových povídek zachycuje potulné komedianty jako bytosti silně spojené s přírodou. Lyrické záběry na proměňující se krajinu jen nezasazují jejich putování do určité roční doby, ale důrazně tyto věčné poutníky poutají k zemi, po níž se tou stále touž oběžnou drahou pohybují, odevzdáni svému cyklickému času. Úpadek kočovné rodiny se může zdá svým pokorným vytrácením právě v krajině zákonitým, ale zdaleka neodcházejí dobrovolně, ponižováni, bez práv a bez důvěry, osamělí mezi ostatními lidmi, mezi nimiž se jim zdají porozumět jen právě tak utlačovaní a bezprávní chudí. Jako se Země stává necitlivými a zlostnými lidskými zásahy neobyvatelnou, tak i člověk v lhostejném davu otupělých a chtivých strádá – a nic z toho nelze pokládat za přirozené. Náprava je ovšem možná a doslovuje-li snímek revoluční socialistické poselství, přimyká vyhlížený společenský obraz k témuž přírodnímu dění jako zákonité vzedmutí potlačovaného lidství. ()
Politiku stranou a je to skvělý (a hlavně smutný) dílo. Zážitek z filmu byl pro mě opravdu nečekanej, protože jsem si myslel, že se budu koukat na nějakou lacinou propagandu. Místo toho jsem viděl kolorizovanej film, kterej má nějakej děj a kterej hraje skvěle na city diváka. Vůbec jsem se nenudil (a to se podobnejm filmům vždycky vyhýbám). Škoda jen toho trapně propagandistickýho konce. ()
Film Vladimíra Vlčka popisuje těžký život malé skupiny komediantů, kteří se protloukají od vesnice k vesnici jako artisti a klauni. Proti velkým cirkusům ale nemají moc šanci. Není jim nakloněná ani doba a většina pověrčivých a nepřejícných lidí. Je to těžký život a každá mince je těžce vydělaná. Já jsem moc nepochopil, proč se skupina neustále motala v kruhu a vracela na místa, kde už je jednou vyhnali. Tím pádem se také dostali do problémů s postavou Rudolfa Hrušínského a tak je téměř jisté, že to celé musí končit katastrofou. Bohužel je ale celý příběh vetkán do krutých 50. let, kdy v podtónu neustále slyšíme, že dělník proti mocipánům zvítězí a nová doba přijde. Není divu, když se režie ujal autor takových filmů jako jsou Rudá záře nad Kladnem nebo Zítra se bude tančit všude. ()
Reklama