Tři oříšky pro Popelku

Libuše Šafránková, zlou macochou týraná Popoluška, ktorá sa zmení na krásanu princeznú, je naozaj sympatická. Zahrala túto rozprávkovú postavu veľmi dobre. Škoda, že to isté nemôžem povedať aj ďaľších hercoch. Napríklad Pavel Trávniček v úlohe princa pôsobí hodne toporne a taký Vítězslav Jandák ako jeden z členov jeho družiny je úplne trapný. Ale ako celok to vyznieva celkom príjemne. Zvlášť v časoch Vianočných, kedy je to s nespochybniteľnou istotou vždy odvysielané niektorou z českých či slovenských televízií. Tri hviezdičky pre Popolušku. *** (14.03.2008)

Jistě, může se zdát v případě notoricky známé pohádce zarážející, ale před pár lety jsme dávali dohromady společnou knížku o ní. Byl jsem přitom požádán pokusit se pomocí detailního rozboru filmu odpovědět na docela široce položenou otázku, čím jsou vlastně TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU natolik výjimečné, že dosáhly takového tuzemského, ale především mezinárodního věhlasu. Byla to zajímavá výzva, protože i já je měl od dětství zažité především jako divák a v souvislosti s vánočním televizním časem... Tou odpovědí pro mě nakonec bylo vrstvení, které umožňuje spojit očekávané s neočekávaným, kdy jako diváci dostáváme i nedostáváme popelkovský příběh. Mnohem více než na poli vyprávění či výstavby světa mě ale TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU po analýze záběr po záběru překvapily svým filmovým stylem, protože jde o jeden z nejokázalejších příkladů práce s transfokátory (zoomy), s docela dlouhými objektivy v překvapivé kombinaci s inscenováním do hloubky, stejně jako s různými takřka avantgardními postupy. Tyto techniky sice pro většinu diváků zůstávají neviditelné, ale přitom se na nezaměnitelnosti filmu neopominutelně podílí (viz dále, strana 73-84). Po dvou letech od vydání knížky si můžete přečíst celou analýzu tady, i když už je po Vánocích (ale než řeknete švec, už se zase budou blížít, takže je to jedno ;)). (22.01.2018)

Rozhodně není náhoda, že zrovna tahle pohádka se tak zapsala. Režie je hodně aktivní a třeba některé kamerové zoomy mě zaskočily svojí moderností. Vybudování příběhu kolem aktivní hrdinky je mnohem dál než současné pohádky. Sice i tady platí, že pohádkový žánr je prostě moc velká limitace, abych to v dospělosti mohl plně docenit - příběh je vázaný zákonitostmi a klišé, jimž musí jít proti veškeré přirozenosti naproti, a tím se ochuzuje o svůj potenciál. Příběhově nejsilnější je Popelka (samozřejmě) ve chvílích, kdy je pohádce o Popelce nejvzdálenější. (16.02.2019)

Skutečně tady není o čem diskutovat -> Nejznámější česká pohádka. Už roky běží a zůstává v srdcích dál, dokonce bych si dovolil tvrdit, že léty zraje jako víno. Mladí (skoro až nevinně vyhlížející) herci odvádí své na stoprocent, svým způsobem je inovativní už přístup známé předlohy, vždy z něho vycítím mírnou ironičnost a jasný český rukopis. Vánoční atmosféra je jednoduše božská a podléhající. Je to tak, Vorlíček a Německo zde ještě neznamenalo funus pohádek... (03.03.2006)

Tváře umouněné od popela, ale kominík to není. Klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není. Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane. České pohádky opravdu nemusím, ale jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo a na Drei Haselnüsse für Aschenbrödel se každý rok na Vánoce rád podívám znovu. Podle mě nejlepší pohádka, jaká kdy u nás vznikla. Je skrz naskrz vtipná (Hele, princi!), pěkně odsýpá, má tu správnou atmosféru a rozverná Popelka s kuší, provokující prince s jeho družinu, je prostě úžasná. Pojď dolů. – Pojď ty nahoru. (23.12.2008)