Společnost mrtvých básníků

"Nechci, až budu umírat, zjistit, že jsem vlastně nežil." Můj obdiv mají všichni pedagogové, kteří statečně rozervali nepřetrhnutelné řetězy osnov a neváhali přizpůsobit styl výuky tomu, aby ji studentstvo nepovažovalo za promarněný čas. Profesor Keating takový je, takže bych měl být spokojen, ale tady jde o vnímání světa formou básní, s čímž mám problém. Já totiž, při možnosti výběru mezi fyzickou dřinou a četbou poezie, nikdy nesáhnu po knize. Fyzické vyčerpání je pro mne zkrátka smysluplnější než nafintěná nuda a té jsem si při sledování tohoto snímku užil docela dost. (29.08.2011)

Velice citlivý a hluboce lidský film, který, nejen že zobrazuje bez příkras zatuchlý puritánský školní systém Ameriky 50. let, ale zároveň nakopává prdel konvencím, konzervatismu a starosvětskému učitelskému a rodičovskému despotismu. Vrcholí lidskou slabostí a ústí v nádherný dojemný závěr, malému (ovšem nikoli bezvýznamnému) chlapeckému hrdinství. Peter Weir natočil na první pohled obyčejný film. Ovšem pod jeho slupkou se schovává něco mnohem většího. 95%. (05.02.2008)

Omlouvám se, pro mě naprosto nestravitelný film. Moje hodnocení je ryze subjektivní a vychází z mé naprosté averze vůči charakterům typu Johna Keatinga, nutící druhé nejít s davem. Až agresivně vás nutí "rozvinout" svoji osobnost, pokud se náhodou chováte "nepozoruhodně", je to bráno jako potlačování osobnosti. Tolik prázdných a přemoudřelých řečí jsem dlouho neslyšel. První půlka filmu naprosto, naprosto o ničem. Chovejme se na povel jako banda blbečků - co třeba trhat stránky z knížky? Jo, dobrá blbečkovina - ale kdepák blbečkovina, to je vaše nespoutaná osobnost! Chudáci ti kluci, až jednou nastoupí do práce, budou muset sklonit hlavu mezi stovky dalších a v tom jednotvárném davu budou jen jednou tečkou z milionu....hrozné, a to jim jeden pošahaný učitýlek vtloukal do hlavy, že ze stolu vidí svět jinak....ehm (shovívavý úsměv). Já mám svou společnost mrtvých básníků - knihovnu s jejich slovy. Miluju poezii. Ale Keating z ní udělal pozérství.... jako když si na funus vemu bílou mikinu a před rakví budu na všechny kolem řvát: Jsem jinéééj, jsem jinéééj. Keating není jen učitel, je to life coach, v dnešní době by měl fenomenální úspěch....všichni chceme být výjimeční, jenže si budeme muset možná jednou přiznat, že to nebyla pravda. (20.02.2021)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)

Dechberoucí příběh konfliktu svobodného ducha se zatuchlým konzervatismem děsícím se nezávislého myšlení, v hlavních rolích Robin Williams coby každým coulem sympatický inteligent a otevírač očí a Robert Sean Leonard jako probuzený dramatický talent zoufale křičící svou touhu do hluchých uší svého otce. Výtečně gradovaný snímek Petera Weira, s nádhernými "krajinkovými" záběry a formou vůbec, stejně jako s mocí pohnout diváka až k slzám. Nejen díky skvělé poezii povznášející snímek, jeden z těch, pro které stojí za to žít. 100% (26.04.2008)