Společnost mrtvých básníků

"Nechci, až budu umírat, zjistit, že jsem vlastně nežil." Můj obdiv mají všichni pedagogové, kteří statečně rozervali nepřetrhnutelné řetězy osnov a neváhali přizpůsobit styl výuky tomu, aby ji studentstvo nepovažovalo za promarněný čas. Profesor Keating takový je, takže bych měl být spokojen, ale tady jde o vnímání světa formou básní, s čímž mám problém. Já totiž, při možnosti výběru mezi fyzickou dřinou a četbou poezie, nikdy nesáhnu po knize. Fyzické vyčerpání je pro mne zkrátka smysluplnější než nafintěná nuda a té jsem si při sledování tohoto snímku užil docela dost. (29.08.2011)

Vůbec nechápu, čim si tenhle film zasloužil tak vysoký hodnocení. To mam věřit tomu, že pro 17-letý kluky "carpe diem" znamená, že po nocích si s kamarádama recitujou básničky? Mam pocit, že autor scénáře se asi musel praštit do hlavy. Když poprvé utekli v noci ze školy, tak jsem myslel, že ty kecy o poezii jsou jenom taková záminka a oni si opravdu půjdou někam užívat. Ale oni fakt šli do jeskyně a četli si tam básničky. To jsem teda vážně nečekal. Spíš bych to nazval společnost totálních zoufalců. Námět by byl dobrej možná tak pro nějakou parodii typu Bulšit, ale tohle se opravdu nedá brát vážně. Abych vysvětlil, proč dávám aspoň ty 2 hvězdičky, tak jedna je to za posledních cca 30 minut, kdy se konečně něco děje a druhá za Robina Williamse, kterej svou roli (i když taky trochu debilní) zahrál opravdu dobře. (30.12.2009)

Mezi nejsilnější momenty v průběhu jinak až moc poklidně plynoucího snímku patří bezesporu ony neobyčejné hodiny vyučování, vedené Robinem Williamsem. Tyto filmové okamžiky jsou zcela jedinečné a cítil jsem se u nich nadmíru spokojený, schopný docenit bezvadný příběh a perfektní režii. Další příběhy školáků sice neměly takovou sílu udržet moji pusu zavřenou od zívání (plejáda mladých herců potěší nejedno zkušené filmové oko), ale i tak je Společnost mrtvých básníků na první pohled profesionálním a lze říci i důležitým kusem americké kinematografie. Obří zásluhu na tom má zejména posledních dvacet minut, a závěrečná scéna samotná. To slzičky jen tekly. (30.12.2009)

Ano Robin je tu úžasný, Peter Weir také, ale to nejlepší z filmu je scénář. Především hodiny Keatinga jsou fantasticky napsané. Ač nejsem příznivec poezie po zhlédnutí filmu bych ji snad začal sám psát. A závěr je nesmírně dojímavý - O kapitáne, můj kapitáne - a já jdu do kolen. Mimochodem k té závěrečné scéně hraje krásná hudba Maurice Jarreho. (07.06.2003)

Chlapecká akademie je místo plné chytrých lidí, vířících se vědomostí a také disciplíny. Podzimní, čisté a nezkažené prostředí se zdá takřka idylické, jenže vše k sobě potřebuje protipól, jinak bude narušena harmonie. Brzy se ukáže, že právě přemnoho disciplíny plodí roboty, s čímž se lidská nátura jen tak nespokojí a bohužel oběti se najdou zrovna mezi těmi, kdo si to nejméně zaslouží... Moc pěkný, kultivovaný a morální film. 8/10 (27.09.2014)