Společnost mrtvých básníků

Je to o tom vymočit se konformitě do obličeje. Je to o tom najít odvahu a rozvázat ty provazy co škrtí, jen aby člověk následně udělal krok do neznáma. Je to o přirozenosti, která zdaleka nemusí být nejlepší a bezpečná, ale rozhodně krásně voní a osvobozuje. Náhubkujeme se navzájem námi vytvářenou společností již od narození. Bez kultury bychom sice byli rychle vymírající banda sebevražedných a zranitelných sólo zvířat, člověk si ale v tom soukolí musí snažit ponechat co největší povědomí o sobě samém. Masa nemá ráda barvy, já miluju barvy. Masa je nudná a já mám rád když z lidí tečou emoce a cítím alespoň náznak nepromyšlené a upřímné odlišnosti. Je důležité být výjimečný. Film byl naivní a svou k pousmání vysněnou realitou romanticky v jiném světě zasazený. Ve světě kde je až moc jednoduché vše černobíle oddělit ( snad až na časem trpké carpe diem) a tradice smrdí. Ale to k tomu jednoduše patří. Takový svět tohoto společenství byl a hodnocením jeho reálií se pasujeme na úroveň toho politováníhodného vězně s řetězem obmotaným okolo duše, jehož tíhu už ani nevnímá. Je těžké nebýt zabedněný a slepý srab. ___ Robin Williams mi připomněl, jak výborný je herec. Študenti byli přecijen na můj styl až moc velcí přizdisráči. Ta do poslední chvíle natahovaná rezignovanost mi málem mou pěstí zničila monitor. (19.03.2011)

Někdy sedávají i ty největší krásky v koutě a ty nejcennější skvosty leží zaprášené pod hromadou provařených titulů. Společnost mrtvých básníků je nenápadnou oslavou krás života. Bouřlivě toužící mládí, které si nedokáže představit stříbro ve vlasech a hůl v ruce, dostává nového učitele literatury s nomen omen jménem John Keating. V jeho netradičním pojetí výuky je škola místem, kde učitel předává svůj intelektuální dar studentům, kdy pedagog je spíše jakýmsi šerpou na cestě vzhůru k vrcholu. Dává napít z pramene vědění a vede hochy stezkou odvahy a morálky. Ale ctihodná americká prep school konformních padesátých let není na poetickou revoluci připravena a objevování nových stránek vlastního já nese šťavnaté i tragické ovoce... Bylo by škoda Weirův snímek ozdobený excelentními výkony Williamse a Hawkea minout bez zastavení. Zpochybňuje konvenční myšlení, provokuje, zneklidňuje a inspiruje. Carpe diem... (07.05.2007)

„But only in their dreams can men be truly free. Twas always thus, and always thus will be…“ Příběh ze subjektivně velmi dávných dob, kdy pokora, zájem a respekt nebyly jen řídký jev a svobodná mysl ve vlastnictví správných lidí uměla divy. Pokud se vám Weirova tradiční porce lidskosti na první dojem nepozdává, stoupněte si za pár let na stůl a podívejte se znova. Kapitán Williams famózní, tak jak on v dramatických rolích uměl být.. (18.08.2016)

Jak jen to ten Peter Weir dělá? Kolik pravdivých slov a emocí dokáže dostat do jednoho dvouhodinového filmu? A vlastně do každého svého filmu. Ať vypráví o škole chlapecké či dívčí, vždy mě dokáže jeho příběh pohltit a podivně „nalomit“. K mému setkání se Společností mrtvých básníků došlo sice poměrně pozdě, nicméně toho dlouhého čekání nelituji – viděla jsem film v ten pravý čas. Viděla... a pochopila. Tváře, jenž neznám, ale jejichž myšlenky mi rozhodně nejsou cizí. Skupina mladých lidí, třída jako každá jiná. Je zde frajírek, obrýlený kluk v první lavici, nadějný herec i zasněný mladík s duší básníka. A také učitel, který je probudí. „Carpe Diem. Seize the day.“ Jsem ráda probuzená. A tenhle film mi to znovu připomenul. "I went into the woods because I wanted to live deliberately. I wanted to live deep and suck out all the marrow of life... to put to rout all that was not life; and not, when I came to die, discover that I had not lived. " (17.11.2007)

Bezpochyby jde o velice dobrý film, skvěle natočený, s výborným scénářem a zajímavým podtextem, ale něco mi tam malilinko vadilo nebo chybělo... Těžko přesně pojmenovat co, ale neměl jsem z toho ten pětihvězdičkový dojem jako mnoho lidí tady. Několikrát tu byla zmíněna "nenápadnost" Weirových filmů, ale tenhle kus mi přišel nenápadný až příliš. Místy mi Společnost mrtvých básníků připomněla (vzdáleně) Andersonův film Kdyby.., děj se odehrával ve stejném prostředí a společná byla i touha hlavních hrdinů po svobodném myšlení, vyjádření a nepodléhání ztuhlosti školních řádů (Carpe diem...). Nicméně Společnost mrtvých básníků je přece jen o něčem jiném. Kdyby.. je alegorie, kdežto Weirův film jde do všeho zpříma a bez oklik, má jasnou zápletku, tragické výústění i působivé finále. Moc se mi líbila scéna, kdy student četl úvod do poezie od jednoho ctihodného autora, jenž požitek z poezie měřil takřka matematicky, a především komentář k němu pronesený učitelem Keatigem:"Exkrement... To si myslím o panu J.Evans Pritchardovi, PhD...Neklademe tady nějaké potrubí. Tohle je poezie!! Není to žádná písničková soutěž: 'Mně se líbí Byron - dám mu 42, ale špatně se na něj tancuje...' " Robin Williams v roli Johna Keatinga byl dobrý, ještě víc se mi líbil student, kterého hrál Ethan Hawke. Ve filmu mi ale chyběla nějaká výraznější a poutavější atmosféra. Pěkné 4 hvězdičky. (11.07.2006)