49. MFF KARLOVY VARY - Deníček agentů

Poslední dny festivalu se pro mě vlastně staly vrcholem celé akce. Ani ne tak kvůli slavnostnímu zakončení (kterého jsem se beztak nezúčastnila - s sebou jsem si totiž nepřivezla dostatek reprezentativního oblečení, podpatků a šminek, abych ze sebe aspoň na pár hodin vyrobila slečnu) a slavnostímu předání cen, jež si rozebrali favoriti deklarovaní už od poslední předfestivalové tiskovky, ale kvůli další náloži filmů a především kvůli rozhovoru, na který jsem se těšila jak malá.

Konečně jsem dohnala manko z prvního dne, když jsem se v pátek večer dostala na projekci Je těžké být bohem aka největší filmové masochistické seance za posledních pár let a v sobotu došlo i na Jobovu zvěst za Putinova režimu Leviatana. Ruská duše si na Karlových Varech před bezbranným publikem otvírala nezhojené rány a odhalovala černé svědomí. Při prvotním sestavování svého programu (který se stejně měnil ze dne na den) jsem se sobotou počítala jako s volnou vstupenkou na všechny zmeškané filmy, jenže namísto toho, aby se všichni předčasně sbalili a odjeli domů, je napadlo to samé. Při ranním (!) vyzvedávání vstupenek už neexistovala možnost dostat se na islandskou hříčku O koních a lidech a stejně tak byly rozebrány i lístky na Zázraky. Bezděčně jsem sáhla po Slepé, což se nakonec ukázalo jako nejlepší možná volba. Že karma není jenom svině, dokazuje i noční ztráta peněženky v jednom ze sálů Thermalu (toliko k poučení, že před koncem titulků se ze sálu prostě neodchází), jež se následující den vrátila roztěkané majitelce včetně všech dokladů i litru a půl uvnitř. Celý festival jsem zakončila s věrným filmovým plebsem, jež vyměnil červený koberec nebo nejbližší bar za plastovou sedačku letního kina (v 8 °C vás nezahřeje ani láska k Lynchovi, ani vděk Laury Dern, ale přesto se nás sešlo docela dost).

Po devíti dnech mizerného spánku, kofeinového deliria a konstantního zírání na plátno nebo do obrazovky mě konečně dostihlo obligo vůči vlastnímu tělu. Trochu uspokojivý byl pohled na festivalový areál a zjištění, že imaginární ránu kladivem jménem spánková deprivace jsem neschytala sama (viz foto). Kocoviny z filmového opojení ale rozhodně není třeba litovat a nezbývá než přinést žebříčky toho nejlepšího na baru:

Proti srsti:

I. Kmen

II. Je těžké být bohem

III. Křížová cesta

Asijská sklizeň:

I. Snowpiercer

II. Zátah 2

III. Hrátky s peklem

The kids are (not) alright:

I. Chlapectví

II. Nepochopená

III. Nápravná třída

Soundtrack:

I. Zběsilost v srdci

II. Frank

III. Slepá

Největší překvapení oproti očekávání:

Slepá

Největší zklamání oproti očekávání:

Frank

Zvláštní uznání za wtf mindfuck:

Norsko

Nejzbytečnější úvod:

Apocalypto

V úvodu jsem se zmínila o rozhovoru: v sobotu dopoledne jsem celou půl hodinu měla jenom pro sebe Bong Joon-hoa, autora Snowpiercera. Ráda bych postovala jeho názor na zacházení Hollywoodu s jazykovou bariérou (angličtina odlišená přízvuky), na (ne)uhlazenost akčních scén nebo na přestříhávání již hotového filmu, ale video prozatím není nasdílené. Při nejhorší sem hodím odkaz na přepis, až ho dodělám - což by mělo být dřív, než začne další ročník Varů.

Nejen, že mi zmizela nabíječka na telefon, kamsi se poděla i Eleanor Rigby. Nevím, zdali se to dá nazývat trilogií, ale soubor tří filmů přichází se zajímavým konceptem. Proč je příběhů tolik? Protože je tolik lidí. A když vypráví příběh jeden, znamená to pravděpodobně, že další zúčastnění z toho udělají příběh úplně jiný. Pohled dvou různých lidí na stejnou věc bude vždy rozdílný, i kdyby jenom v detailech. Jak moc odlišný ale může být, aby tito dva mohli stále tvořit pár?
Vyjádřit mnohoúhelnou podstatu příběhu se snaží právě třídílné Zmizení Eleanor Rigby. Mnoha divákům festivalu uteklo kvůli komplikacím s promítáním či zmatku, jak že je to vlastně s těmi díly. Je to následovně: díl s přídavkem On je z perspektivy mužské části páru, Conora (James McAvoy), Ona (Jessica Chastain) zase vypráví o prožitku hlavní ženské hrdinky. Třetí díl už žádnou takovou přípojku nemá, je tedy závěrečným propojením?
Těžko říci, díky organizačním problémům utekl i mě. Těším se ale, až se mi celkový zážitek z obou filmů završí tím posledním, protože díly předchozí neskončily nijak výrazně překvapivě, ani se jim nepovedlo naplnit tajemný potenciál obsažený v názvu. Svým klidným lidským prožívám stinné stránky, kterou život přináší, si u mě ale získaly sympatie. Žádné zbytečné drama. Protože mizím, mizíš, mizíme. Někdy rádi, někdy se pak s větší chutí vracíme.

Kdo z vás už viděl všechny tři díly?
A  znáte tu písničku od Beatles?

All the lonely people
Where do they all come from?
All the lonely people
Where do they all belong?

Dnes odpoledne jsem si udělal krátkou procházku tam, kde ještě včera byla kolébka 49. karlovarského filmového festivalu. Přivítaly mě rozebrané dekorace, věže beden s elektronikou, konstrukční díly a srolované koberce. Byl to smutný pohled - dokonce tak smutný, že jsem neměl to srdce nic z toho vyfotit. Pokladny byly prázdné, Espace Dorleans vyfouknutý a filmové plakáty někdo brutálně strhal ze zdí. Celý ten obraz mi připomněl opuštěná místa katastrof, ze kterých byli lidé evakuováni ve spěchu a museli zde část svého majetku zanechat. Protože se však nerad zaobírám takto pesimistickými úvahami, rozhodl jsem se svojí mysl rozptýlit zhodnocením letošního ročníku.

Na festivalu jsem se zúčastnil celkem 31 filmových projekcí, viděl jsem tedy 3366 minut souvislého filmového záznamu. Níže uvádím v sestupném pořadí ty nej...

3 po všech stránkách nejlepší filmy:

  1. Snowpiercer
  2. Magický hlas rebelky
  3. I Origins

3 po všech stránkách nejhorší filmy:

  1. Je těžké být bohem
  2. Kumiko, lovkyně pokladů
  3. Vlak do Moskvy

3 absolutně nejujetější filmy:

  1. Norsko
  2. Zákaz kouření
  3. Podivné vyšetřování

3 nejzábavnější filmy:

  1. Divoké historky
  2. Mafie vraždí jenom v létě
  3. Malej Quinquin

3 filmy nejbližší realitě:

  1. Fair Play
  2. Quod erat demonstrandum
  3. Majdan

3 filmy s důležitým poselstvím:

  1. Šutry v kapsách
  2. Podivné vyšetřování
  3. Hvězda kriminálu

3 filmy, které jsem nepochopil:

  1. Mnich
  2. Tiché místo na venkově
  3. Neposlušní

3 filmy, od kterých jsem čekal víc:

  1. Todo modo
  2. Olga
  3. Díra u Hanušovic

A nakonec ještě 5 filmů, na které jsem se chtěl dostat a nedostal:

  1. Kukuřičný ostrov
  2. Volný pád
  3. Křížová cesta
  4. Nápravná třída
  5. Co děláme v temnotách

Jsem rád, že jsem se letos mohl festivalu zúčastnit, a doufám, že i vás jsem svými příspěvky festivalovému dění trochu přiblížil. Pro mě to byl opět úžasný zážitek, který si plánuji zopakovat i příští rok, kdy festival bude slavit velké jubileum. Rád bych zakončil svůj poslední festivalový článek slovy, které pronesl na závěrečném ceremoniálu prezident festivalu Jiří Bartoška: "Čtyřicátý devátý ročník karlovarského filmového festivalu je mrtvý. Ať žije padesátý."

I já se podělím o krátké zhodnocení letošního ročníku. Jakkoli je agentství náročné, otevřelo mi nové dveře a umožnilo poznat festival z trochu jiného úhlu než jako baťůžkář. Viděl i spoustu výborných filmů a co jsem nestihl, doženu částečně na oficiálních ozvěnách Šary Vary nebo v běžné distribuci. Moc jsem si letošní festival užil a pro zajímavost předkládám mou desítku nej snímků ze všech 31, které jsem shlédnul.

TOP10: Kalvárie, Křížová cesta, Nepřítel třídy, Únos Michela Houellebecqa, Leviathan, Slib, Hvězda kriminálu, Locke, I Origins, Fair Play.

Ano, 49. mezinárodní filmový festival v Karlových Varech je minulostí. Nezbývá než si dnes odpočinout, podělit se o jedinečné zážitky se svými blízkými a poděkovat. Poděkovat jak celému festivalovému týmu, tak mým kolegům agentům a vedení ČSFD.cz. Za rok zase nashledanou!

...že jsem si v Karlových Varech užil. První dny festivalu jsem byl skutečně nadšený. Objevování různých uliček, zkoumání festivalových možností a hledání jídla. Tyto aktivity doprovázelo slunečné počasí, které sice doprovázely i návaly potu, ale rozhodně lepší než chodit v dešti. Zlom nastal v půlce festivalu kdy mé vystřízlivění z atmosféry a špatné počasí, vyvolalo ve mě pocit rutinní činnosti. S horší náladou mělo co dočinění mé pravidelné ztráty věcí. Nakonec jsem přišel jen o sluneční brýle a zapomněl tričko, takže jsem na tom ještě dobře.

V posledních dnech mi náladu zlepšila ustálená oblačnost, polojasno a místy oblačno. Krom toho, jsem po celé řadě průměrných a nadprůměrných dramat, měl možnost vidět filmy lepší. Za ten týden už jsem okolí festivalu osvojil a veděl jsem kam přesně jít, když něco potřebuji.

Na co budu vzpomínat je spousty malých historek, které utváří příběh jméném Karlovy Vary. Chtěl bych poděkovat za skvělou spolupráci kolegům d.beseda a filmmaniak810. Jejich vyprávění o tom jak to chodí na Úřadu vlády a filmové tipy ve mě zůstanou. Budu vzpomínat na opilého mladíka z Německa (vyjadřoval se o třešních jako red bitches), zážitek se zmatenou Lejla Abassovou a jejím známým, kteří ji okřikl slovy: "Do prdele!". Nesmím zapomenout ani na sedánek s lidmi z ČT, jízdu na kole od Thermalu k Puppu a zpátky, videotéku, polévku ve Snack Baru III, odpolední menu U Kurbrychtů a místního staršího pána, který se každý den ptal kdy festival končí, obloženou kaiserku za dvacku a Eiskoffee v Bille, pokutu ve prospěch MHD Karlovy Vary, na mladé talentované pouliční umělce hrající na láhve a hlavně FILMY.

Ze všech viděných filmů mohu doporučit: O koních a lidech, Co děláme v temnotách, Snowpiercer, Královna, Instabul United, Život na Sunsetu, Magický hlas rebelky, Fair Play, Třešňový tabák, Locke, Opři žebřík o nebe, Rozhodčí, Mnich.

Mé poděkování patří pracovníkům KVIFF a všem zúčastněným z ČSFD.CZ