Rok ďábla

Ačkoliv Nohavicu moc nemusím (a Čechomor zase beru všemi deseti), přišlo mě v tomto filmu spojení obou těchto hudebních pojmů naprosto bezkonkurenční. Nádherná hudba, písně (hlavně osudová Kometa), množství silných scén a netradičních obrazů dělají z tohoto snímku velmi netradiční zážitek, který má co říct i lidem, kterým tato hudba nic neříká. A navíc ten Zelenkův absurdní humor! Sice ne film roku (opět vyhrává Výlet), ale i tak vřele doporučuji. (26.07.2007)

"Ten klid, ten mír, taková ta velká pohoda, kdy člověk leží ožralý na zemi." Potřetí vstoupil mystifikátor Petr Zelenka do stejné vody. S Visacím zámkem to byl neuvěřitelný masakr, který se však nikdy nedostal do širšího povědomí a s Mňágou jen nesměle nakoukl do kin, ale stejně mu tleskali především fandové skupiny. Při třetím pokusu vsadil na větší rozpočet, slavnějšího představitele a profesionální přístup. Vidět opilého Nohavicu a slibujícího Plíhala jako první, tak jim složím k nohám plný počet hvězd, ale pod vlivem předchozích zkušeností jsou i ty čtyři docela dost. (23.11.2016)

Nemám rád synopse na přebalech. V drtivém počtu případů nevystihují podstatu snímku, pokud rovnou nezavádí (nemystifikují :-) To ovšem rozhodně není tento případ. Tohle je trefa do černého. „Když vydržíte mlčet, uslyšíte melodie lidí kolem sebe“. Jak tak vidím zdejší hodnocení a komentáře, vypadá to, že valná většina před mlčením a tichem naslouchá pouze sama sobě (čti, ráda se poslouchá). Byť s osob. poznámkou. Ticho je krásně opojné, ale všeho moc škodí (je potřeba ho umně „dávkovat“). I z opojného ticha se dá (krásně) zešílet. Pro plné vychutnání si snímku není nezbytně nutné (jak by se na první pohled mohlo zdát) mít nastudovanou hudbu J. Nohavici a skupiny Čechomor (popř. K. Plíhala), byť přiznávám, na překážku to rozhodně není, ale umět naslouchat. Rok ďábla, to je typický Petr Zelenka se všemi (pro jednu skupinu) slabůstkami (čti přednostmi), které k němu neodmyslitelně patří, pro druhé stále ten, co jeho absurdním vtípkům a (filmovému) pohledu na svět, nikdy nepřijdou na chuť. Mezi kterou „skupinu“ se řadím já, není potřeba snad dodávat. Fiktivní dokument? (Možná)určitě :-) Spíše však příběh o pohledu Jarka Nohavici na sebe samého (jakési zastavení se v čase a pohled (bilancování svého dosavadního bytí), smíření se sám se sebou, navíc pohrávající si (a dotýkající se) spirituálna a mystična. V prvé řadě je však Rok ďábla filmem o nás lidech a potýkání se se samotnou existencí (bytím) tady na zemi. Takže, zastavte se na chvilku v tom každodenním shonu a zaposlouchejte se do melodií. S dovětkem, že tento snímek má divákovi stále co nabídnout i při druhé, třetí,...(opakované) projekci. Výsledný resultát: 4(silné) * za film samotný, ta 5* je za film o filmu a samotné natáčení, kde je jasně patrné, že se u tohoto snímku sešli podobně (na)ladění lidé, jež spojuje láska k hudbě, vyznávají podobné hodnoty a smysl pro ironii a nadhled. Upřímně jsem se (nejen) bavil. Díky pánové! A kdo že byl NEJlepší?! Jarek Nohavica? NE! Karel Plíhal? Nikoliv! J. Coleman? Taky NE! František Černý? Samá voda! Pouze a jedině Karel Stránský! :-) p.s. Jarkova teorie alkoholismu je přesná. Ta hranice je opravdu tenká a pro každého člověka jinde. Však také mistr čerpal z vlastní(ch) trpké(ých) zkušenosti(í). P.p.s. pokud bych směl na závěr přispět se svojí trochou do fundované debaty, tak pořádnou písničku (text) lze napsat pouze a jen v trenkách. Při troše štěstí (možná) „navostro“. V žádném případě však ne ve slipech. Byť pravda, vynikající režisér a za každé situace slipař P. Zelenka můj nepsaný zákon (axiom) vyvrací a popírá zároveň. Nebo se snad jednalo o další z řady mystifikací? (15.12.2011)

Co jsem se vzpamatoval ze zjištění, že Tom Waits není a nikdy nebyl lékařem, už nikomu jen tak na něco nenaletím. Proto z opatrnosti nabízím jen jednu z mnoha možných rozličných meditací nad tím, že Rok ďábla je z filmů, u nichž má název stejně nezastupitelnou důležitost jako jakákoli jiná složka: Zmínka o smrti Karla Kryla jedním směrem prorokuje, že příběh nekončí, opačným směrem ukotvuje mýtus o Jarkovi v reálném čase, byť mu zároveň dává patinu "oněch časů". Jinak samozřejmě Plíhal is a key to Nohavica. (11.02.2016)

"Možná jsem byl maličko zmatený z časového posunu, ale jeho styl se mi zdál naprosto unikátní.." ;) Urážlivá a nezralá mystifikace Petra Zelenky sice disponuje jednou skutečně silnou pasáží, to když zazní píseň Kometa posílená ryze filmovými prvky, krásnou kamerou, střihem i třeba těmi titulky, ano, zde se opravdu dá mluvit o umění, je však jistě třeba se zamyslet nad skutečností, čí zásluhou se tak děje, když odpověď, že nikoli Zelenkovou, nýbrž Nohavicovou, ať už si o něm myslíte, co chcete, se nabízí stejně hlasitě jako ty nepochopitelné divácké ovace.. Považujete-li však Jarka Nohavicu, předně navýsost geniálního umělce, v prvé řadě za celebritu, jakkoliv toto pochybné době poplatné označení vnímáte jako zhovadilé, jistě se dokážete bavit u nedospělé křeče, která si neuvědomuje, že skutečně inteligentní film, tím spíš vyžívá-li se Zelenka v jakési až cimrmanovské absurdnosti, si prostě s infantilní typicky českotelevizní zábavou prostě nevystačí, když se nakonec Nohavicovo vysoce poetické dílo i nesmírně kvalitní hudba Čechomoru dostávají do kontextu s takto slabým filmovým rámcem a povrchním humorem.. Jarek Nohavica hraje výborně i zde, proč však k podobnému projektu svolil, platí alespoň pro mě za daleko závažnější otázku, než kde se zde nakonec opravdu potkává skutečnost s mystifikací.. Mimochodem to byla skutečně před těmi dvanácti lety ve Varech až takhle slabá konkurence ?? (02.07.2014)