Pět z milionu

První povídka je luxusní, avšak veškerý luxus se posléze vypaří díky jejímu totálně laxnímu vyústění/zakončení. Druhá povídka je vlastně o ničem=zapomněli na děděčka při první vyjížd´ce novým autem, ale František Kreuzmann st. ji svým hereckým mistrovstvím zvedne o nějaký ten level výše. Třetí povídka naprostá katastrofa, ani ne tak podivným námětem, jako zcela nezáživným zpracováním. Zbylé dvě povídky pak nejsou o moc zajímavější. Podtrženo-sečteno=nuda, šed´, prázdnota, nicota, snad pro nesoudné intelektuály, kteří dokáží i o lejnu filosofovat jako o nejkvalitnější SWISS CHOCOLATE. (09.02.2024)

První povídka – divné přehrávání Marvana, to už je lepší Tříska. Komičtí záchranáři. Těžce zraněnému hodí lanový žebřík. Učedník na novináře: „To bylo všechno docela jinak. Copak vy víte.“ Druhá povídka nejlepší. Kreuzmann a Bláha výborní. Třetí povídka s Thielovou a Brodským nejhorší. Neuvěřitelně se vleče. Čtvrtá a pátá – slabší průměr. Zednářská symbolika: 6:51 - tři šestky: hodiny ukazují šest hodin a tři minuty; 14:54 – vševidoucí oko Lucifera v zednářské pyramidě. Jednooký bůh = Antikrist (Zach 11:17); 33 - „Pan mistr to už dělá třicet let. Ano třicet let.“ 52:41, 52:51 – sign of silence podivně doplněné ukazováním k obloze; 54:06 – Brodský: V symbol; 54:13 – Brodský: symbolika jednoho oka (Zachariáš 11:17 Běda bezcennému pastýři, který opouští stádo. Meč na jeho paži a na jeho pravém oku! Jeho paže bude zcela uschlá a jeho pravé oko bude naprosto zatemněno.; 57:07 –  Thielová - tři šestky; 1:11:26 – na klavíru obrovský GLOBUS!! 1:13:30 – ten samý globus v jiném záběru. (30.01.2022)

Každá z pěti povídek má svého herce, který se zapíše do paměti. V povídce Mistr a dvacátý učedník je to Jaroslav Marvan, v druhé povídce Každý týden je neděle je to František Kreuzmann (jedna z mála rolí, kde hraje kladnou postavu), ve třetí povídce To zavinil Bonifác jsou to Bróďa a Valentina Thielová, předposlední povídka Otrhaná písnička má Fandu Mrázka a Emana Fialu a v uzavírající Pavučině je to nádherná Karla Chadimová jako šestnáctiletá žába a Franta Vláčil jako tramp a výběrčí mýtného za přechod přes řeku. Nesourodé povídky drží pospolu a jsou výpovědí doby konce padesátých lét, jak se u nás žilo. (17.06.2017)

Není mi zcela jasné, proč tento oddechový film poetiky všedního dne začal dramatem na střeše chrámu sv. Mikuláše, navíc s poněkud řemeslným Marvanovým projevem. Ovšem protagonisté všech ostatních povídek jsou zlatíčka, do jejichž životů člověk rád nahlédne prostřednictvím Čuříkovy skvělé kamery. Za zmínku stojí téměř pohádkový dědeček Kreuzmann, krásná Thielová, šumaři Mrázek a Fiala i romantický frajer Munzar. Navíc je tu v poslední povídce unikátní možnost vidět Františka Vláčila coby trampa s kytarou. (07.08.2019)

Jeden z prvních celovečerních filmů Zbyňka Brynycha je symbolickou vlaštovkou československého neorealismu a zároven vynalézavou hříčkou pražské aglomerace, jež je tu včleněna do pěti náhodných, běžných situací všedního dne. Každá z povídek má hrdiny různého věku i charakteru a na pozadí zachycené mikroudálosti panoramatizuje Prahu jako specifický genius loci, přičemž důmyslně pracuje se zvolenými exteriéry (příběh začíná u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, poté se přesouvá do malé garsoniéry pavlačového domu a postupně přechází k novostavbám na kraji města a končí ve víkendové osadě za Prahou). V tom ostatně spočívá celé kouzlo; kolik filmů o Praze a v Praze bylo natočeno, ale kolik jich ve skutečnosti dokázalo zaujmout svou výjimečností. A přitom jakoby Brynychův film neukazoval nic nového, nic převratného, jen to, co lze vidět denně kolem sebe. A právě v zachycení zdánlivých maličkostí se skrývá množství malých i velkých příběhů, jejimiž aktéry může být kdokoli z nás. Příjemně překvapující jsou tentokrát i herecké výkony, přirozeně koexistující s prostředím a doplněné živým dialogem. V prvé povídce exceluje Jaroslav Marvan v atypicky podané masce nesmiřitelného bojovníka s rozevlátým mládím, velice dobře doplněný o začínajícího Třísku, který přesvědčivě postihl deprimaci svého učedníka. Druhé vévodí Kreuzmannova dojemná drobnokresba aktivního seniora, cele se obětujícího nevděčnému údělu synova kariérního vzestupu, ve třetí na sebe výrazně upoutá mladý Vlastimil Brodský v roli ne zcela typické, uhozené do jemné ironie gest a mimiky. Ztracený klukovský úsměv a promarněné činy mládí se výborně otiskují na postavách Fandy Mrázka a Emana Fialy, kteří se tu umně zbavili svých dřívějších šablon; v závěrečné epizodě ohromí svou čistotou výkon teprve šestnáctileté Karly Chadimové a Munzarův portrét již dospělého mladíka, mířícího s ideály a nadšením do života. Dokonalé vizuální a hudební semknutí zde zastává jedinečná práce s kamerou, jež si dokáže fascinujícím způsobem vyhrát s detaily tváří i zachycením odlišnosti zvuku (odbíjení kostelních hodin, klavírní hra, klapot koní na dlažbě); za výjimečný lze pokládat i sestřih úvodních titulků, vynalézavě vsazených mezi jednotlivé záběry z pražských ulic. Přihlédneme-li navíc k dokumentární hodnotě filmu, kterou dnes již nepochybně má, pak je to s drobnou Vláčilovou trampskou etudou jeden z neucelenějších a žánrově nejzajímavějších experimentů, jakým domácí kinematografie disponuje. Skromná pocta pražskému mraveništi, v jehož útrobách se dnes a denně odehrávají malé i velké příběhy (ne)obyčejných lidí. (10.03.2012)