Máme tu ducha

Docela pěkný duchařský film. Místy sice sentimentální, ale v mezích snesitelnosti, a trochu natažená stopáž. Líbilo se mi, jak trefně se děvče ohradilo proti výtce, že nemá co dělat na chlapeckých záchodcích. Jó politická korektnost, to je věc. Přikládám tematicky korespondující duchařský sen. - - - Sen o právním zástupci duchů (v noci z 30. na 31. prosince 2019) - - - Volá mi nějaký člověk a představí se jako právní zástupce duchů. Prý jsem jednomu jeho klientovi způsobil újmu a on byl pověřen, aby mi tlumočil klientův smírčí návrh mimosoudního vyrovnání. Domluvíme si schůzku v hospodě.      Sedíme v hospodě, chlápek má opravdu tak trochu právnický kukuč. Ptám se, o co jde. On vytáhne notýsek s poznámkami a spustí. Dne toho a toho jsem při chůzi po chodníku prošel tělem jistého ducha, čím jsem mu způsobil újmu. „Jakou újmu?“ zeptám se. „Tělesnou nebo duchovní?“ Právník se zamračí: „Nezlehčujte to. Jedná se o újmu duševní.“ „Tak moment!“ zvolám. „Duchové se nemají co potloukat po chodnících. Pokud tak přesto činí, činí tak na vlastní nebezpečí. Jelikož jsou ze své podstaty nehmotní a neviditelní, nemůže živý člověk předjímat případný střet s duchem nebo průchod skrze ducha, nemůže tomu nijak zabránit a nemůže za to ani nést odpovědnost, zvláště pak ne v případě, že k tomu došlo na místě jako je chodník, který je přednostně vyhrazený pro pohyb živých osob.“      „No,“ opáčí právník, „tento duch patří do kategorie bludných duchů, takže má právo se svobodně a volně pohybovat kdekoli. Kromě toho můj klient, vlastně – ehm – klientka skrze spiritistické médium vypověděla, že si je jistá, že jste ji viděl a skrze její tělo jste prošel schválně. Nedosti na tom. Následující noci se moje klientka dostavila do vašeho bytu v naději, že se o vás dočká omluvy. Snažila se na sebe upozornit tím způsobem, že zaškrabala na pelest vaší postele, ale vy jste prý nezdvořile předstíral, že spíte, a naprosto jste ji ignoroval.“      Já na to: „Do žádné nehmotné ženské jsem schválně nevrazil a zmíněné návštěvy si nejsem vědom. Jestli však, jak tvrdíte, dotyčná svévolně pronikla do mého bytu, měl bych asi žalovat spíše já ji. Kromě toho lže, protože spím na válendě a ta nemá žádnou pelest, na kterou by se dalo škrabat.“ Právník: „Tyhle detaily by musel řešit soud. Nyní k návrhu mé klientky. Dotyčná požaduje, abyste ji odškodnil tím způsobem, že o každém výročí jejího úmrtí jí zapálíte svíčku a připravíte pro ni potravinovou obětinu. Patří totiž do kategorie hladových duchů.“ „Předtím jste říkal, že patří do kategorie bludných duchů,“ namítnu. „Patří do obou  těchto kategorií,“ upřesní právník. „Hlavně že nepatří do kategorie zubatých duchů. Tak víte co? Ať se ke mně dostaví dnes o půlnoci. Nejdřív ať zaklepe na zeď, já přepnu vnímání na second sight, abych s ní mohl komunikovat, a zkusíme se nějak domluvit,“ navrhnu právníkovi a on slíbí, že bude můj návrh tlumočit: „V naší advokátní kanceláři zaměstnáváme několik médií, která prostředkují styk s nehmotnými klienty.“      Sedím doma, kouřím a čekám na spirituální návštěvu. O půlnoci zaslechnu slabé zaťukání na zeď. Zavolám „vstupte“ a v pokoji se objeví slečna. Je docela sympatická a má na sobě legrační prvorepublikové šaty. Ale nikdo nemůže za to, jak ho oblékli do rakve. Představíme se. Zeptám se jí, kdy zemřela. Prý si přesně nevzpomíná. „Kdo je prezidentem republiky?“ ptám se. „No přece Masaryk.“ Aha, tak to je jasné. A jak přišla na to, že se může soudit s živým člověkem? Prý jí to poradil duch doby. No jak jinak. Vysvětlím slečně, že obětiny by jenom prodlužovaly přetrvávání jejího bludného astrálního či éterického těla, nebo co to teď vlastně má, a sdělím jí, že někteří dnešní esoterikové provádějí tzv. převádění duchů za Světlem. Vyložím jí, v čem tato metoda spočívá a k čemu slouží. Myslím, že bych to jako okultista také uměl. Neměla by zájem? Měla! To by tedy fakt měla! No dobře, tak se do toho pustíme. (24.02.2023) (méně) (více)