Nenápadný půvab buržoazie

Buñuel byl řízek. Na vpravdě nenápadném prostoru rozehrál nenápadnou ale komplikovanou story, ve které bych já nevymyslel vůbec nic. Buñuel do ní však nasadil tak ujeté scénky a postavy, že mi nezbývalo, než se jen s tupým úsměvem dívat, co na mě přichystá dál a čas od času, jako bonbónek, si nachystal i geniální vtip a sem tam náboženskou narážku, jakoby tam byly jenom pro mě. A hádejte, kdo je tu vrah? (03.12.2007)

Nenápadný půvab buržoazie se stal mou první zkušeností s klubovým art-kinem, Projektem 100 a tvorbou španělského mistra Louise Buñuela. Art-kino v jednom zapadlém městečku severozápadní Moravy ve mně zanechalo poměrně rozporuplné pocity, protože promítací sál se rozprostírá v prostorách stávající diskotéky, přestavěné z původního hlediště a jeviště vedlejšího sálu domu kultury a která ve všední se svými decibely ustupuje potřebám kina. Bylo to dost divný, sedět v kině na obyčejné židli u stolu s čajem, ale zároveň, kdo se s něčím takovým může takhle pochlubit? Na druhé straně tento Buñuelův snímek, promítaný spolu s Andaluským psem, ve mně zanechal naprosté nadšení. Krásná ukázka toho, co celé ty dny dělá smetánka: Schází se svou sortou na večeřích a večírcích, navzájem spolu všichni spí, obchodují s drogami a zaměstnávají kněze jako zahradníky. Ale kdyby alespoň tohle jakžtakž uměly, ale pokaždé jim zábavu, samozřejmě vlastní vinou, něco pokazí: Nedokáží se domluvit na datu schůzek, momentální a neodkladná sexuální touha, vojenské manévry, otravní lidé atd. atd. Bezútěšnost a bezcílnost tohoto snobského života jen podtrhuje symbol chůze hlavních hrdinů po cestě směřující vlastně nikam po nějaké zapadlé cestě kdesi mezi poli. Režie snímku je excelentní, příběh má spád a nedovoluje divákovi se ani na chvíli nudit a udržuje jej ve střehu hlavně svou dokonalou mystifikační stránkou, kdy nevíme co je skutečnost a co sen, vše dokonale absurdní. Kamera s velkým množstvím švenkových doplněná absencí hudební složky, dotahuje kvality snímku k dokonalosti. Prostě skvělé, pane Buñuele. (19.03.2008)

Kdepak náš starý legrační provokatér Luis. Pokud kdy měl někdo povýšit na "umění" základní situaci, ve které se lidi prostě nesejdou ve správný čas a na správném místě, ani kdyby se rozkrájeli, tak to měl být právě on. Sice vidět v životě víckrát než jednou tvář Fernanda Reye v hlavní roli shledávám naprosto marnotratně zničeným časem, ale budiž. Nadto jsem chtěla vidět i v jiné roli Delphine Seyrig, než jen jako postmoderní Bathory. Takže jsem to nakonec celé přežila, několikrát jsem shledala zdejší humor natolik absurdním, až se stal nakonec přijatelným pro salvy smíchu, ale nikoli jako na běžícím pásu. (11.04.2013)

Několik bohatých, nafoukaných a nesympatických lidí z vyšší společnosti se snaží sejít a nedaří se jim to. Do toho je zde mnoho (většinou povedených) surrealistických snových sekvencí. Celé je to satira na tu vyšší společnost (tz. politici, církev...), která je docela povedená. Občas mě to i celkem pobavilo a celé to má zvláštní atmosféru, ale i tak mě to nebavilo a nedostalo tolik, abych tomu dal víc než 3*, byť to vůbec není špatné a ten film se mi místy docela líbil. 3* EDIT: Po čase zvyšuji hodnocení, protože ten film skutečně má něco do sebe, pořád si na něj pamatuji spíš v dobrém a 39* si rozhodně nezaslouží. Takže dávám 4* (15.08.2019)

Rozkošný Buñuelův piknik s lehkou příchutí Monty Pythonů se zdařilým french akséntem a špetičkou Isabel Allende. Zženštilý Napoleonův kolobouk asi ho zabil zahradník štěnice z piána mylně vás informovali naše země se rozvíjí aby se nám ta kýta moc nepropekla vysvětlím vám to. Bon soir. Bonžůr těší mne všichni ke zdi. (07.06.2015)